Listopad

Listopad 2015

Je neděle, šest ráno a přede mnou tři dny volníčka...
Po deseti hodinách, v tmavém, zakouřeném brlohu,  plném uřvaných hráčů, vkročím do zamlženého rána. 
Je ještě šero, ale stejně to zabolí do očí...
No jo, krupiér...
I podzimní ráno je příliš...
Mně to nevadí...
Znamená to volnost... 
Zhluboka se nadechnu a cítím mokré, spadané listí...
Příkopy jsou pusté...
Vynořují se mi vzpomínky... 
Palác Koruna...
Vybavím si vůni jídelního automatu i chuť jahodového koktejlu, dokonce se mi v paměti mihne tvář prodavačky...
Dojdu pomalu na Můstek a sejdu do metra... 
Jedu na Strašnickou, tož hajde až na druhý konec... 
Prostor je opuštěný, jen na lavičce tam sedí mladej, neklidnej kluk... 
Je zanedbaný, umolousaný... Vibruje... 
Nechci mu křivdit, ale vypadá jako smažka... 
Chtěla jsem si číst, ale jak po mně ten týpek kouká, začíná mě zajímat... 
Sedám si na druhý konec lavičky... 
Vyskočí, začne pochodovat po peróně, rozhazuje rukama, vykřikuje nesrozumitelné věty... 
Po očku mě sleduje... 
Pozoruju ho se vzrůstajícím zájmem... 
Jakmile pochopí, že se nedočká jiné reakce než zvědavého pohledu, pomalu se utišuje, došourá se zpátky k lavičce, sedne si na krajíček, zjevně zmaten... 
Mlčím...
Po chvilce zase začne rozhazovat rukama, nadávat... 
Jen tak do prostoru... 
Na dobu... 
Na politiky... 
Na život... 
Na lidi... 
A drogy jsou prý čím dál dražší... 
Teda hlavně pervitin... 
"Nekecej, fakt?" 
Otočí se ke mně a navzájem se prohlížíme... 
Já vidím hubenýho kluka v džísce, ušmudlaným triku, rozervaných riflích, na hlavě jakousi beztvarou hučku, delší umaštěný vlasy, tmavé barvy...asi
Věk do třiceti... 
Hnědé oči... 
Pořád si něco hudrá... 
Jen čím dál potišejc... 
Až najednou zmlkne a jen na sebe koukáme... 
Chvilku čekám, jestli nechce něco dodat... 
Nevypadá to... 
Potřebuju si to ujasnit... 
"Drogy jsou čím dál dražší ?" 
"Jo... zkurvenej svět..." 
"A proč si to nevaříš?" 
Vytřeští na mě oči... 
"Co? A nevíš kde asi, ty chytrá?" 
"Nevim. Nevim kde bydlíš...?" 
"Ve stanu... " blýskne po mě pohledem, jako, že mi to nandal a jako by chtěl něco dodat, ale nakonec se spokojí se soucitným pohledem... co ty můžeš vědět...?
Mě nezastaví...To zas neví on... 
"No a? Víš, jak prodávaj ty malý vařiče pro horolezce, to určitě budou mít v každým bazaru...To nemůže stát moc...Jestli jsi závislej? Umíš to uvařit?" 
"Jo, to umim... " 
"A jdou na to sehnat věci...?" 
"Jo, to jo..." 
"Tak proč neušetřit a mít vlastní matroš...Hele, upřímně, vono nejlepší by bylo přestat, ale myslím prozatím... "
"No vona přítelkyně taky bere..." 
"Prosim. Kór pro dva..." 
Skoro se podezřívám, že jsem si netrpělivě odfrkla... 
On úplně změkne... 
Jako by se do sebe celej propad... 
Kouká na mě, ramena svěšený, prostě mladej, bezradnej kluk, co litá ve sračkách a povídá :"Já s tím stejně seknu a přítelkyně taky, a budu normálně bydlet, žádný svinstvo..." 
"Já o tom taky vůbec nepochybuju... jen jsem trochu víc prakticky založená..." 
"A nemáš ňáký peníze...?" 
"To nemám. Plomiň."  Mám sice pochopení, ale dotovat se mi ho nechce... 
"To nevadí... A máš přítele?... Kdybys třeba neměla..." 
Zasměju se... "Hele, ty gaunere, máš přece děvče a jsem pro tebe stará..." 
Trhne rameny a obličej mu rozzáří rozpustilý úsměv... 
Přijelo metro... 
"Kam jedeš?" 
"Na Strašnickou..." 
"Já na Skalku..." 
"Tak máme společnou cestu, pokecáme..." 
Vnímám kradmé pohledy rozespalých spoluobčanů... 
Umolousaný mladík a starší žena v elegantním oblečení, v družném rozhovoru, asi nejsme standardní dvojice... 
"My se vlastně ještě neznáme... Já jsem Lukáš..." podává mi ruku
Stisknu jí... 
Je špinavá, ale ne leklá... Je jen trochu nejistý... 
"Ahoj, já jsem Petra..." 
Mluvili jsme o všem možném, teda spíš mluvil on... 
Ale i já si přihřála svou polívčičku... že vařit vyjde jen možná levnějc, páč, co si budeme nalhávat, vzroste spotřeba, zase víš co bereš, ale taky to dá spoustu práce a shánění...
Nakonec jsme se shodli, že je tedy třeba celou věc uvážit a zamyslet se třeba i nad abstinencí... 
Ta vychází nejlíp... Finančně...
Podle mě nejenom... 
Člověk bude, například, po ránu svěží, což chápu, že je teď pro něj jaksi něco navíc... 
Pak mě napadlo, že mu přece jenom nějakej grošík dám... 
Našla jsem dvoustovku a dala mu ji... 
"Co blbneš?" 
"Já ti nevím, ale mám najednou pocit, že jsem na tom finančně líp než ty a už jsem roztočila víc..." 
Tváří se jako bych mu dala milion... 
"Tý jo. Díky. To budu moct něco koupit i svojí přítelkyni...",
Je fakt zajímavý jak své děvče tituluje, žádná holka nebo stará, ale přítelkyně... 
"Přésně... Dělej si s nima co chceš ..." 
"Hele, já toho vážně nechám..." 
"Hele, já o tom vážně nepochybuju... '
Vystupuju... 
Kouknem na sebe, zakřeníme se a slyším poslední..."Kdybys nikoho neměla..."
Zasměju se a v duchu si říkám :
'Jen blbni, sokolíku... '