Vertigo

A voda v řece klidně tak stojí

zamrzly do rána všechny snad kruhy

jak rány v těle se vše krásně hojí

a tváře máme jen z barev duhy.

To šprýmař leden přišel zas s mrazem

studit tě tajně rukama mýma

dívat se do stop spadaných na zem

když se tak brzy ve městě stmívá.

A hledám cosi snad pih na tvé kůži

a sotva zvládám tu lež tiše šeptat

a tobě slova s dechem se úží

jestli jsem našel, bojíš se zeptat.

A srdce buší jak stádo koní

jak z druhé strany tisíce kopyt

sníh slzy tání pomalu roní

jak umí závrať nádherně opít.