Úděsné zpravodajství - První část

Stav Sokoloven

a jejich budoucnost

Sokolovny jsou nám známy už od nepaměti, zeptejte se klidně i nejstaršího člena rodiny a vsadil bych se, že vám o nich začne vyprávět. Nemohli bychom říct, že jsou něco nového, to určitě ne. Zároveň jejich stáří dodává i jejich přeceňované a únavně vykřikované známosti, která se tu drží hlavně díky silnému, přesto chátrajícímu a uspávajícímu hlasu už skoromrtvol.

Nebudeme se ale bavit o blížící se smrti našich babiček a dědečků, to je debata na dlouhou dobu, pojďme se radši bavit o už dávno shnilé mrtvole, skoro proměněné v prach a seschlou dřeň. Pojďme se bavit o momentálních sokolovnách, které by doopravdy nevystihlo nic líp než slovo chcíplí, jelikož to je přesně jejich stav. Chcíplí, mrtvý, totálně oddělaný, dva metry pod zemí. Hlavně to nebylo nikdy víc zřejmý než teď.

Stav sokoloven je každý rok horší a hroší, mrtvola hnije dál a dál a žádné revize neboli znovuzrození či oživení se určitě nedostane, jelikož vyměnit tisíciletý, starý sportovní arsenál, použitelný asi jako student religionistiky, je pro vládu moc velký výdaj, nezbývá nic víc než doufat, že si toho třeba někdo všimne. Jediný momentální orgán, který má možnost něco změnit, je středoškolským sněm hl. m. Prahy, jakožto hlavní poradní orgán samotného magistrátu a v podstatě jediná organizace, kde studenti, co se na odpornou mrtvolu sokoloven nechtějí už koukat, mají možnost něco změnit.

Za zkoušku to určitě stojí. Já příští týden na tělocviku nechci znovu cvičit na upocených a od roku 92. nevyčištěných žíněnkách. Co vy?