Poslední večeře

Tahle sváteční večeře spíše připomínala smuteční obřad. Dva kamenné výrazy a hrobové ticho. Ani jeden z nás nepromluvil. S přípravou jídla jsem si dala záležet, ale Naftus nesnědl ani sousto. A já vlastně také ne. Asi byste do nás dvou neřekli, že jsme se před chvílí vzali. Ano, bylo to sice velmi narychlo, ale myslela jsem si že,… ani nevím co jsem si myslela.

Kéž by teď něco řekl. Stačilo by pár hezkých slůvek. Mlčel.

On tu totiž se mnou ani není. Poznám to na něm. Sice se na mě občas usměje, ale já vím, že je to jen kamufláž. Prázdný pohled. Mohla bych mu to začít vyčítat, ale má to cenu? Akorát bychom se pohádali a to nemohu dopustit. Nechci umřít rozhádaná.

Vím moc dobře, na co myslí. Poslední měsíce nikdo z našeho kosmického města nemluví o ničem jiném. Modrá planeta. Před pár dny začala být pozorovatelná i pouhým okem. Vidím ji pokaždé, když pohlédnu vzhůru k nebi. A to i nyní, když tu sedíme. Vypadá jako malý kotouček mezi hvězdami. Visí tam nahoře za skleněnou kopulí, která chrání naše plující město před kosmickým prostorem. Nepůsobí nijak zlověstně.

Můj muž měl pravdu – je opravdu modrá nebo spíše bleděmodrá. Abyste tomu rozuměli, Naftus začal s pozorováním už před několika měsíci. Tehdy byla vidět pouze dalekohledem. On však už tenkrát mluvil o modrém zbarvení. Od té doby je jako posedlý. Věnuje jí veškerou svoji pozornost. Zatímco ostatní obyvatelé se snažili zabránit katastrofě, on trávil dny a noci sledováním. Každý den jsme tomu světu blíže a Naftus rozeznává více detailů. Ukázalo se, že měl pravdu s tím povrchovým oceánem kapalné vody. Možná má nakonec pravdu i v tom, že ta planeta hostí život. Kdo ví. Připomíná mi náš prapůvodní svět. Tady alespoň tak, jak ho z nám z mýtu a legend, co se dochovaly po předcích.

Předkové. Jako malá jsem je obdivovala, ale dnes je nenávidím. To oni zpečetili osud našeho města. Mohli zabránit katastrofě ještě když to šlo. Mohli více šetřit palivem a zachovat město ovladatelné. Místo toho se chovali nezodpovědně a nahromaděné problémy přenechali budoucím generacím. Odsoudili nás k smrti ještě předtím, než jsme se narodili. Jen jsem netušila, že přijde tak brzy.

Manžel najednou znervózněl a upnul zrak k nebi. Velikost kotoučku se za dobu, co tu sedíme, zdvojnásobila. Ten spád, jaký to nabralo, je děsivý. Naftus konečně promluvil: „Takhle blízko jsme ji ještě neviděli.“

Vážně jsem si myslela, že poslední den v našich životech bude aspoň romantický? Že tu můj muž bude jenom pro mne? Byla jsem naivní.

„Jestli chceš, tak běž“, řekla jsem suše. Uvnitř jsem doufala, že to neudělá, on se však dvakrát nerozmýšlel. Vstal a byl pryč.

Nechal mě tu. Zůstala jsem tu sama. Modrá planeta si ukusuje čím dál tím větší kus oblohy a já strávím zbývající okamžiky opuštěná. Sundávám si svůj nový prsten improvizovaně smotaný z měděného drátu. Tak jsem si to nepředstavovala. Už chci aby byl konec.

„Lyro! Lásko!“ Jeho hlas ke mně doléhal z dálky. Jakoby vyslyšel volání mojí duše. Vím přesně, odkud se ozýval. Když jsem vbíhala do observatoře, modrá planeta už okupovala celý obzor. Málem jsem uklouzla na krytce teleskopu pohozené na podlaze.

Naftus nořil svoje oči do okulárů. Žíla na krku mu tepala a svaly na obličeji cukaly. Rozrušenějšího jsem ho neviděla.

„Vidím pohoří, řeky a jezera!“, křičel. „Je to úplně jako z legend!“ Zběsile posouval soustavou čoček. „Je tu život! Rozeznávám lesy! Celá zalesněná území! Lyro, musíš se také podívat!“

Nebylo třeba. Byly patrné už i pouhýma očima.

„Naftusi, prosím, přestaň!“ Můj hlas se chvěl.

Vyměnil okulár a zaostřil na velkou zelenou louku. Úžasem zatajil dech. Spatřil stádo dinosaurů, jak majestátně kráčí po pláni.

„To je neuvěřitelné! Pozoruji mohutné tvory! Jsou obrovití!“

Tvář mi brázdily slzy.„Naftusi, už dost, prosím!“. Jako by mě neslyšel.

„Celá souš je jich plná! Mají neskutečně dlouhé krky! Moment! Vidím dvounohého dravce s ocasem. Svými zuby trhá maso ze své oběti! Oni nic netuší! Proboha, oni vůbec nic netuší!“

„Naftusi!“

Hlasitěji křiknout jsem už nedovedla. Zarazil se. Pomalu odvrátil pohled od čoček. Zem pod našima nohama se zachvěla. Podíval se na mne. Obraz velkých plazů se náhle vytratil z jeho očí. Je tu zase se mnou. Poznám to na něm. Jen on a já.

„Ach Lyro, lásko, promiň!“ Rty obou se setkaly.

Za ohlušujícího rachotu a oslepující záře se jejich kosmické město vnořilo do povrchu Země.

Nemohli tušit, že o 66 milionů let později se oblast impaktu začne nazývat Mexický záliv.