Dno nenajdeš

Marie se zadívala na fotografii. Ten jediný obrázek, který měla, dnes posloužil jako chabá náhrada za zádušní mši. Hodiny v obýváku ukazovaly půl dvanácté. Touhle dobou už hrobníci určitě zasypávají Anežčinu rakev hlínou a ona se s ní nemůže ani rozloučit.

Opřela fotku o vázu s mečíky, které ráno nařezala na zahradě a zapálila svíčku. Byla smutná a prázdná, ale neplakala. Dávno věděla, že slzy přinesou úlevu, ale nic nezmění. Komu se teď bude svěřovat přes plot v zahradě? Komu teď může říct, jak je na ni manžel zlý a od rána zase jen křičí, až se třese celý dům? Anežka už ji nevyslechne. Nepohladí ji po ruce.

Marie jí byla za ta slova a drobná gesta přátelství vděčná. Jejich rozhovory o banalitách, rodině a neustálá výměna nějakých receptů jí pomáhaly vydržet do dalšího dne.

„Fakt ti nebudu říkat, co máš dělat. Ale život se má aspoň občas žít, ne jenom přežít,“ říkávala jí Anežka častokrát. Ale Marii to takhle stačilo. Byla ráda, že ji někdo vyslechne. Na Boha už se nespoléhala. Věděla, že Bůh je k jejím modlitbám hluchý.

„Marie, bude poledne,“ zaslechla manželův hlas. „Mám hlad.“

Povzdechla si. „Už jdu, Jaroslave,“ zavolala a chvatně sfoukla svíčku. Spěchala do ložnice. Cestou se praštila o invalidní vozík. Stál v chodbě už skoro rok, ale nedokázala ho prodat nebo jen odstěhovat do garáže. Nechtěla pohřbít naději, že se to zlepší.

„Kde seš, prosím tě? A podej mi ovladač. Chci vidět zprávy a ne zírat na tuhle blbinu pro ženský.“

„Tady,“ hlesla a vložila mu ovladač do levé ruky. Po poslední mrtvici Jaroslav cítil a ovládal jen tu ruku a polovinu obličeje. Trvalo dlouho, než se naučil mluvit tak, aby mu bylo rozumět. Marie občas zalitovala, že není němý, ale hned to vzala zpět. Takové rouhání.

Ložnice byla plná známého odéru. „Promiň, ale musím tě přebalit.“ Stáhla mu kalhoty od pyžama, pečlivě ho umyla houbou a osušeného znovu zabalila do čisté plíny. Z toho pachu se jí zvedal žaludek, ale nedala na sobě nic znát. Zase by musela poslouchat, jaká je příšerná ženská, když se jí hnusí vlastní muž.

Jaroslav celou dobu mlčel, ale Marie by přísahala, že slyšela skřípání zubů. Tušila, jak to pro něj musí být ponižující.

Bylo to stejné jako přebalovat dítě. Jenže syn Vojtěch byl hezké buclaté miminko. Roztomile žvatlal a rozhazoval ručičkami. To se o jeho otci říct nedalo.

Několikrát denně převalovala a  posunovala ten vrásčitý kus masa a nevěděla, jak dlouho to kvůli bolavým zádům ještě vydrží. Už Jaroslavovi zkoušela domluvit pečovatelku, aby jí pomáhala alespoň s mytím. Vždycky jí ale vynadal, že jen vyhazuje peníze. Vystřídalo se jich tu několik, ale jeho věčný křik, nadávky a urážky nakonec vyhnaly každou. Ani se těm ženám nedivila.

„Ať tě ani nenapadne dát mě někam do ústavu,“ řval na ni pokaždé, když od nich některá s omluvami utekla. „Ve zdraví i v nemoci,“ připomínal jí.

Ta křesťanská pravidla v Marii jen utvrzovala pocit bezmoci. Jejich syn už byl dospělý. Po škole získal práci pro nějakou firmu v Austrálii a založil tam rodinu. Domů se vracel jednou za dva roky a vždy se zdržel jen několik dní. Jak se manželův stav zhoršoval, vnímala Marie předešlou péči o syna jako ztrátu času. Syn jí nepomůže a Marie je na všechnu péči zase sama.

 „Na co tak čumíš?“ vyjel po ní Jaroslav. „Říkal jsem, že mám hlad! Mám ti to dát písemně?“

Trhla sebou. Ten výhružný tón nepřeslechla. Věděla, že v tomhle stavu jí nemůže nic udělat, ale přesto se ho bála. Pravdou bylo, že na ni nikdy nevztáhl ruku. Jeho řev, vztekání a urážlivé řeči ale bolely víc než facky. O slovo se zase přihlásil bolavý žaludek a zimnice.

Zmáčkla tlačítko na polohovacím lůžku, aby Jaroslava nadzvedla do polosedu, upravila mu polštář a pospíchala do kuchyně. Hlavně musí něco dělat. Jen s ním nebýt v jedné místnosti.

Domem se neslo jeho sakrování. Vždycky to byl trochu vztekloun. Ale od chvíle, kdy prodal firmu a po první mrtvici odešel do důchodu, s ním nebylo k vydržení. Stále častěji ji napadalo, že svůj život promarnila se špatným člověkem. A ani to, že spolu měli syna, na věci nic neměnilo.

Nakládala na talíř zapečené brambory a v duchu si přehrávala jeden z posledních rozhovorů, které s Anežkou vedly.

„Vždyť se můžeš rozvést. Já měla dobrého muže. Ale každá ženská nemá takový štěstí.“

„Ale rozvod je hřích,“ zaprotestovala. Rozvést se nemohla. Svědomí by jí to nedovolilo. Nemohla přece nechat svému osudu mrzáka. A navíc, kam by šla? Důchod měla vcelku slušný, ale neuměla si přestavit, že by v sedmašedesáti začínala znovu a jinde. Do očí se jí draly slzy a ruce ztěžkly. Teď už nemůže vyběhnout na zahradu a zavolat na sousedku.

„Tam ty brambory teprve sázíš?“ praštil Jaroslav do postele. „Kde zase seš? Tady chcípnu hlady! Každej na mě sere.“ Domem se opět nesl křik. Tyhle řeči jí vždycky braly vůli žít. „ Zapomínáš, že to já jsem vás živil, když ses s Vojtou flákala doma a nepřinesla jsi ani korunu. A ty mě tu na starý kolena necháš chcípnout hlady!“

Marie ztuhla v půlce kroku a připravila se na další vodopád slov. Jiná žena by možná řekla, že je to jen další špatně naložený chlap, který si připadá starý a nepotřebný. Ale cítila to jinak. Na způsob, jak její manžel projevoval nevoli, si nezvykla ani po víc jak čtyřiceti letech manželství.  Když se vzali, doufala, že se to změní, ale tyhle výlevy naopak s roky přibývaly. A Mariina vůle žít a něco změnit se úměrně s nimi zmenšovaly.

Ruce s obědem jí klesly. Několikrát za sebou se nadechla a dlouze vydechla. Kdysi slyšela v rádiu, že to pomáhá. Dokázala se tak ovládnout a být na Jarka milá.

Talíř položila na pojízdný stolek a přivezla ho k posteli.

„Co je to?“ nedůvěřivě zkoumal jídlo.

„Zapečené brambory.“ Snažila se o neutrální tón, aby neměl důvod zase vyvádět, a podala mu první sousto.

„Je to jalový,“ prsknul a rozkousané brambory se rozsypaly po přikrývce.

„Ale sůl a koření ti doktor zakázal,“ šeptala omluvně. „Kvůli práškům,“ hlesla a pohladila ho po zdravé ruce. Najednou byla sama sobě odporná.  Já kráva mu ještě podlézám, ozvalo se jí v hlavě. Hned se ale za tu myšlenku zastyděla. Za tohle ji určitě Bůh potrestá, i když někdy pochybovala, že nějaký je.

„Zvedni zadek a přines sůl. Nikdo mi nebude diktovat, co můžu nebo nemůžu,“ hodil lžíci na zem. Talíř sklouznul ze stolku a po zemi se rozlétly střepy.

Zalil ji pocit zmaru. Zdálo se jí, že na něj plýtvá časem a energií. Měla chuť taky křičet. Ty nevděčné hovado! Její oči křičely a do koutků se draly slzy. Věděla, že bránit se, nemá smysl. Jenom by ho vyprovokovala k dalšímu řvaní, aby ji utvrdil v přesvědčení, že je jen hloupá a hádavá ženská.

„Dones mi laskavě jídlo, co se dá žrát.“

Zametla střepy a vrátila se s další porcí oběda.

Kdy tohle skončí? Nebo to skončí ona? Trámy na půdě jí dávaly odpověď pokaždé, když šla věšet prádlo, ale něco jí říkalo, že Jaroslav jí za takovou věc už nestojí.

Znovu položila talíř na stolek. Ponížením a strachem se jí třásly ruce. Zničil jsi mě, okradl, sebral mi sny. Jsem stará a unavená. Už prostě nemůžu a ty to nevidíš. Vždycky jsi byl ke mně slepý.

„Řekl sem osolit. Seš hluchá nebo blbá, že ti to musím furt opakovat?“ Znovu několikrát udeřil do postranice postele, ale tentokrát Marie stačila talíř zachytit.

Zatmělo se jí před očima. „Už dost,“ neovládla se. „Pečuju o tebe. Celé dny nikam nejdu. Znám jen cestu na poštu a do obchodu. Ani na pohřeb své nejlepší kamarádky nemůžu odejít, abys tu nebyl dlouho sám. A ty máš pro mě jen řev!“

Zlomek sekundy na ni překvapeně zíral, ale hned se zase oklepal.

„Nejlepší kamarádky? Myslíš tu krávu Svobodovou odvedle?“ vysmál se jí. „To byla taky rachejtle jako ty. Její chlap radši zaklepal bačkorama, než aby se díval, jak kyne.“

Škoda, že tebe nenapadne to samý, pomyslela si a samotnou ji ta myšlenka překvapila.

„Vím dobře, že jste mě drbaly na zahradě. Myslely jste, že vás neslyším? Jste obě stejný. Nevděčný krávy,“ doplnil.

„Anežka není kráva. Nemusíš ji urážet.“

„No to máš pravdu. Není, už fakt není,“ vysmál se jí. „Tak znovu, řekl jsem osolit,“ oznámil a ukázal zdravou rukou na talíř.

Marie vstala a pomalu došla do kuchyně pro sůl. S každým krokem si byla jistější. Už věděla, co udělá.

„Máš pravdu. Marie už není,“ řekla smířlivě. Zdravý koutek jeho úst se spokojeně zvedl. Vysypala na talíř kopeček soli. Jaroslav se nadechl, aby začal opět protestovat, ale Marie mu přisedla ruku. Její prsty mu hbitě zmáčkly nos. Pravá ruka neomylně hrábla do talíře a začala mu cpát do úst brambory.

„Už žádný křik,“ zašeptala a dál cpala jídlem jeho hlavu uvězněnou v podpaží. Cítila, jak se snaží hýbat, brání se a bojuje o vzduch.

Celé to trvalo sotva pár minut, než mu tělo ochablo. Chvíli počkala. Pak ze zvědavosti několikrát zkontrolovala pulz na krku i na zápěstí. Teď už s jistotou věděla, že zírá na tělo. Už nebude žádný křik, bouchání do stolu a ponižování. Před ní leželo jen mrtvé tělo a toho se Marie nebála. Ruce už se jí netřásly. Zatlačila mu oči.

„Změnila jsem to, Anežko. Už není co ztratit,“ pohladila fotku v obýváku. Hodiny ukazovaly půl jedné.

Ze skříně vytáhla sportovní tašku. Naskládala do ní zubní kartáček, mýdlo a nějaké oblečení. Ze zásuvky vytáhla společné úspory, nacpala je do plastové krabice a zabalenou v několika vrstvách igelitu ji uložila pod prkna na půdě. Jako robot pak sešla do garáže a odpojila baterii z auta. Klíčky a papíry od vozu přidala k úsporám. Naházela do popelnice všechno jídlo a pokojové kytky vynesla na dvorek. Vypnula elektřinu a zavřela kohout od vody.

Poté si sedla na podlahu vedle manželovy postele a vytočila na mobilu krátké číslo.

„Tísňová linka. Jak vám mohu pomoci?“

„Jsem Marie Fialová, Lipová 5. Poděbrady.“ Dlouze se nadechla. „Zabila jsem ho. Udusila jsem manžela. Je mrtvý.“

Víc nedokázala říct. Vypnula mobil a s nabíječkou a Anežčinou fotkou ho přidala k ostatním věcem.

Když oknem zahlédla modré majáky, ulevilo se jí. Horší už to nebude.

---