Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ve skladu I.

16. 01. 2022
1
1
178
Autor
Jarrda

   „Počkejte chvíli tady! Bude krátká porada,“ zastavila mne máma Dvořáková, když jsem na paleťáku vezl prázdný gitr. Mávnutím ruky ukázala do koutu, kde s ostatními skladníky svačíme.

   Stůl s kávovarem, rychlovarnou konvicí a erární kávou – rozpustnou či turkem, zabaví mrmlali. Ostatní budou mlčet jako vždy. Ona nás sprdne v desetiminutovce a každý si zas půjde po své práci. Na místě již čekaly dvě kolegyně a čas si krátily listováním v letáku na slevy. Já tyhle propagační reklamy nemůžu ani cejtit. Prohlíží to jen baby, jedna listuje ze předu, po ní druhá ze zadu a stejně si nic neobjednaj. Kupí se to na stole, pro zlost. Zbytečně to zabírá místo. Mezi tím co jsem je krátce pozoroval, dorazili i ostatní. Celkem se nás sešlo osm celá raní směna. Na kafe si postavil jen jeden, ten novej týpek, co nastoupil před čtrnácti dny. Sice jsme ještě neměli příležitost se vzájemně představit, ale zato jsem měl den před tím štěstí ho náhodně vyrušit. Užíval si s kočkou v hale na Béčku. Dostal jsem za úkol srovnat palety vysokozdvižným vozíkem a najednou se mezi sloupy objevil párek v tom nejlepším. Bylo to tak rychlý, že nestačili utéct. V podstatě on se ani moc nesnažil zmizet, jen pozvolna natáhl kalhoty, rozhodil ruce do gesta ‚sorry kámo‘ a odkráčel pryč. Ona se schovala za sloup a doufala, že zmizím. Nechal ji v tom samotnou, blbec. Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, čeho jsem svědkem. „Omlouvám se,“ vykoktal jsem ze sebe a rychle odjel uličkou mezi paletama na druhý konec haly. 

   „Dá si taky někdo?“ zeptal se ten novej, ale nikdo mu neodpověděl. Tázavě na mne pohlédl. Místo odpovědi jsem jen zavrtěl hlavou, že nechci.

   Když nás máma Dvořáková spočítala, utrousila: „Ještě šéfka Markéta a Zmáťa. Počkáme.“

   Bude snad z vyprávní zřejmé, že máma Dvořáková a máma Markéta jsou naše vedoucí – šéfové. Nemám nic proti ženám na manažerských pozicích, ale… Ale mám prostě špatné zkušenosti z předchozích zaměstnání. Jaké? To rozvádět nebudu. Zkrátka mám větší důvěru vedoucím - mužům, než ženám. Tyhle jsou jednou z několika vyjímek. Hned při přijímacím pohovoru mi obě padly do oka, řeší věci stručně jasně bez zbytečných caviků a protahování. I srandu si ze sebe dokáží udělat.

   Na mámu Markétu jsme nemuseli čekat, jen co padlo její jméno, objevila se v přítmí spojovací chodby silueta vlnících se boků a vešla mezi nás.

   „Tak jsou tu všichni?“ zeptala se a podívala se na Dvořákovou. Ta zavrtěla hlavou. „Nejsme? Zmáťa nám chybí? Dojděte pro něj prosím,“ požádala a mrkla na mne.

   Začervenal jsem se a jak jsem rozeběhl ho hledat, zarazila mne mohutná ruka Jiřího, mého kolegy z příjmu. Lehce, jako když kanadský dřevorubec zasune topůrko do pouzdra, mne dvěma prsty posunul zpět na místo, kde jsem předtím stál.

   „V tudle dobu obvykle čte noviny na svém oblíbeném místě. Já ho z ty jeho zašívárny, rád vyzvednu,“ zakřenil se a několika rychlými kroky zmizel za dveřmi s obrázkem panáčka. Bylo slyšet silné bušení na dveře a hlasitá slova : „Zmáťo je porada! Dělej! Čeká se jen na tebe!“ 

   „Porada? Kdo? ...na mě?Kdo čeká na mě“ zapištěl vystrašený hlas. „To mi nikdo neřek. Hned jsem tam!“

   Než by vosa stačila spadnout do piva, byl Zmáťa na místě a sedl si na co nejbližší židli od mámy Markéty. Už už se nadechoval, že ze zásoby vychrlí několik argumentů, proč se zdržel, ale Markétin prst na rtech mu naznačil, aby držel hubu a neudělal z porady „Ein Kessel Buntes“.

   „Tak jak jistě víte byli tu zas výtaháři,“ začala hned z kraje s problémem, co měla na srdci. „Posledních čtrnáct dní tu jsou dvakrát ba i čtyřikát do týdne. Ba tento týden denně,“ zastavila se a pár vteřin řeč, protože si Zmáťa polohlasně říhl.

   Všichni jsme se přestali dívat na Markétu a začali sledovat jeho. Po říhnutí se podrbal na špičce nosu a pak v nose. Zcela bezprostředně, s myšlenkami na jiné planetě, začal s důkladným úklidem obou dírek. Jako bychom tam nebyli. Co vyřadil otřel o montérky a když usoudil, že je vhodná recyklace vydolovaného obsahu, ocucal prst.

   Makéta vzdychla a pak strhla naši pozornost zpět krátkým zatleskáním, „Takže: V hale C dávat pozor na otevírání, v Áčku zase pozor na fotobuňku. A zdůrazňuji! ...připomínám zákaz jízdy vysokozdvižných vozíků do výtahu, křiví se tím rámy dveří, nejdou dovírat a klec se nerozjede. Prosím dodržujte to všichni. ...tak to je asi vše, co jsem vám chtěla říci. Díky za pozornost a omlouvám se za zdržení od práce.“

   „Já jsem toho debila měl v merku,“ přitočil se ke mne Jirka, když jsem pokračoval s prázdným gitrem přes halu. „Víš jak tam byl dlouho?“

   „Ne. A kde vlastně?“

   „Na záchodě. Chodí se tam zašívat.“

   „Aha. Všiml jsem si, že má nějaké problémy. Není nejmladší, je o tři roky starší než já. Myslím zda nemá problémy s prostatou nebo s vyprazdňováním.“

   „Kolik ti je?“

   „Padesát čtyři.“

   „...a ty nějaký takový problémy máš?“

   „Ne. Díky Bohu, nemám žádný.“

   „Tak vidíš. On taky nemá žádný. Do práce chodí opilej a na záchod chodí s novinama.“

   „No, taky si krátím někdy sraní čtením. “

   „Ale hovno! ... si tam s nima krátí! Chodí na záchod spát. A aby to nikdo nepoznal, bere si noviny.

   „Noviny potřebuje na záchodě na spaní?“

   „Jasně, že nepotřebuje. Pod hlavu si je nedává a prdel do nich neutírá. Má je jako záminku, když se ho někdo zeptá..., jako co tam dělal tak dlouho? Řekne, že zapomenul na čas při čtení novin. Lepší záminkou jsou noviny, než podezření že tam dospává opici. Je to zmrd. Zmrd je to.“ Jiří chytil gitr za hranu a natočil mi jej tak, abych s ním dobře zajel na místo, kde se do něj hážou kartóny.

   „Aha. To by mne nenapadlo.“

   „Normálního slušnýho člověka to nenapadne. To jen takový psychopat jako on se odváží to zkoušet na slušný lidi.“ Jirka mi položil ruku na rameno a podíval se mi zpříma do očí: „Co si myslíš, od koho tu jsou ty rohy na zdech omlácený? Všimni si, že je to až na cihly.“

   „...asi když je tu někdo nový, co ještě s elektrickým paleťákem nejezdil. Taky s tím mám problémy. Sice jsem neměl štěstí žádnej roh odřít, ale vytočit se či vycouvat v malém prostoru mi zabere mnohem víc času, něž vám zkušenejm. I Zmáťa je rychlejší.“

   „Kamaráde. To - je - jak - jezdí - Zmáťa…, je furt opilej. To všechno on a svádí to na druhý. Nemysli si, že o tobě kecá v superlativech. Pojď něco ti ukážu.“ Jirka mne chytil za loket a vedl na Béčko.

   Béčko je hala – křídlo bývalé staré textilní továrny, kde se na paletách ukládá přijatý materiál a po kontrole se rozváží do dalších pater. Zastavili jsme se hned na kraji u prvního rohu. Před ním na zemi leželo několik ulomených cihel s odřenou omítkou.

   „Všiml jsem si toho urvanýho rohu dnes ráno, když jsem odsud odvážel prázdný palety,“ nečekal jsem, na Jirkv komentář.

  „Já to nebyl, to si buď jistej. Neudělal to ten novej, co si na poradě vařil kafe? Ne?"

   „Jó! Ty sis všiml? Ty máš teda postřeh. A jestlipak víš, kdo to udělal? Ten novej to určitě nebyl. Na to, že je tu pár dní, se pěkně rozjel. Pro změnu, ten na Béčku nejezdí s vozejkem, ten tam na paletách ojíždí tu zrzavou čubku,“ protáhl na mne Jirka svý hustý obočí.

   „Nevím, kdo to udělal. Asi někdo, kdo s elektickým vozíkem nezvládl zaočit,“ odpověděl jsem neomaleně.

   „Nezvládl to ten zmrd minulej tejden. ...ale tys to udělal. Ty nevíš, že jsi to byl ty?“

  „Já? Pro Boha! Já? Minulej týden jsem měl se Zmáťou odpolední a ve čtvrtek jsem z Béčka odvážel plné palety do spodních pater ručním paleťákem. Žádnej elektrickej vozík jsem nepoužíval a tenhle roh jsem prakticky nesejmul,“ podivil jsem se.

   „Ale sejmul! Ani o tom nevíš.“

   „Jak nevím? Přeci nejsem nějakej fracek, abych ti tu lhal!“

   „Nejseš. To si jsem jistej,“ uklidnila mne Jirkova odpověď, ale jen na krátko:

   „...že jsi ten roh sejmul ty, o to se někdo postaral. Ten někdo to vude vytroubil. ...a hned dnes z rána na našem Hradě.“

   Najednou mi to došlo.: „Že on to svedl na mne, jako na novýho. ...na novýho, co nemá tolik zkušeností s elektrickým paleťákem.“

   „Konečně, se panáčkovi rozsvítilo v makovici. Co jsi čekal? Že bude čekat, až se o tom nabouraném rohu povedou na jeho účet vtípky?“ se smíchem mi Jirka plácl přes rameno.

    „Ale já na tom nic směšnýho nevidím. Spíš naopak. Jemu, který tu pracuje víc jak patnáct let, máma Dvořáková uvěří víc, než mne, který tu je něco málo přes měsíc. Nemám šanci se obhájit!“ Dostal jsem na Zmatlíka takový vztek, již dlouho mne nikdo tak nepodrazil.

   „V klídku! Buď v klídku. Já jsem dnes obě – jak ty jim říkáš mámy, uvedl do správného obrazu. A vrátil jsem mu to s úrokama za tebe. Ten roh skolil on, to je všem jasný a taky je jasný, kdo křiví rámy dveří u výtahu. To on je jedinej z nás, kdo jezdí s těžkými vozíky do výtahu a kašle na nařízení.“ Jirka mi to podával s takovou radostnou razancí ve výslovnosti jednotlivých slov, až mu z úst vyletěla slina. Takovou rychlostí přistála na mém obličeji, že jsem nestačil uhnout. Když to spatřil, skočil po mně a než jsem se stačil vzpamatoval, držel mi hlavu v pazouře jak basketbalista balón a druhou mi to chtěl špinavým rukávem utřít. Snaha se minula účinkem a vznikla z toho olejová šmouha. Nakonec to vzdal, odvlekl mne k umyvadlu na záchod, kde jsem se již umyl sám. Při vycházení do nás ve dveřích vrazil Zmáťa. Zaskočený s novinama protáhl svůj obličej kolem  mého, že mi výdechem vrazil pecku do nosu. Jako kdybych prošel kolem nevětrané pivnice. 

   „Viděl jsi ho? On se  jde zas zašít a nevadí mu, že ho vidíme?“ pohlédl jsem tázavě na Jirku, když jsme procházeli spojovací chodbou mezi halama.

   „Věř, nevadí mu to! Je si vědom, že nejsou lidi. Potřebují tu každou ruku. Tak to ten zmrd využívá,“ vzdychl Jirka a před kanceláří mne plácl po rameni. „Ser na něj. Poprosíme v kanceláři o kapučíno. Maj novej kávovar. Vezmem si sebou na příjem.“


1 názor

K3
05. 02. 2022
Dát tip

Docela dobře se mi to četlo.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru