Slyšíš mě! Navždy!

Ani nevím kde začít, snad křičet jen tak do tmy z plných plic!

Tančit v euforii u ohně nahý a v souznění s rytmy hudby sklepat pocit viny.

Že jsem zvíře a dmu se představou své důležitosti. Že vnímám svět všemi póry... že nesnesu kouty světa kam nevidím... že mě tíží radost z poznávání nových přátel, které už teď opouštím ve světle trapných výmluv a osobního pohodlí...

A tak tě žádám má lásko o odpuštění... 

Tohle není život, jen obětování...

Ten pocit, že jsem tady... že mě potřebuješ... že jsem stále živý.. že slyším, jak mi žíly praskají pod návalem síly. Jak strmý je pád do depresí, jak příkrý je kopec k radosti z maličkostí. Snad ani nejde vnímat tolik věcí v jednu chvíli, pocit narození a bezvýznamosti v kruhu smrti.

Nebojím se smrti, bojím se narození. Tolik zodpovědnosti. Abych vybral tu správnou informaci utkanou linií po miliardy let. Nemůžu usnout s představou, že jsem udělal vše co svět nabízí. Nemůžu spát, protože jsem ti chtěl vše ukázat, se všemi tě seznámit. Chtěl jsem slyšet tlukot srdce na tvé hrudi. Přiklonit se k tobě a v jednom slově ti popsat jak krásné je žít!!!

Stačí mi jen říct "potřebuji tě" a já tady budu navěky!

A i když mi život utekl mezi prsty, vím jedno... vteřina plného uvědomění tvé přítomnosti je mojí božskou částicí

Carpediem!