Jakoby nic

Dívám se

chci chvíli jen tak plynout

jako jsem to viděl u řek

a být zas o něco blíž

vstal jsem dnes o trochu dřív

vidím, že mráz dal do rána tvář ledu kalužím

a policejní auta poklekávají na kolena v zatáčkách

jako při modlitbě

a majáky jejich hoří a hasnou po vteřiny

když pronásledují zločince čas

i já se modlím

a na nebi ještě poziční světla hvězd a Titaniků

blikají z Andromed a jiných moří

a vidím miliony let staré stíny

však kdybych měl sepnout ruce

raději obejmu tě v pase

a ty vzdechneš pod zimou mojí

tak modlím se já

že ztuhla by ti ňadra a svedla bys to na chlad

jindy

ale teď byla by to lež, i když leden je

a Bohu se lhát nemá

a tak s očima laně podmalované nocí jako horník po šichtě budeš

a vrátíme se k nevinnosti

a podobni hadu, který pojídá sám sebe

začneme další z kruhů

ač někdo jiný by řekl, že děláme šedesát devítku jen

a pak udělám ti kávu jakoby nic

a budeme se bavit o tom, jak je to v práci hrozné

„řekla bych to jinak, ale promiň, víš, že nerada mluvím sprostě“

a stejně veškerá sprostá slova jsme řekli před chvílí  

a zdaleka tak obejdeme všechny rány

které jsme právě znovu otevřeli žiletkami jazyků jako nevyléčení sebevrazi

a přiložíme si náplasti dlouhých pohledů

abychom zastavili tu bolest

ale to je život

a pak políbíme se na tvář, protože všechny důležité polibky

jsme si dali už dávno

a ty při šukání se nepočítají

ty jsou jen, jako když rybě propíchne ústa háček

a bude den

---