Na hodinách absolutní nula

Lhostejná mi je hořkost lecjaká tíživá,

poduškou voňavou jsou mi slova tvá,

ve tvé přítomnosti blahosklonně hřejivé,

libozvučným tónem znějí mi věty vábivé,

z tvých úst vyřčených, tvé libé rtíky,

co chutnají mi jako nejsladší dortíky,

hřejí se o plamínky uličnicky vyskakujících,

z pod víček tvých kaštanů, snově hnědých,

bláznivinou omáčených v maně nebeské,

v každém zvířeti najdeš kus duše lidské,

bratři vlci vyjí k Měsíci veršíky teskně milostné,

na místečku tajném svůdným oparem zamžené,

běž ženo, dívko, anděli a hledej je, ty smíš,

ve svém objetí je při troše štěstí brzy ucítíš,

já mezi svými bratry, svorně hledíme Luně vstříc,

prahnu po tvé náruči, po ničem netoužil jsem víc,

oči touhou planou, tělo zjizvené mám pokryto srstí,

lidskost na první pohled ztratila se v přemíře neřestí,

tobě však dobře známo je mé tajemství staleté,

do dotyků rukou a tanců obnažených těl zakleté,

hřích s nevinností boj svádí, srdce se ale náhle protnula,

hodiny přestaly odbíjet, na ciferníku svítí absolutní nula.

11.1.2018