Monolog s Inkou

Inka

Zavřeli

         i přes nezvučnost

skla s trochou písku

    ~ ty a tělo ~

přesít se přes peřinu a

vytušit

      že táta a chybí

a vlnění sukně vláčné noci pod rukama

rtů  

  penetrovat propiskou 

     abych vypsala to celé

atopické v tobě a kávou provoněla

každé mávnutí duše v těle.

Já

Rackové nad nábřežím

rozesmátá tma

když kreslím lem tvých břehů