Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Křesťánská haiku - perspektivní žánr, nebo oxymoron?!

24. 09. 2021
1
9
412
Autor
Kamamura

Tohle je "work in progress", napsal jsem to původně kamsi jako komentář a přijde mi škoda o to přijít, až to někdo smaže; zajímá mě reálný výzkum a věcná diskuze, nikoliv fundamentalistické trhání si občanek navzájem. Téma:

1) Existuje křesťanská haiku z klasického období před rokem 1869 (Meiji Restoration)? Křesťanskou haiku je tím myšlena báseň jednoznačně obsahující křesťanskou symboliku, nebo jednoznačně inspirovanou křesťanskými vlivy, případně rozvíjející nějakým způsobem křesťanská témata?

2) Bez ohledu na historickou haiku, je možné skloubit zdánlivě principiální nekompatibilitu axiomat (dogmat) křesťanství a zenového buddhismu (ze kterého historická, klasická haiku) vychází smysluplným, nebo alespoň z uměleckého hlediska zajímavým způsobem?

Faktické poznámky

- protikřesťanský edikt, který pod trestem smrti zakazoval vyznávat v Japonsku křesťanství a omezoval pohyb cizinců na přístav Nagasaki (proto se tam taky křesťané "stáhli" - všude jinde by jim okamžitě usekli hlavu) vydal nikoliv Ieasu Tokugawa, ale Tojotomi Hidejoši (nevím, proč ho Musaši nazývá "taikó", což byl titul, který si Hidejoši sám vymyslel a propagoval ho v divadelní hře, kterou sám napsal, aby zamaskoval před nevzdělanou veřejností fakt, že je rolnického původu, což byl ... docela problém). 

- křesťanství sice přivezli do Japonska portugalští jezuité, ale od začátku s ním byl ten problém, že jeho japonská verze byla vpodstatě svéráznou podobou Mariánského kultu, tzn. japonští konvertité spatřovali v paně marii šintoistickou bohyni slunce Amateratsu, neuznávali trojjedinost boží ani božskou podstatu Ježíše Krista, a vlastně to tedy z pohledu oněch jezuitských šiřitelů víry žádné křesťanství nebylo. Po vydání zmíněného ediktu museli japonští konvertité z řad šlechty (křesťanští "daimjóové", což byl ekvivalent hrabat nebo knížat v japonské feudální hierarichii), křesťanství zavrhnout - pokud se pamatuji, každý musel šlápnout na obraz Ježíše Krista, kdo odmítl, byl okamžitě sťat, zkrátka s oficiálním křesťanstvím byl konec, nějací sice přežili, a oficiální moc je dál nepronásledovala, protože si nechtěla příliš pohněvat Portugalce, kteří ovládali kritický obchod s Čínou díky svým lodím - a Japonsko bylo závislé na čínských dodávkách hedvábí, protože hedvábné oblečení velmi ulehčovalo život v parném a vlhkém podnebí, které panovalo na většině území Japonska (ačkoli Japonsko díky svému unikátnímu tvaru zasahuje prakticky do všech podnebných pásem).

- Není rovněž pravda, že by křesťanství mělo v Japonsku nějakou výraznou tradici - při posledním demografickém průzkumu se ke křesťanství otevřeně přihlásilo pouhých 0.8 procent Japonců, což je podle mě zcela homeopatické množství, obzvláště v zemi, kde počet věřících přesahuje počet obyvatel, protože značná část Japonců se hlásí k více náboženstvím najednou (většinou k tradičnímu šintó, a pak buď k buddhismu, nebo zenovému buddhismu). S křesťanstvím mají Japonci podle průzkumů problém hlavně kvůli jeho nesnášenlivosti ("V jednoho Boha věřiti budeš!", "Já jsem Bůh žárlivě milující", atd.), krvavé historii (i když nějaká krev se prolévala ve jménu úplně všech větších náboženství včetně nominálně mírumilovného buddhismu) a důrazu na utrpení a sebeobviňování ("všichni jsme hříšní", dědičný hřích, slzavé údolí, atd.).

- pokud je mi známo (nemohu to ale dokázat, protože exaktní důkaz neexistence, narozdíl od existence, je velmi problematický, na což světová náboženství tak trochu hřeší), tak žádná klasická (myšleno složená do roku 1969 a počátku "období Meiji", kdy izolacionistické Japonsko vpodstatě násilím světu otevřely lodě, pušky a kulomety amerického admirála McAthura a započal se hektický přerod Japonska z hlubokého středověku rovnou do moderního industrializovaného kapitalismu) haiku neexistuje, alespoň ji nikdo, kdo jí hledal, nenašel (pokud je mi známo). Myslím tím klasickou haiku obsahující prokazatelně křesťanské symboly a inspirované křesťanským viděním světa. Rozhodně nenajdeme žádnou křesťanskou haiku v té Límanově knize - pro jistotu jsem se ještě díval, ale možná jsem se přehlédl. 

- haiku jako žánr je jednak bytostně spjat s japonským jazykem (a existuje názorový proud, který tvrdí, že nejaponské haiku prostě principiálně nejsou haiku), a jednak se zenovým buddhismem, který je (aspoň podle mého názoru) drasticky nekompatibilní s křesťanskými axiomy. Jmenovitě:

a) křesťanství se upírá k Bohu (katolické pak k Ježíši jako součástí trojjediné boží entity), zatímco zen všechny bohy a náboženství odmítá a (trochu solipsistně) prohlašuje život a "skutečnost" za "sen vetkaný ve snu" (posmrtná báseň Ody Nobunagy z Clavelova románu Šógun).

b) Křesťanství spatřuje člověka za inherentně nedokonalou a hříšnou bytost, která může dojít "vykoupení" pouze skrze Ježíše Krista a jeho oběť. Zen spatřuje jedinou překážku na cestě k "individuálnímu buddhovství" pouze a jedině ve vlastních touhách, iluzích, omylech, strachu, očekávání a dalšího "karmického balastu" - zbavit se všeho toho je principiálně možné kdykoliv - introspekcí, meditací, tréninkem, nebo šokujícím zážitkem (tzv. "náhlé osvícení"), často uvozeným paradoxním nebo extrémním zážitkem (kniha "Hagakure", což je takový Guth Jarkovský pro samuraje [sepsaný ovšem uprostřed dlouhého období míru, a tedy silně romantizující] uvádí jako příklad okamžik, kdy vyplivnete krvavý hlen v poté, co vám soupeřův meč zasadí smrtelnou ránu - udajně "nic tak neprojasní vzduch". Osobně nemohu soudit, nemám podobnou zkušenost ;-) Náhlé osvícení hledali adepti zenu též při řešení tzv. "kóanů" - formálně neřešitelných hádanek (profláklé "tlesknutí jedné ruky", ale i spousta dalších) - často v atmosféře enormního stresu ("když na to nepřijdeš do středy, jdi a zabij se!"). Součástí zenového výcviku byly i neočekávané rány tradiční bambusovou holí (výprasky ovšem hojně dostávali i mniši v evropských středověkých klášteřích, racionalizace však byla značně odlišná). 

c) - Zen (a s ním tedy i haiku jako žánr) se primárně obrací k přítomné chvíli - jen "teď a tady" lze dojít osvícení, člověk nevlastní nic kromě přítomnosti, minulost i budoucnost jsou jen iluze. Křesťanství naopak spatřuje život vezdejší jako "slzavé údolí", které je nutno protrpět (a dodržovat přitom Desatero), aby měl člověk po zdařilém závěrečném pokání (je přece inherentně hříšný) nějakou naději na "Život věčný" v Nebi jako protiklad k velmi tradičním "Plamenům pekelným" (těmi ostatně operuje i islám, jen jim říká "Plamen Saqaru"). 

Závěrem chci říci, že nemám apriori nic proti křesťanům nebo moderní křesťanské haiku (ať už bude vypadat jakkoliv, a přes výše řečené), stejně jako bych se asi účastnil muslimské barbecue party a zapíjel spolu s ostatními dozlatova propečené vepřové stejky arakem nebo datlovým vínem - ačkoliv obojí je v tradičním pojetí... poněkud problematické. 


9 názorů

Kamamura
14. 11. 2021
Dát tip

To já plně chápu, každý má tendenci si vybírat, co je pro něj nejlepší, dokonce je pro to anglický termín - "Confirmation Bias". Naskýtá se proto logická otázka: "Je výběr toho, co je pro nás 'nejlepší', sklutečně tím nejlepším?". A předpojatí jsme pravděpodobně všichni, já tedy docela určitě, abych nevkládal ostatním do úst své názory. I já zdravím, a přeji odpočinkovou, ničím (včetně mých provokativních tezí) nerušenou neděli. 


Bačkovský
14. 11. 2021
Dát tip

Mlčení je pro mě nejlepší. Ale jsem lehce předpojatý. Zdravím  


Kamamura
14. 11. 2021
Dát tip

Mimochodem, každému zájemci o Japonsko doporučuji i knihu "Shogun" od Jamese Clavela, u nás běžela zfilmovaná podoba pod názvem "Zajatec Japonských Ostrovů". Téma křesťanství v Japonsku se zde rovněž objevuje. 


Kamamura
13. 11. 2021
Dát tip

Bačkovský - Tu knihu jsem četl někdy v devadesátých letech, vyšlo to touším jako kombo - "Mlčení" a "Bambusové loutky z Ečizenu". Už se přesně nepamatuju, o čem to bylo, sorry, je to fakt dávno. Dokud se neskončilo moje koketování s asijskými bojovými uměními a filozofiemi, zhltal jsem skoro všechno, co jsem dokázal sehnat v knihovnách, atd. S koncem tisíciletí přišel internet, a ten už byl a je samozřejmě nad moje síly. Jako nejzajímavější okénka do současné japonské kultury považuji vlogy evropanů nebo američanů žijících trvale v Japonsku, jako například "Abroad in Japan"


Bačkovský
13. 11. 2021
Dát tip

Trochu k tématu "Křestanského haiku" - výborná kniha z dějin křesťanů v Japonsku je román - Mlčení. Autor Sushako Endo (1923-1996) je člen křesťanské menšiny, v Japonsku uznávaný, znalý japonské kultury i křesťanství.      


Uličný
13. 11. 2021
Dát tip

Haiku pro mne donedávna byla vzdálenější než Sibiř. Vlastně až včera jsem uvěřil, že může technicky fungovat i v našem jazyce. Podotýkám technicky - čistě z hlediska teorií verše. Já však stejně raději zůstanu v našem metru. 

Co mne však ve tvých myšlenkách zaujalo mnohem více, je problematika Jednoho. Schválně neříkám Boha, ono není vůbec od věci, že Židé jsou k vyslovování božího jména opatrní. Zdá se mi, že ty v tom vidíš protiklad vůči Zenu. A ono to tak být nemusí. Právě ono: "V jednoho Boha věřiti budeš"   "Já jsem Bůh žárlivě milující" atd. je právě oním odmítnutím božstev. Já si osobně myslím, že kdyby lidé skutečně věřili v Jednoho, pak nemohou být žádné náboženské války. 

A kdybych měl hledat společné východisko, pak bych začal u obrazu: "sen vetkaný ve snu"

Vždy když narazím na problém rozmanitosti zjevení Jednoho /Boha/ a naše představy o něm, tak si vzpomenu na jeden vtip z Francie:

Malá Žanetka se před spaním modlí: "Bože ochraňuj Maminku a bratříčka, dej ať se babička uzdraví a dohlédni aby naše kočka Mína v pořádku porodila koťata." Maminka jí pozorně poslouchá a říká ji: "Ale Žanet, přece se nemusíš modlit za kočku, pomodli se raději za sebe, aby na tebe Bůh dohlédl"   - "Mami, já už jsem přece velká holka, já se o sebe postarám sama, nepotřebuju aby na mne dohlížel nějaký vousatý děda."odpověděla malá Žanet.

 


Aru
24. 09. 2021
Dát tip

tak tady ti mohu zatleskat veřejně, ježto jsem to v jisté nejmenované události visící na hlavní straně raději neudělal. tady si můžem' povídat o čem chceme a každýmu to může být putna, věrtel, košík, batoh, či taška, podle toho jak kdo chce a nikdo nás tu nebude okřikovat jak jsme netolerantní, hnusní, málo programový, uplně nesystémoví občasní rebelové s lehkou vůní po skořici - kontroverzní, ale jen v mezích slušného vychování, zákonů, nařízení, zákazů a příkazů, byť jakkoli nesmylných, jakož i v mezích mírného pokroku :D

toliko k úvodu, sem se dozajista už nikdo nedostal, neboť by minul značnou část naprosto důležitých a zásadních sděleních. utřídil jsem si to takto tedy v malé rekapitulaci, novější náboženský systém bude vždy horší, než ten starší, neboť lidem se prostě nedá věřit, všude je manipulace a touha po moci, slávě, penězích, dosaď si co chceš, pak mono je horší, než poly a nakonec západ padá před východem, to ale neznamená, že je v nějakém náboženství čistá esence, vždy tam něco bude chybět, ostatně tento svět je tak postaven, tato úroveň je vystavena na zatemění mysli, zatím, zbývá tedy jen intuice. ovšem problém je v tom pokud se jedinec vzdá intuice ve prospěch programů, pak může věřit, že ho doktor zachrání, náboženství spasí, politici mu zajistí lepší stát, nebo škola lepší život, ačkoli to byl celou dobu jen on sám, kdo držel otěže umírajíc nakonec v nemocnici s křížem na prsou a diplomy v ruce, žehraje na osud, náhody, společnost, stát, náboženství, rodinu, přátele, zapomenouíc (ano, přechodník je opět správně -íc, íce :)) ) na jednu jedinou osobu, totiž sebe :D:D


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru