Chladná vůně sněhu

Alice stála pod sprchou a smývala ze sebe stopy po milování. Usmívala se a rázně drhla svou opálenou kůži masážní žínkou. Vadilo jí jen to, jak to celé lepí a smrdí. Na jeho pach si nikdy nezvykla a tak se do některých praktik pouštěla s velkým sebezapřením. Tomáš ale viděl jen její mladé tělo a drobné náznaky odporu ani neregistroval.

Pro některé věci se ale musí trpět. Hlavně když chce něčeho dosáhnout. A to se jí dnes povedlo.

Tomáš jí dnes dal opožděný vánoční dárek. Byla půlka ledna, ale dřív to prý nešlo. Vánoční svátky musel strávit s rodinou.

„Šéf zubní kliniky přece nemůže pracovat o svátcích. Pochop, to by mi Irena nesežrala. A navíc, Olga bude mít prázdniny. Vrátí se z Francie. Ale hned po svátcích letí zpátky. A Irena už má doma letenku k nějaké známé do Lisabonu,“ smlouval s ní tehdy v hotelovém pokoji. Pohladil ji po zadku a začal se oblékat. „Musím běžet. Ale když se nic neposere, sejdeme se desátého na té chatě. Auto nech v Liberci a vezmi si taxi, ať tam nepřitahujeme pozornost.“

Jako bolestné jí nechal nějaké peníze a poukázky do parfumerie. Políbila ho na rozloučenou a tvářila se, že ho chápe. Přesně tohle totiž hledal. Věkový rozdíl a postoj tolerantní milenky hrál Alici do karet. 

Teď si užívala horkou sprchu a místnost se pomalu halila do oblaku páry. Těch pár dnů na zastrčené chatě na horách si chtěla pořádně užít. Měla to být malá oslava konce let strávených bydlením v podnájmech.

Navzdory slušně placené práci v bance její příjmy nikdy nestačily ani na úvěr na bydlení. Všechno se ale změnilo, když se v její kanceláři objevil Tomáš s žádostí o úvěr na vybavení zubních ordinací. Začali se spolu scházet, ale láska to z Aliciny strany nebyla. Brzy totiž zjistila, jak málo stačí, aby muž na prahu šedesátky přestal myslet.

„Jeho chyba,“ říkala si. Bez výčitek pak přijímala menší i větší dárky, společné večeře, tajné dovolené nebo nové auto. A vrchol jejího úspěchu, darovací smlouva a klíče od bytu v Karlíně, teď ležel na stole v kuchyňce.

„Miláčku, přinesl bys mi prosím župan? Mám ho v kufru úplně nahoře,“ zavolala a čekala na odpověď. Tomáš se ale neozval. Třeba usnul. Starší chlapi už nemají takovou výdrž, ušklíbla se. Chvilku vyčkávala. Pak si chvatně spláchla mýdlovou pěnu a sáhla po ručníku. „Zlato, jsi vzhůru?“ Zkusila to znovu, když otvírala dveře od koupelny. Slyšela však jen praskání dřeva v krbu. Přitáhla si ručník k tělu a krokem odkoukaným z přehlídkových mol zamířila do obýváku.

Tou dobou už Irena klouzala po namrzlých silnicích za Libercem. Krotila vztek, který v ní v posledních hodinách narostl. Strach, že skončí v závějích na okraji silnice, byl totiž silnější.

Kdyby sem nejela z tak nepříjemného důvodu, možná by si dokázala vychutnat výhledy do okolí. Na zasněžené svahy a lesy padala tma a okna domů se jedno po druhém rozsvěcela.

Řídila nerada a ani velký Land Cruiser na tom nic nezměnil. Ale dnes jí nic jiného nezbylo. Hospodyně jí doma řekla, že Tomáš dal jejich řidiči na zbytek dne volno.

Roztrpčilo ji to. Nic by neviděla raději, než jeho překvapený výraz, kdyby se nechala odvézt na stejnou chatu jako manžel. Chtěla by vidět, jak by se z toho snažil vybruslit. Poté, co jí do telefonu lhal, že Tomáše odvezl na letiště, by to byla zajímavá podívaná. „Prý stomatologická konference v Bruselu. Pěkná pohádka,“ prskla.

Teď to řešit nebude. Nejdřív si to vyřídí s Tomem a toho Pospíchala vyhodí na hodinu. Ten nenažraný zmetek ho kryje a ještě si za to nechává platit.

Materiály, které dnes dopoledne dostala od soukromé agentury, potvrdily podezření, které v ní poslední rok hlodalo. Teď má všechno černé na bílém. Fotky, jména, adresy. A nemůže to nechat být.

Těšila se, jak si to s tou courou vyřídí. „Nebudu si hrát na dámu,“ slibovala si. Skoro cítila, jak její dlaň dopadá na tu mladou tvářičku. Tomáš se musí vrátit k ní, i kdyby měla té koze nakonec nabídnout malý obchod.

Irena sevřela volant. Dobře věděla, že kdyby se s ní Tomáš rozvedl, musela by své nároky na život hodně zmenšit. Z představy, že by v padesáti opět stála na začátku, se jí dělalo zle. Tohle prostě nesmí dopustit.

Na poslední chvíli přibrzdila před zatáčkou a doufala, že elektronické systémy zbytek vyřeší za ni.

„Vždyť bych už nedokázala řídit ani starší auto s manuálem,“ povzdechla si. „Pokud bych si na něj po rozvodu vůbec vydělala.“

Představila si, jak se jí někde na pohovoru ptají na pracovní zkušenosti: „Bývala jsem sestra na zubním, ale to už je víc jak dvacet let. Mám praxi jako manželka majitele několika známých zubních klinik. Náplní mé práce byl výběr domácího personálu, pořádání večírků a nákupy v Pařížské, abych manžela dostatečně reprezentovala,“ hořce se usmála.

Plná zloby a černých myšlenek pokračovala do míst, kde tušila další lesy a sjezdovky. Po několika kilometrech zastavila na odstavném parkovišti a na uklidnění si zapálila cigaretu. Zkontrolovala navigaci. Potěšilo ji, že za dvacet minut by měla být na místě.

Nenechá tu holku, aby jí sebrala manžela a všechno, co si na něm urvala. Uhnat Tomáše jí dalo dost práce už tehdy. Přibývající léta sice byla k jejímu tělu celkem milosrdná, ale i tak to bude těžký boj.

„Vždyť by to mohla být jeho dcera. Pitomec,“ udeřila do volantu.

Prý Alice Horká, šestadvacet let. Jestli se dobře pamatuje, bydlí někde v Dejvicích. S penězi to asi nebude žádná sláva, když se přilepila na Tomáše.

Irena věděla, co na ní Tomáš asi vidí. Ale co ta holka vidí na Tomovi? Už před svatbou to byl opotřebovaný, obtloustlý chlápek s počínající pleší. Později začal nedostatek vlasů řešit holením celé hlavy, takže teď seděla na jeho masitém krku jako obrovské vejce.

V tomhle směru nemá té couře vlastně co vyčítat. Obě mají stejný cíl. Udělala jen tu chybu, že se přisála zrovna na jejího muže. Však Irena už mu tu flundru vyžene z hlavy.

„Irenko, chlapi mají takovej kompas,“ zazněl jí v hlavě mámin hlas. Tehdy jí marně vysvětlovala, proč od nich odešel táta. Rychle tu vzpomínku zaplašila. Ona se nevzdá jako máma.

„Za stopadesát metrů budete v cíli,“ oznámil jí ženský hlas.

Konečně uviděla chatu. Vzrostlé smrky poskytovaly obyvatelům soukromí a balkon ve štítu sliboval romantický výhled po kopcích.

Zastavila na příjezdové cestě. Vypnula motor a prohlížela si okolí. Nestálo tu žádné auto, ale v přízemí se svítilo. Vystoupila a rozhodným krokem zamířila ke vchodu.

„Vylez, ty mrcho, otevři! Tomáši, vím, že tam seš!“ Bouchala do dveří a nepřestávala chrlit nadávky. Když cítila, že ji pravá ruka začíná bolet, zaposlouchala se. V chatě se něco pohnulo a po chvíli se otevřely dveře.

V malé předsíňce stála Alice. Byla bosá a k nahému tělu si tiskla osušku.

„Děvko,“ štěkla Irena a vlepila jí facku. „To se nestydíš lézt za ženatým chlapem? Za otcem rodiny?“ Křičela. Na své předsevzetí, celou věc vyřešit jako obchodnice, dávno zapomněla. „Peněz se ti zachtělo, kurvo,“ vřískala. „Tomáši, kde seš? Vím, že to s ní táhneš. To ani nemáš koule, abys…“

Náhle zmlknula. Něco bylo špatně.

Očekávala útěk, křik nebo obranu, jenže Alice pořád stála ve dveřích jako loutka. Všimla si, jak je bledá. Třásla se a Ireně neuniklo, že nemá daleko k slzám. Obrátila se a topornými kroky se vracela dovnitř. Šla za ní a snažila se srovnat s nečekanou situací. Když procházela úzkou chodbičkou, všimla si rozválené postele v ložnici. Vstoupila do rozlehlé místnosti. Její část byla oddělena kuchyňským koutem. Na pultu osychaly zbytky kanapek mezi rozpitými sklenicemi červeného.

Něco takového očekávala. Tohle měla s Tomášem společného. Oba měli rádi luxus a dobré jídlo.

Alice ztěžka dosedla do jednoho z křesel pokrytého kožešinou. Irena zaostřila na místo, kam směřoval její pohled, a zadržela dech.

„Už je to asi jedno, nemyslíte?“

Na zemi před krbem ležel Tomáš. Měl na sobě jen trenky a světlo z ohně mu tančilo po kůži. Ruce měl rozhozené, jakoby se něčeho snažil chytit a pod hlavou velkou tmavou skvrnu. Několik sekund na ten výjev němě zírala.

„Tys ho zabila!“ Vřískla a chtěla se na Alici vrhnout. Pak ale svěsila ruce, sklonila se k Tomášovi a zkusila nahmatat puls na jeho zápěstí, aby si tak potvrdila, co už bylo jasné. „Vlastně bych ti měla poděkovat.“ Rty se jí zkroutily do spokojeného úsměvu. „Pohádali jste se? Víš, že jsi mi tímhle ušetřila spoustu starostí?“ Pohlédla na Alici.

„Nezabila jsem ho,“ vydechla Alice. Nechápala, jak může být Tomášova žena tak chladná. „Ani jsme se nehádali. Byla jsem se osprchovat, a když jsem se vrátila do pokoje, byl už….“ Z očí se jí spustily další slzy a v kabelce ležící na koberci hledala kapesníky.

„Jak je to dlouho?“ zeptala se stručně Irena. Snažila se vypadat klidně, ale kdyby k sobě měla být upřímná, vůbec netušila, co bude dělat.

„Nevím. Bylo to jako z hororu. Když jsem ho tu viděla, nejdřív jsem nedokázala dělat nic. Věděla jsem, že musím zjistit, jestli žije a zavolat záchranku,“ ukázala na mobil ležící na nízkém stolku. „Jenže v tu chvíli jste začala mlátit do dveří. Děsně jsem se lekla. A pak mi došlo, že bych mu tou snahou o záchranu vlastně zařídila zbytek života na vozíku. A to jsem nechtěla,“ vyprávěla mezi vzlykáním. „Teď mě určitě zavřou,“ schoulila se do křesílka a vytáhla z balíčku další kapesník.

Co když ho fakt zabila? Ireně s hrůzou došlo, že je to klidně možné a Alice u sebe může mít zbraň. Polil ji ledový pot. „Musíme zavolat policii,“ snažila se v kabelce nahmatat telefon a sokyni přitom nespouštěla z očí.

„Je mi blbě,“ zakvílela Alice.

„Seď, musíš se napít.“ Irena otevřela načatou láhev minerálky a naplnila sklenici na baru. Přitom si všimla papírů a klíčů, které ležely na stole. Přelétla první řádky a tlak jí stoupnul ještě víc. Darovací smlouva? Ta mrcha z něho vytřískala byt. Nevěřila vlastním očím.

„Co když je ještě tady?“ Alice se vyděšeně rozhlížela kolem sebe.

„Ty se bojíš už jenom o to, aby sis ten byteček stačila užít,“ neodpustila si jedovatost.

Škubla sebou a podívala se starší ženě do očí. „Musím pryč, zblázním se tu,“ zapištěla a vymrštila se z křesla. Irena ji ale přinutila si sednout.

„Nikam nepůjdeš. Teď vyhrabu ten zatracený mobil a zavolám policajty. Jestli jsi ho nezabila, tak se nemáš čeho bát,“ dodala sladce, když konečně nahmatala hladký povrch svého smatphonu.

Rychle ho ale upustila zpátky do kabelky.

„Nikam nevolej!“ Štekl hlas, který obě dobře znaly.

„Pospíchale? Vždyť dnes máte přece volno,“ spustila Irena nelogicky. Když spatřila zbraň v jeho pravé ruce, zmlknula. Alice se znovu dala do zajíkavého pláče.

„Sklapni. Na slzy mě neužije,“ utrhl se na ni. „A odhoďte ty zatracený kabelky. Hezky támhle do kouta.“

Obě ženy zdráhavě udělaly, o co je požádal.

„A teď si obě lehnete vedle něj. Abych na Vás pěkně viděl.“

Irena se nadechla k protestu, ale jejich řidič s ní smýkl na podlahu před krb. „Ty taky. Nečum a mazej za ní,“ zamával před Alicí černým Glockem. „Teď mě dobře poslouchejte. A žádný kecy, paní šéfová.“ Namířil hlaveň na Irenu. Cítila, jak jí mezi stehny stéká něco teplého, ale vzhledem k situaci to vnímala jen jako drobnou nepříjemnost. Pach moči se mísil s Aliciným potem. Takhle je cítit strach, napadlo Irenu.

Obě ženy ležely vedle chladnoucí mrtvoly muže, jehož penězům každá obětovala kousek života. Obě chtěly přežít. Daly by cokoliv za to, aby tohle byl jenom děsivý sen, ze kterého se proberou ve zválených přikrývkách. Realita jim ale svazovala končetiny.

„Nesmíte se na mě zlobit,“ začal Jarchovský. „Musím jen sjednat spravedlnost. Chci, aby tohle skončilo. Už se nemůžu dívat, jak mého Tomáše využíváte a okrádáte.“

„Tak proč jste ho zabil, když ho chcete chránit?“ Vykřikla Alice a v očekávání výstřelu zavřela oči.

„Protože není hezké odmítnout to nejcennější,“ posmutněl muž a vlhkýma očima pozoroval trojici před krbem.

Rampouchy na střeše odrážely paprsky ostrého zimního slunce a krystalky sněhu zářily paletou barev. Na lavičce před chatou seděla žena středního věku a hypnotizovala kbelík s čisticími prostředky u svých nohou. Nad ní se skláněl policista v uniformě.

„Paní Malá, vnímáte mě?“ Snažil se jí připomenout svou přítomnost. „Mohla byste tady panu nadporučíkovi odpovědět na pár otázek?“

Zvedla hlavu. „Jo, jenom se z toho pořád nemůžu vzpamatovat. To je hrozný. Přišla jsem tam jen uklidit, tak jak jsem si to s panem Hroudou domluvila.“ Dlouze se nadechla. „Zabouchala jsem, ale z chaty se nikdo neozýval. Tak jsem si šla do auta pro klíče. Odemkla jsem, ale dveře byly jen zabouchnuté. Myslela jsem, že třeba vyrazil na procházku a zapomněl zamknout. Tak jsem vešla dovnitř. A před krbem jsem uviděla ty tři. Byli úplně studení,“ otřásla se.

„Měl od chaty klíče někdo další? Myslím kromě Vás a hostů?“ Nadporučík vyčkával.

Zatímco se hrot jeho propisky nedočkavě chvěl nad stránkou zápisníku, jedna z operátorek tísňové linky přijímala nové hlášení.

Na lesní cestě pod Kristyánovem našli běžkaři odstavené auto a v něm muže s prostřeleným hrudníkem. V ruce ještě svíral pistoli a na přístrojové desce zářil bílý obdélník dopisu na rozloučenou.