(ne)dokončená povídka…

Byly to skály z pískovcového kamene, rozlehlé, vysoké a krásné a ona stála na jejich vrcholu. Vítr ji čechral v jejích po pás dlouhých, hnědozlatých vlasech. Tak moc si na nich zakládala… Krásně se v nich odráželo slunce, vypadala jako princezna.

Jak tam tak Karolína stála, koukala kolem sebe na ty krásy přírody okolo, ty lesy, skály osvětlené sluncem, tu a tam i veverku zahlédla. Dívala se také dolů do rokliny pod sebou. V tu chvíli ji napadlo, možná spíše zatoužila, být volná jako pták, vznášet se krajinou, létat. Alespoň na chvíli zažít ten pocit beztíže. Uletět strachu a všem všedním starostem. Pohlédla znovu dolů do rokle, byla vysoko, moc vysoko, není oním kánětem, které právě zahlédla. Když by se rozběhla, za pár okamžiků stavu beztíže by dopadla bolestivě na tvrdou zem. Na zemi a kameny rokle, která se dole pod ní otevírala. Stačil by krůček a již by nebyla mezi živými. Skončily by její sny, touhy, nenaplněná láska k chlapci, kterého denně potkává, jeho jméno nezná, ale tajně po něm touží už dlouho. Má pocit, že i ona jemu se líbí, jen ona je tak nesmělá…

Spíš než nesmělost, trápilo Karolínu nízké sebevědomí. Rodiče jí moc nepodporovali a na kluky také měla smůlu. Věděla, že je krásná, jen si to neuměla připustit a nechat krásu vyplout na povrch. Ale i to se jí časem podaří. Již dávno ji opustily myšlenky, že skočí dolů do rokliny z míst skla, kam téměř nikdo nechodí. Věděla, že by ji jen tak nenašli.

Karolína si ale naštěstí uvědomovala, že smrtí se nic neřeší, že by tím ublížila nejen sobě, ale hlavně rodině, která ji má ráda.

Karolína dokázala pomáhat, uměla odpustit všem, kdo jí ublížili, jen ne sobě. Zkusila vypustit zlobu na sebe mezi skály a stromy, aby je vítr odnesl, chtěla být opět šťastná, být svá a nejen platonicky zamilovaná do toho chlapce co již delší čas denně potkávala.

Vítr ji něžně čechral ve vlasech, zpíval píseň v korunách stromů, nechala se unášet písněmi a šuměním korun stromů, myšlenky nechala plout krásnou krajinou. Na chvíli byla šťastná, ale….

Karolína se vydala prozkoumávat ty krásné skaliska, lesy, louky okolo, začalo se šeřit, ale jí to vůbec nevadilo. Toulala se temějící přírodou, nechala se hladit větrem a ukolébávat zpěvem přírody a ptáků. Lehla si pod strom nedaleko krásné, rozlehlé louky, začala padat večerní rosa a ona s klidem v duši hleděla na nebe. V trávě, nedaleko od ní, se pohnul zajíc, kousek dál popoběhla veverka.

Najednou uslyšela kousek od sebe kroky. Ohlédla se a spatřila toho chlapce, svoji tajnou, platonickou lásku. Trošku se lekl když se ozvala, neviděl ji a nečekal by tam nikoho, natož ji. „Co tu děláš takhle pozdě a tak sama?“ Zeptal se jí. Karolína mu odpověděla, že se jen šla projít a zapomněla se tam.

„Jsem Daniel“, představil se jí. „Já Karolína“, odpověděla mu. Tak dlouho se potkáváme na ulici až dnes se dozvídáme jak se jmenujeme, zvláštní, viď. Pronesl Daniel. „Mohu si k Tobě přisednout?“ Zeptal se… „Ano, můžeš“, odpověděla mu.

A tak tam chvíli tiše seděli, pozorovali okolní přírodu a na nebi se začaly pomalu objevovat první hvězdy, ale jim to nějak vůbec nevadilo. Najednou se na sebe podívali a ve stejný okamžik chtěli něco říct, ale srazili se slovy.

Daniel byl gentleman a nechal Karolínu mluvit jako první, ale ta odmítla se slovy, ať začne on.

Tak začal: tak dlouho se potkáváme, líbíš se mi už moc dlouho, jen jsem nevěděl jak Ti to říct a myslel jsem si, že Ty bys o mě nejevila zájem. Karolína na něj udiveně a se zájmem hleděla a chvíli ze sebe nevydala ani hlásku. Jakmile Daniel domluvil, čekal co mu na to poví, Karolína se po chvíli zmohla na slovo a prozradila mu, že to cítí úplně stejně. „Jsi moje tajná, platonická láska“. Teď pro změnu neměl slov on.

Po chvíli se oba začali zcela uvolněně smát, objali se a dali si první polibek…