Král

Zase jsem šla úplně sama tou cestou. Pršelo a foukal vítr. Byla tma jako v pytli. Víš, jak se bojim sama venku ve tmě. Ale nechal si mě jít. A najednou se objeví rychlý spřežení celý ze zlata. Do dáli září. Koně jsou velký a divoký. Ženou se nad loukou a blíží se k mé silnici. Jsou tak krásní. Vůdce koní odvážně stojí a práská bičem. Popohání koně ke zběsilejší jízdě. Zastaví napříč silnicí přímo přede mnou. Koním létají jiskry od zlatých podkov. Prudce brzdí, jejich hřívy plápolají ve větru. Kočí práskne bičem do výšky a rozjařeně se na mě směje. „Kdo jsi?“ v ohromení se ptám. Napřímil se:“Já jsem heroinový král.“ Žádného takového neznám. „Chceš se se mnou svézt?“ „Jasně.“ Proč ne? Stejně nemám kam jít. Vyskočila jsem do vozu a než jsem dosedla, král práskl opět bičem, koně se vzepjaly a vyrazily dál do polí. Jízda začala. Byla to paráda. Hnali jsme se nočním vzduchem nebezpečnou rychlostí. Nemohla jsem ani dýchat. Smála jsem se. Někdo na mě byl hodný. Vezu se ve zlatém voze. Jízda je strašně rychlá. Jedeme už docela dlouho. Zdá se mi. Trošku nejistím. Král se divně směje. Je šťasten. Budu taky. Ještě chvíli to vydržím. Křičím králi do ucha, aby mě vůbec slyšel:“Hej, pane králi, nemůžeš zastavit?“ Všechno se točí a na mě je to moc. Ale král se baví. „Nemůžeš zastavit?“ Konečně se na mě podíval a přestal se na chvíli smát. Usmíval se:“To nemůžu. Nejde to.“ „Jakto?“ „Nemůžu zastavit, leda bysme potkali někoho, kdo by se chtěl svézt s námi.“ To mě teda zarazilo, ale budiž. Hned jsem se začala rozhlížet, protože už mi vážně bylo špatně a moje jediné přání bylo vystoupit. Ha, vidím, jak si po mokrém chodníku vykračuje Bizi. „Králi zastav, zastav. Tamhle jde můj známej a určitě by se rád svezl. Zastav!“ Král byl spokojen. Zastavil prudce koně. „Hehe, Bizi“, směju se hloupě, „nechceš se svézt s námi?“ Byla jsem tak ráda, že zastavil a že už v tom nejsem sama. „Jasně, chci.“ Byl celej nadšenej. Naskočil do vozu a rozjeli jsme se znova tou samou rychlostí. To jsem si moc nepomohla. Ale nejsem sama. Bizi se smál jako blázen. I já jsem byla o něco spokojenější. Těšilo mě, že jsem mu pomohla k tak skvělé zábavě. Ale přece jen mi nebylo dobře a jen jsem tak seděla. Už to trvalo dlouho a krále pořád nepřecházelo nadšení. I Bizi začínal být neklidný. Kouknul na mě, ale já mu nemohla nic říct. „Proč nezastavíme?“ „Nemůžem. To nejde. Leda bysme potkali někoho známýho, který by se s námi chtěl svézt.“ Rozhlíželi jsme se. „Hele, tam jde Týna . . . . .“

---