Ruce pekel

Ruce pekel 

Setmělo se a mlha se líně povalovala těsně nad zemí. V okolí panoval klid a líná nálada. Dnes, tak jako každý jiný den, se Margaret právě vracela domů a už se těšila na teplou večeři, která ji doma jistě čekala. Jako obvykle se rozhodla zkrátit si cestu domů přes malinký lesík se hřbitovem. Zrovna přemýšlela nad tím, jak se její kamarádka Alex rozešla se svým přítelem, když ticho proťal výkřik.

Margaret bez rozmyslu běžela za tím křikem. Silueta rozdrolené zdi, obklopující hřbitov se tyčila proti svitu měsíce. Potom, zazněl druhý výkřik, ještě zoufalejší a děsivější než ten první.

Doběhla právě včas aby viděla, jak se neznámá dívka propadá do země.

Hrůzou nemohla ani oči odtrhnout. Bylo to, jako by se tvrdá zem najednou proměnila v tekutý písek. Pořád byla vidět její ruka, jak se chytá dlouhé kluzké trávy ve snaze zachránit si život. Život, jež jí prokluzoval mezi prsty každým okamžikem.

Ta tráva – ta tráva ji ale dlouho nepomůže.

Margaret přiskočila blíže, natahující se po té ruce. Jejich prsty se už dotýkaly kloubů, když tráva povolila. Margaret spadla na zem. Ta dívka. Ta dívka zmizela pod zem.

Margaret se zvedla na paty, srdce jí bušilo jako o závod. Co se to stalo? Na zemi hledala příšery, které nebohou dívku zatáhly do pekel, jakýkoli důkaz té hrůzy, které byla svědkem. Cítila pod svými dlaněmi trávu, studenou, pokrytou noční rosou a nenašla nic co by dokazovalo tu strašidelnou událost. Stejně hledala dál, jen aby se přesvědčila, že není blázen.

Měla si dávat pozor co si přeje.Země kolem ní najednou popraskala.

Její dech se zadrhl, společně s jejím hlasem, jejím křikem. Stála jako zkamenělá. Nemohla dělat nic, než pozorovat jak se praskliny zvětšují a plíží jako červy směrem k ní. 

Běž! Křičel na ní její vnitřní hlas. Pohyb, pohyb, pohyb!

Země zaskřípala a propadla se nedaleko jejích nohou.

To prolomilo její strnutí. Běžela, skákala přes praskliny, které ji obklopovaly. Ruce – ruce stejné, jako ty, které se právě snažila zachránit, se natáhly pro ni, bledé a mrtvé jako zvadlé květiny v kruté zimě. Vlhká půda na jejich průsvitné kůži.  Potom se praskliny za ní prodloužily a ruce se opět jako monstra daly do pronásledování. Běžela.

Objevila se propast přímo před ní. Uklouzla a rychle se otočila, když se jedna ruka natáhla pro její kotník. Musí pryč ze země – její oči se obrátily vzhůru k obloze a uviděla větve stromu. vrhla se k němu a začala šplhat.

Praskliny se zastavily u úpatí stromu, ruce snažící se ji chytit před tím, než vystoupá moc nahoru. Ale ona se nezastavila, vyhoupla jednu nohu na větev a vytáhla se nahoru rukama, adrenalin jí poskytoval veškerou sílu.

Podívala se dolů, aby viděla ruce otevřené jako květiny. Mohla si představit, že kdyby měly ústa, tak budou zpívat. Sladké písničky lákající děti na smrt.

Ale tady nahoře, tady nahoře na ní nedosáhly a za úsvitu musí přece zmizet? Už na tomhle hřbitově za dne byla a nikdy nenarazila na tyhle hrůzy. Už jen pár hodin – pár hodin a bude volná. V bezpečí.

Strom se zakymácel.

Těžce dýchala, chtěla zavřít oči, ale potřebovala vědět co se děje. Ty ruce uchopily kmen stromu, kořeny a najednou zatáhly. Hlasitý sten se rozezněl po hřbitově, jak se část stromu se zabořila do země.

Slzy jí tekly po obličeji, ale stále nedokázala křičet. Vše na co se zmohla bylo zaskuhrání. Pane bože, pomozte mi. Někdo. Prosím.

Něco procupitalo vedle její nohy. Fascinovaně pozorovala veverku, jak skáče ze stromu na strom. Její oči, pronásledovaly to zvíře – další strom nebyl daleko. Jenom kdyby se trochu natáhla…

Zadržující dech, se připravila k akci. Musí skočit v ten správný okamžik.

Dřevo prasklo. Ruce zatáhly.

Její žaludek se sevřel, když cítila, jak padá vzduchem.

Skočila. Roky gymnastiky ji teď zachránily. Její ruce chytily větev a ona použila setrvačnost, aby se zhoupla nahoru směrem ke kmenu. Její nohy se obmotaly okolo. Schovala svůj obličej do kůry, když strom, na kterém ještě před vteřinou setrvávala spadl do chřtánu jámy. Objímala pevný kmen, lepila se k té opoře, která ji dělila od jisté smrti.  

Když se konečně odvážila podívat, poslední větve stromu byly staženy dolů.

Chvějící se, se přinutila lézt, dostat se na lepší větev s větší podporou. Celou noc hledala ty monstra, kdyby si pro ni přišly zpět, uvědomily si, kde se nachází a nárokovaly si opět její život. Ale nikdy nepřišly. Když se ráno rozednilo Margaret, celá otřesená, slezla dolů. Jakmile došlápla na zem, rozběhla se co jí nohy stačily pryč ze hřbitova, pryč z lesa, pryč od té strašné noční můry.

Už nikdy víc si cestu přes hřbitov nezkrátila.

Krejčíková Zuzana