Promluva

Zvedáte oči k nebi v bolesti podkreslené prazvláštní melancholií...

Snad proto, že jste tu ránu pod pás čekali, přesto Vám podrazila nohy a vy jste se s oddaným smířením lehce rozplácli do bláta. A jak tam ležíte, koukáte kolem, tak Vám je na blití z každého hladového pohledu, až Vám nakonec dojde, že horní knoflíček (myslím tím ten poslední, co jste zapínaly) odmítl držet v dírce a kouká Vám podprsenka. Neustále se budíte uprostřed noci a máte neodolatelnou touhu si s někým, nebo s Někým povídat. A protože po ulici zrovna nikdo ani Nikdo nejde, otevřete okno dokořan a............až teď Vám dojde, že vlastně NEMÁTE křídla a budete muset nejspíše použít dveře. Jen tak, v noční košili..........dobrá, možná máte boty, vyjdete ven a prosíte dveře aby se nezavřely. Pochopitelně nemáte klíče a okno v koupelně jste zampomněli otevřít...pokud se jím dá ovšem vlézt dovnitř...  Domů se vracíte až když Vás tráva studí do nohou, vítr do ramen a připadáte si tak trochu NAZÍ!

     S nepochopitelným vděkem vcházíte do dveří, které se snad jen ze soucitu tentokrát nezabouchly. Ještě zůstanete chvíli sedět na schodech a když už konečně dáte odpočinout očím a necháte myšlenky jen tak pobíhat, rozprostře se Vám přes víčka velké promítací plátno. Dnes hrajou lehkou tragikomedii o člověku, který

zvedá oči k nebi v bolesti podkreslené prazváštní melancholií...