Lidé všude kolem jen na mne se dívají

Stalo se vám to určitě taky, a mnohokrát... jen tak si tak sedíte a přemýšlíte o lidičkách blízko i daleko, vašich milých i nemilých...
... a pak najednou si začnete uvědomovat, že úplně všechno v pořádku není a.....

Dívám se až na dno svojí skleničky a říkám si, že tohle klidně může být moje duše... jenomže ta nikdy není prázdná, tu nikdy nemohu dopít až na dno... vždycky v ní něco zůstane, čím budu straší, tím tam toho bude víc. Nebo s mýlím? Ne, jasně že ne. Pořád tam budou mít svoje místo mí přátelé. I když to někdy neklape, i když to skřípe a zorničky v očích ze zúží až na malinkou mezírku, pořád to jsou mí přátelé. Čeho ale lituji, je faktu, že něteří z nich se bojí podívat až na dno téhle skleničky, aby viděli, jak hluboko jsou v ní ukryti. Možná se bojí snu - že třeba nejsou tak hluboko. Ale pravdy, té se bát nemusí. Nenajdou-li se, pak moc dobře ví, že ani moje místo v jejich světě není tam, kde mi říkají. Nehledám už končiny, kde se lidé ptají, hledám lidi, kteří ví co mají. Nehledám už pohledy, co se snaží zakrýt, hledám jenom pocity, ty, co chtějí tajit. Nehledám už věci, které měly cenu, hledám jenom nádheru a tu pod sebe hrnu. Chci být větší myšlenkou, chci stát proti větru,slunci, nechci hledat, nechci spát, chci zvonit všemi zvonci, které zvoní do dáli a štěstí rozezní, štěstí hluboko ukryté a skryté. Sbohem a mějte neději......... váš Phylie

---