Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Čáry - Značky

Výběr: Gora
18. 11. 2021
11
35
939
Autor
StvN

Zbloudilí mi zbloudilými značkami dávají najevo,

že jsem ve světě,

kde lidé neví,

že jsou ve světě,

 

kde nejezdí za sebou

ale vedle sebe,

 

kde člověk není ztracen

ani když je sám

a není sám

ani když je ztracen

 

kde neznámí jsou známí

všichni jsou jeden

a jeden je všichni

nikdo nikomu nepřekáží

a nikomu nic nepatří

 

Jára opatrně našlapoval tmavou chodbou, přičemž nataženými pažemi hledal kliku do kuchyně. Jak neztratit člověka, říkal si v duchu a ve tmě a nevěděl, jestli tím nemyslí spíš sám sebe. Máma seděla v křesle u televize, na klíně ji hřála deka, luštila sudoku a na každé opěrce visel vak s příručními věcmi podobně jako visí kovbojům kolty u boků. 

Jakmile uslyšela dveře, vstala, ani se neohlédla a zamířila do kuchyně. Nikdy neváhala tak, jako váhají tradiční ženy. Měla v sobě něco mužského. Přesto ji rozhodnost a pevnost nečinila o nic méně ženou. 

“Mami, vzpomínáš si, jak jsi mi tuhle vyčítala, že jezdím pozdě z práce, dělám víkendy, nemám na tebe čas a nestarám se ani aby bylo nakoupeno?” Jára zvolil útočný úvod s výčitkou a okamžitě si to v duchu vyčítal. Vlastně často někomu něco vyčítal. Často někomu něco vyčítal a často útočil, ale to je jiná kapitola. Někdy jen vyčítal nebo jen útočil, někdy vyčítal a zároveň útočil nebo pouze útočil, aniž by vyčítal. Mnohdy vyčítal sám sobě, nutno přiznat. Určitou úroveň sebereflexe si musel pochválit. Nejčastěji, avšak nikoliv výhradně, si vyčítal slabosti mezi které řadil práci, již považoval za podřadnou a kdyby za ni nedostával zaplaceno, dávno by ji nedělal; život s matkou, který poslední dobou přesahoval únosnou mez a kdyby měl s kým, a kdyby to matku nezničilo, dávno by se přestěhoval; dále jídlo, které konzumoval a nechtěl a jídlo, které nekonzumoval a chtěl by, nápoje, které pil a věděl, že by neměl a nápoje, které nepil, a věděl, že by měl, jako by jedna zdravá věc mohla kompenzovat všechny nezdravé, cukr, kávu, alkohol, cigarety, že nesportoval, že nebyl bohatý, že měl v životě smůlu, že nikdy nedostal příležitost ukázat, co v něm je a tak dále, samozřejmě slabostí, které si vyčítal, bylo mnohem více, kupříkladu že nesnesl studenou vodu, což mu bránilo se otužovat, a to bylo překážkou k pevnému zdraví, že neměl obecně samozřejmě žádný čas prakticky na nic, na sebe zejména, na matku, to jistě, neměl čas cvičit, vzdělávat se, přečíst si aspoň jednu knihu, hubnout, jist zdravě, mluvit hezky, argumentovat přesně, stát si za svým, cestovat, odolávat, být vstřícný, ohleduplný a laskavý, kromě toho neměl čas ani příležitost pomáhat nemocným, bez domova, bez rodiny, chovat se k druhým hezky, být slušný, nápomocný, ochotný, pozorný, laskavý, nekonfliktní, sebevědomý a uvědomělý.

Jak neztratit sám sebe, když si v jednu chvíli připadáme, že jsme se rozhodli správně, ale za okamžik nás zchladí disonance surové reality? Vyčítání je tak snadné, člověk se po výčitce sklouzne jako po klouzačce. “Mami, ty pečeš kuře?”

Jak neztratit sám sebe, když v člověku nic není?

Jak by se mohlo stát, že by v člověku nic nebylo?

„Jájo,“ máma mu pořád říkala Jájo, jako když byl malý. „Jájo, nic jsem ti nevyčítala. To je prostě fakt.“ Libuše vždy působila jako silná, proto chladná žena, které si nikdo nedovolil odmlouvat. “Nandám ti večeři, kolik sníš knedlíků?”

“Já nevím, nemám hlad, jsem ve stresu. Čtyři nebo pět, jsou malé. Neměl bych se večer moc naložit. Dej mi jen dvě stehna.”

                Jak neztratit člověka, když víme, že se chystáme říct nebo udělat něco zraňujícího? Čím je jeden bohatší, tím více může ztratit ovšem zároveň by jej bohatství mělo lépe chránit. S duší je to jinak, nebo ne? Lze ztratit bohatou duši, která by nás měla chránit a měla by nám přinášet klid?

“Mami, kromě toho, že byla večeře opět výtečná, s tebou musím dnes večer ještě o něčem mluvit. Chtěl bych ti dokázat, že jsi mě ke konečnému rozhodnutí ne jen inspirovala a navedla, ale přímo přinutila ty sama. Proto si také myslím, že musíš být s tím, co ti navrhnu, spokojená. Vážně bych se s tebou aspoň jeden večer nerad hádal. Pro mě to také není jednoduché. Možná je má oběť dokonce větší. Největší. – Poslechni. Život s tebou je jednoduše neúnosný. Náš společný život tak, jak ho nyní vedeme, není možný. Já na tebe nemám čas a cítím se provinile a to je pro mne těžké, protože se provinile cítit nechci a myslím si, že za to, jak se cítím, můžeš ty. Celé dny sedíš doma, luštíš sudoku nebo koukáš na televizi a tváříš se ohavně, přezíravě, skepticky, nadřazeně, benevolentně, blahosklonně. To je asi vůbec nejhorší. Od té doby, co nás opustil táta, jsi přestala žít a to je jedna z věcí, které si vyčítám nejvíc. Chtěl bych ti pomoci najít nové přátele a činnosti, které by tě bavily, ale sám to nedokáži a na jednu stranu jsem přesvědčený o tom, že ty také ne, ačkoliv bys to měla být hlavně ty, kdo by se měl snažit vrátit do normálního života a začít se tvářit nějak normálně. Proto jsem se rozhodl, a je to pro tvé dobro, že si najdu ženu, abys tu měla někoho, s kým si budeš moci popovídat a kdo se o tebe v případě potřeby postará.”

“Někdy bych, Jájo, ráda pochopila, jak přemýšlíš,” řekla máma aniž by to znělo útočně, nejspíš útok tentokrát nezamýšlela, synův roznícený stav nastartoval stále ještě živý mateřský konejšivý pud. “Moji domácí přítomnost a večerní únavu mylně přičítáš nudě a nicnedělání, možná depresi. Soudil bys mě spravedlivěji, kdyby sis všiml některých drobností v naší čisté domácnosti, které svědčí o tom, že se nenudím a že nesedím celé dny doma. Těší mě, že jsi se otevřel a projevil jakou o mne máš starost.”

Jára nervózně chodil po místnosti, občas se posadil na pohovku, hned zase vstal, nechtěl se hádat a teď to tu zase bylo.  Měl by jí toho tolik co odpovědět. Že ho vůbec neposlouchá, že to nikdy nedělala, že: “ale mami, to vůbec není smyslem toho, co jsem říkal. Buď si třeba aktivní, ale jsi sama a potřebuješ pomoc. Podívej se, jak mi tu do noci vyvařuješ. Poslouchala jsi vůbec, co jsem říkal o té ženě?” Zeptal se zostra, protože to bylo nejtěžší, co jí mohl nabídnout. Žádnou ženu samozřejmě nechtěl. Už tak se hádá s mámou, nakonec by se musel  hádat s oběma, nejspíš by se proti němu nakonec spojily. Zná ženy a nikdy s nimi dobře nevycházel. Z mnoha důvodů, které ozřejmíme později. Kdyby ho znala, jako má matka znát svého syna, věděla by, jakou nabízí oběť. “Vím, že je to pro tebe těžká rána, protože do domácnosti nikoho nechceš, to jsem pochopil už od té doby, když jsi mi v deseti zakázala mít psa, a že by sis připadala stará a nemilovaná, jako bych se tě chtěl zbavit, kdybych ti navrhnul stěhování, a možná máš pravdu, možná se tě chci částečně zbavit, abych nemusel celý den myslet na to, jak blahosklonně se budeš tvářit, až se vrátím z práce a v troubě bude pečené kuře a uklizená domácnost, ale bude ti sedmdesát pět a budeš také brzy potřebovat víc a víc pomoci. To není nic proti tobě, to se starým lidem stává. Pro mě to také není jednoduché.“

„Jájo, role rodiče je umožnit dětem žít co nejlépe. Samotnou mě trápí, že jsi neschopný a místo, aby ses vystřelil do světa, alibisticky ses ke mně připoutal, čímž sis osvojil falešnou představu, že tě potřebuji a zároveň jsi se utvrdil v domnění, že mi pomáháš. Využiji toho, že spolu konečně mluvíme otevřeně, abych si na tobě trochu smlsla, ale ne jen to, především mám radost, že jsi učinil první krok k dospělosti, totiž že jsi začal řešit svůj život, ovšem nemusel bys u toho být sprostý na svoji matku. Hrubost dospělá není. Ale já ti odpouštím, protože jsi rozrušený. Dokázal jsi mi, že umíš formulovat názor, ačkoliv je zcela mylný, nesmyslný a nepatřičný. Celou situaci jsi špatně odhadl, jako bys tu se mnou doslova nežil. Abych to zkrátila, mám zajištěné bydlení v domě s pečovatelskou službou, čekala jsem jenom na to, abych nevypadala, že tě opouštím, abych se nemusela jako matka cítit provinile. Nyní mě vyhazuješ a já půjdu.“

„Měl jsem dojem, že jste se s tátou nikdy stěhovat nechtěli. Vždycky jste říkali, že v tomto domě setrváte do smrti.“

„To říkal táta, miláčku.“

„Myslel jsem si, že jsi měla stejné názory.“

„Hodně dětí si to o svých rodičích myslí.“

„Většinu zvyků a myšlení jsi od něj převzala. Například přesvědčení, že je dělnická profese podřadná. Protože táta byl obchodník a vážil si pouze solitérů, zatímco ty jsi pracovala v architektonické kanceláři a myslíš si, že kreativní práce je jediná skutečně hodnotná a v továrně pro kreativitu není prostor, což samozřejmě není pravda, což ti mohu dokázat jindy, tudíž obyčejní lidé pracující v továrnách jsou méněcenní.“

Často viníme druhé z úmyslů, které nemají. Své bližní nejvíce.“

„Mohla by sis prosím nechat ty své povýšenecké komentáře aspoň dnes večer od cesty? Jsem vyřízený z toho, jak jsem se ti obnažil, přitom to vlastně k ničemu nebylo, protože teď budu muset zrušit schůzku s kolegyní z práce.“

„Jájo, schůzku určitě neruš. Kdo ví, třeba z toho bude něco pěkného.“

 

Než se krajina rozpustí

budu doufat

že je mnoho světů

ve všech dimenzích

propojených

nějakým

vysokým

zbloudilým

principem


35 názorů

StvN
14. 03. 2022
Dát tip

Rád bych něco přidal, ale je to časově náročné :) 


Rozumím. Určitě je to zajímavý úhel pohledu nejen na dané téma, ale i na psaní jako takové. Do podobného záměru bych ale nejspíš dokázal proniknout až při větší hustotě a délce textu. Budeš přidávat další části?


StvN
06. 03. 2022
Dát tip

Ahoj. Děkuji za obsáhlou, podrobnou a velice konkrétní kritiku. Napsal jsi to tak, že mám o čem přemýšlet.

K záměru. Jak věci v životě jsou, to víme. Jak by věci měly být, v tom tápeme. V mnoha rodinách mnou popsaný rozhovor neproběhne, ale měl by. Záměrem je psát tak, jak si myslím, že by to mělo v životě chodit. :)


Stvne, obecně mě tvé psaní baví, ve většině tvých povídek je k nalezení něco navíc, nějaká přidaná hodnota, často navíc experimentuješ se stylem, píšeš různými způsoby, zkoušíš stále nové cesty, tady jsme se ovšem naprosto minuli (četl jsem i první "část"). Vůbec nechápu zdejší nadšení. Ten dialog je šíleně neautentický a nevěrohodný, takhle nikdo nemluví, což v tomto případě nelze omluvit ani fantaskností či prozaickou učesaností a literární nadsázkou, protože se to naopak celé snaží tvářit jako příběh ze života. Nemám na mysli drobnosti, jak píše Kytiii, ale kompletně celé uchopení toho dialogu, i jeho věrohodnost samu o sobě. Upřímně pochybuji, že by matka se synem vůbec takový rozhovor vedli, byť nevylučuji, že je to možné. Daleko víc by se mi líbilo, kdyby se mu celý ten dialog promítal pouze v hlavě a on si ho vlastně takto šroubovaně, tezovitě, nepřirozeně zkonstruoval, pak by to bylo naopak skvělé a dost by to o postavě Járy vypovídalo - v tomto případě to však o postavě a o jejím způsobu uvažování neříká nic, protože ji necháváš pronášet věty, které by člověk, navíc v takové situaci, v životě nepronášel. Dále přechody mezi popisy vnějšího dění a popisy procesů odehrávajících se v nitru hlavní postavy na sebe příliš dobře nenavazují, nepřechází jedno do druhého a naopak, spíš jako by chtěly pospolu vycházet dvě zcela samostatné linie, ale u mě to nefunguje. Možná to souvisí i s tou celkovou nevěrohodostí dialogu, o nějž se většina povídky opírá. Obecně vzato jsem rozhodně cílovým čtenářem, mám rád vztahové věci, témata rodiny, manželství a podobně, a pokud něco díla tohoto typu spojuje, je to obyčejně určitá nevyřčenost, protože problémy, které spolu řeší partneři, manželé, matka se synem, otec s dcerou atd. mají většinou jednu společnou vlastnost: odhalují se postupně, gradují pod povrchem. Tohle se mi šíleně nelíbí tou extrémní doslovností. Hlášky jako "Často viníme druhé z úmyslů, které nemají. Své bližní nejvíce.", nebo "Samotnou mě trápí, že jsi neschopný a místo, aby ses vystřelil do světa, alibisticky ses ke mně připoutal, čímž sis osvojil falešnou představu, že tě potřebuji a zároveň jsi se utvrdil v domnění, že mi pomáháš." si prostě lidé v běžném životě mezi sebou neříkají. Takže mám pak problém přistoupit na autorovu hru a nechat se vtáhnout do světa textu, který mi připomíná nepovedenou nápodobu všední reality, do níž přirozeně nevidím důvod nechat se vtahovat. Přitom volbou tématu, jeho problematizací a rozšiřováním možných pohledů je to velmi přesné, ale forma tě tentokrát sráží. Ještě bych chtěl dodat, že po všech těch výborných povídkách, které jsem od tebe četl, se mi nechce věřit, že bys něco takového připustil nevědomě, takže si spíš myslím, že jde o jistý druh záměru, ovšem co tím chceš říct a kam tím směřuješ (hraním si na realitu, která není věrohodná), mi bohužel tentokrát zůstalo skryté.


StvN
30. 12. 2021
Dát tip

Díky. 


Kytiii
15. 12. 2021
Dát tip

Musím trochu krotit nadšení. Celá povídka mi dost připomíná část rodiny. Ty pointy, smyšlenky, domněnky, jak si omlouváme vlastní neschopnost, neochota, svalujeme vinu na druhé, neumíme převzít otěže zodpovědnosti. A ta komunikace...

V povídce vidím drobný nedostatek v dialozích, některé obraty pro mě nejsou úplně uvěřitelné.

Jinak tip


StvN
13. 12. 2021
Dát tip

Přesně tak. Čtenář hlavně musí mít chuť číst a musí ho to bavit. Jinak se samozřejmě čtenář s autorem nepotkají.


K3
11. 12. 2021
Dát tip

Ono záleží v jaké pohodě se zrovna co čte a kolik na to je času. Alespoň to vidím na sobě, kolikrát jsem něco napsal a pak jsem litoval...


StvN
11. 12. 2021
Dát tip

Kromě toho je to evidentně osobní. 


StvN
11. 12. 2021
Dát tip

Luzz, je to o gustu. 

Majaks, nechápu tě. 


Janina6
11. 12. 2021
Dát tip

To je, myslím, celkem přirozené. Přece se nebudu u textů,  které mě nezaujaly, probírat ještě i kritikami.


Janina6
11. 12. 2021
Dát tip

Majaks: Tentokrát jsem se už ozvala proto, že povídka je v soutěži a není úplně jedno, když ji redaktor prózy takhle "shodí". Ne že bych od Lakrova čekala, že StvNa pochválí, ale mohl by aspoň uvést solidní argumenty. Samozřejmě je to jeho věc, jaký napíše komentář, já zase můžu napsat jemu, co si o takovém komentáři myslím.


Luzz
10. 12. 2021
Dát tip

stvn, jsi trochu legrační v té urputné snaze hájit svůj styl psaní... ale díky tomu vlastně chápu, proč máš takovej problém přijmout fakt, že se někdo vyjádří ve smyslu - téma je fajn, ale způsob, jakým je to podaný, je otřesnej.

to, že se čtenáře snažíš odbýt a znehonotit jeho názor směšnou poznámkou ve stylu "četli jste někdy nějakou beletrii" (mmch, poslední dobou tvůj oblíbenej argument v sebeobraně, pokud si vybavuju dobře), nebudu rozpitvávat... podobně jako skutečnost, že překrucuješ to, co říkám;

;

;


StvN
10. 12. 2021
Dát tip Janina6

Luzz, přiznám se, že nevím, jak odpovědět. Lakrov mi vyčítá hodně slov a hraní se slovy, takže vlastně, že vůbec píši, a ty mi vyčítáš knižní, až dramatické, vyjadřování, takže vlastně to, co je v psaní nejdůležitější. Obě se ptáte, zda je to záměr, jako by to snad šlo psát jinak, než záměrně. Aniž bych se chtěl s někým srovnávat, ale četli jste někdy nějakou beletrii? Vyčítáte to, co je samotnou esencí psaní. To na tom nechápu. Že se vám to nelíbí chápu. 


Luzz
10. 12. 2021
Dát tip

hned ten odstavec "mami, kromě toho, ..." je hrozně nepřehlednej, možná to mají na svědomí chybějící čárky (anebo to byl záměr?), navíc mi ta synova mluva připadne dost umělá, papírová, ostatně celej ten rozhovor je strojenej, anebo (v lepším případě) působí jako pojmenovávání potíží, příp. symptomů u psychoterapueta, kdy se klient právě za pomocí terapeuta snaží přesně vyslovit, co se v něm děje, co se děje; uchopit problém - ale při "přirozeným" rozhovoru to (takto napsáno) působí trochu přemrštěně... nevím, no, pochybuju, že by matka a syn mluvili v takto květnatých větách, přijde mi to spíš jako dramatické představení... ale ok, asi chápu, že všechny ty deklamace a způsob, jakým ty postavy mluví, jsou jen jakýmsi prostředkem - jen přesně nevím k čemu (k tomu, aby ta (vlastně banální) historka vyzněla zajímavěji?)

jinak ta samotná situace, děj - jo, to si člověk řekne - oba dva jsou úplně pitomí, že tu společnou hru hráli tak dlouho.

ale ta první báseň není špatná.


Janina6
09. 12. 2021
Dát tip

Já bych tedy od redaktora prózy očekávala, že otázku „jestli odbíhání od děje k úvahám má nějaký smysl“ už bude mít za sebe vyřešenou. A že ho nezarazí stylistické prostředky, jako je opakování slov. Poezie se ti špatně četla, přijde ti jako hra se slovy, a povídka se ti taky špatně četla, má mnoho slov a nepochopil jsi záměr autora. Je fakt hezké, že dodáváš, že je to možná tvoje chyba a máš špatný den, ale u jiných textů ti tato indispozice nezabránila rozdávat nadšené komentáře a výběry. Smutno je mi z tebe, Lakrove.


StvN
09. 12. 2021
Dát tip

Díky za kritiku. Zrychlené čtení si vysvětluji jako čtenářovu dychtivost, což je dobře :)


Lakrov
09. 12. 2021
Dát tip

 Uvodní verše se mi špatně čtou. Je to takové hraní se slovy, jehož účinek mne však míjí. (Asi moje chyba.) Podobným stylem (špatná čitelnost - pro mne) je psaná i další stránka textu: Mnoho slov, občasné opakování, "nastavovaná" souvětí. Dál z toho začíná být cítit jakási sebelítost. To odbíhání od "děje" k úvahám má nějaký smysl?, napadá mne otázka, a zároveň si uvědomuji, že začínám číst zrychleně. Z posledních dvou stránek cítím jakousi strojenost. Byl to autorův záměr? Smysl mě minul, říkám si po dočtení. Asi dnes nemám dobrý den...


bixley
06. 12. 2021
Dát tip

Když nám něco vyhovuje, tak si to za každou cenu nějak zdůvodníme, okecáme, najdeme problémy u druhých. Matka konečně situaci vyřešila sama.


Marcela.K.
22. 11. 2021
Dát tip

Co dodat? Vše je v textu. Čekající matka, která už se konečně chce přestat starat. Syn, který nedokáže překročit svůj stín...spousta jeho slov, kterými se mě bavilo prodírat a klid milující matky, která ví, že už ho dávno měla vystřelit z domova a když to nejde jinak, chce si sbalit raneček sama, protože ví, že síly jí ubývá a čas je neůprosný.

Sama bych mohla vyprávět příběh syna, který se nedokázal odpoutat od své vyděračské matky... Jen nevím, jestli bych to dokázala tak dobře. Asi to někdy zkusím, jestli mi nebude líto času ;-)

Jo, tohle je opravdu vydařené.

 


Gora
22. 11. 2021
Dát tip

Měla jsem hned od začátku za to, že syn vlastně v podstatě nic nechce měnit, způsob života, vztahy, prostě nic...

Skvělé, StvNe.


Gora
22. 11. 2021
Dát tip

Díky.


StvN
22. 11. 2021
Dát tip

Ano.


Gora
22. 11. 2021
Dát tip

Mohli bychom povídku nominovat do PM?


K3
19. 11. 2021
Dát tip Janina6

Nabývám dojmu, Stívne, vlastně jsem o tom přesvědčen, že ty mě zkrátka nemůžeš zklamat. Už ten začátek, jak si zahráváš se slovíčky, a se čtenářem, je eňo ňuňo. Říkal jsem si, že ty jsi přeci chtěl psát o fabrice, a ne o lidských vztazích. Ale ona tam ta fabrika do toho přišla. Moc krásně jsi to propojil svým strohým, zcela jasným jazykem, ve kterém bych tě už poznal, protože se mi moc líbí. Když rodiče chtějí mít ze svých dětí zosobnění svých představ, je to smutné. Ruční práce je ušlechtilá. Jakákoliv. U nás ve vsi jsou teď kopáči, dávají se elektrické dráty do země. Já si těch kopáčů, jsou to většinou Ukrajinci, nebo lidi bez práce, vážím a zdravíme se spolu. Hned poznají jak se na ně člověk dívá. Natož práce ve fabrice, třeba u soustruhu, to je precizní řemeslo, umění, které si zaslouží obdiv. Moc dobře si to napsal, i ten začátek a konec v básni, doufám, že se povídka dostane do PM.

 


Markel
18. 11. 2021
Dát tip

To sedí, vím, o čem je řeč, oslovilo, a to dost *


Janina6
18. 11. 2021
Dát tip

Tak tos mě opravdu hodně překvapil! Čekala jsem, že se Jára bude chtít od mámy odstěhovat. Na konci prvního dílu (Čáry) se mámě hlásí, že je doma, „snad už naposled“. Ve světle dnešního pokračování mi ta věta přijde trochu matoucí. Nevím, proč by si říkal, že je doma už naposled, když vlastně odejít nehodlal?

Ale když na tuhle drobnou vypravěčskou lest zapomenu, je to skvělé překvapení a hlavně se ten zdánlivě jednoduchý příběh najednou neuvěřitelně rozšířil. Všechno je mnohem složitější… a všechno je jinak, asi jako v životě. Nádherná studie o záludnostech komunikace. Bavila jsem se, zároveň se přiznám, že v některých momentech jsem zděšeně četla sama o sobě (a našla jsem se částečně jak v postavě Járy, tak jeho matky) :-) Připomnělo mi to některé situace, kdy s naprosto dobrými úmysly jsem řekla něco, co druhého úplně vytočilo… vyšla jsem z nesprávného dojmu či předpokladu a sklidila po zásluze naprosté nepochopení… Skvělé. Skvěle napsané zrcadlo, vlastně soustava zrcadel, včetně těch křivých…


Danny
18. 11. 2021
Dát tip

týjo to je síla! povídka nadupaná pointama, kolem ty básně a přesto všechno tak civilní... to míjení.. a vlastně nemíjení... Tip a Oblíbené.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru