Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ten, kdo si je příliš jist svým životem, hyne

29. 05. 2002
3
1
1048
Autor
abcd

Ten, kdo si je příliš jist svým životem, hyne

1.

iegfried pobídl svého koně a ten vyrazil kupředu jako šíp. Brána města byla otevřena dokořán a i hradby byly na mnoha místech probořeny. Vybral si jednu z děr, přeskočil zbytky dřevěných palisád, jenž nezadržely útok, když tu se před ním ocitla první překážka – kostlivec byl naštěstí otočen zády a jeden mocný švih meče mu roztříštil lebku na padrť. Jezdec se hnal dále do středu města, kde byla slyšet hlavní bitevní vřava.

Obránci města byli donuceni tlakem obrovského množství kostlivců se stáhnout do středu města, kde na barikádách sváděla tuhý boj poslední desítka statečných. Vpád statného rytíře v bílém plášti s černým křížem v nich vyvolal naději na zvrat a s posledními zbytky sil se vrhli do boje. Jezdec si nyní vybral hlouček tří kosterních lučištníků, kteří kropili barikády šípy a nedovolovali tak obráncům přejít do protiútoku. Jeden z nich zahlédl rozjetého koně včas a poslal mu v ústrety šíp. Ten jej však pouze jemně škrtl a v následujícím okamžiku se čepel meče zabořila do hrudi střelce, který se ihned skácel k zemi. Zbylí dva již vystřelili svůj šíp a náhle byli tváří v tvář rytíři zcela bezmocní. Siegfried měl ovšem při průjezdu čas jen na jeden úder… jeden z dvojice tak svému osudu prozatím unikl.

Siegfried věděl, že jeho síla je v rychlosti a momentu překvapení, proto se nerozmýšlel a rychle pokračoval ven z náměstí do uliček, kde očekával, že budou bojovat jeho přátelé. Projel kolem dříve krásného kupeckého domu se  zdobeným domovním znamením ve tvaru obnažené panny, kterou však stejně jako celý dům nyní spaloval oheň. Před ním se objevilo rozcestí, ale než stačil zabočit na jednu či na druhou stranu uviděl před sebou temnou siluetu jezdce.

Nešlo rozeznat, zda-li je to kostlivec, zombie či člověk. Jeho mohutné tělo mu pokrývalo lesklé stříbrné brnění, v levé ruce jej kryl masivní štít bez erbu a v té pravé se skrývalo pořádně ostré prodloužené kopí. Jeho kůň však byla pouhá kostra z jejíž velikosti šlo hravě usoudit, že to býval skvostný kus.

Siegfried v chvatu provedl mnohokrát nacvičované pohyby, kdy meč šel z ruky do pochvy a novotou lesknoucí se kopí objala pancéřová rukavice.

Oba dva rytíři se teď blížili k sobě ďábelskou rychlostí. Siegfriedovi se zatajil dech, když seznal, že má co dělat se obrovitým soupeřem. Napjal svaly a soustředil se na náraz, který čekal, že bude silný. Pekelně silný.

Zatímco Siegfriedovo srdce vycítilo napětí a tepalo v mnohem vyšší frekvenci, tak jeho soupeř byl ve svém nitru ledově klidný. Před sebou měl cíl, který musel srazit k zemi a byl na to dokonale připraven. V útrobách drahého brnění se totiž skrývala kostra rytíře z Dionne, který se učil umění zabíjet od útlého mládí, kdy mu jeho otec, kníže Dionnský, poprvé vložil do ruky meč. Tehdy začala kariéra bojovníka, který zasvětil svůj život boji proti zlu. Zlu, jemuž nakonec v Alwerském průsmyku podlehl a nyní bojoval proti své vůli v jeho řadách.

Hroty kopí se smýkly po skosených štítech, ale žádný z jezdců se v sedle ani nezapotácel. Byli příliš dobří. Zpomalili a otáčeli své oře zpátky proti sobě. Siegfriedův bělouš si odfrkl a opět se rozeběhl.

Od kamenné dlažby létaly jiskry, jak se podkovy praly s hladkým povrchem improvizovaného bojiště. Asi nikdo neví co se v takových chvílích odehrává v mysli koně. Ví o tom, že mu možná zbývá několik okamžiků do konce života? Nebo se raduje z pohybu, jenž mu jeho pán dopřává? Anebo …

Nezáleží na tom.

Při druhé srážce se na stranu jezdce s černým křížem přiklonila paní Štěstěna. Kopí jeho soupeře se totiž svezlo po jeho štítu, prorazilo prsní pancíř jeho zbroje a zabořilo se do bezmocného těla. Siegfried šíleně zařval a jeho ústa se zkřivila v bolestné grimase. Právě v této chvíli ukázala Štěstěna svoji obrovskou moc. Kopí se totiž při nárazu zlomilo a jako zázrakem také hrot nezůstal v ráně, ale spadl do prachu dlažby.

Rána krvácela, ale Siegfried byl zvyklý snášet bolest a jakmile zjistil, že jej zranění nikterak neomezuje, pustil se znovu do boje. Jeho sok, bývalý rytíř z Dionne, ztratil svoji zbraň, ale přesto se automaticky otočil a vyřítil se máchajíc mečem proti raněnému protivníkovi. Ten se však nemínil vzdát.

Pozvedl své sklopené kopí do správné polohy a sesbíral síly na rozhodující úder.

Celá levá strana jeho soupeře byla nyní volná. Meč ji zdaleka nevykrýval tolik jako předtím kopí. A následek toho měl být zdrcující.

Když hrot tři metry dlouhého kopí narazilo na brnění, chystal se právě rytíř z Dionne seknout ve výšce hlavy a zasadit tak poslední – smrtelnou ránu. K tomu však již nemělo dojít.

Hrot totiž s milimetrovou přesností pronikl skulinou v pancíři a putoval místy, kde dříve bývalo srdce, ven z těla. Smrtelně zasažený rytíř z Dionne se vzepjal jako žena při bouřlivém orgasmu, zvrátil se ve svém sedle a dopadl za hrobového ticha na kamennou dlažbu…

Teprve nyní si Siegfried uvědomil palčivou bolest v prsou. Když jej jeho sok zasáhl, myslel si, že nepůjde o závažné zranění, ale pohled na silně krvácející ránu, jej donutil změnit názor. Rozhlédl se, aby se ujistil, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí, a vytáhl z kapsy u jeho sedla lahvičku s rudou tekutinou. Byl to lektvar, jenž mu vždy před nebezpečnou cestou u jednoho alchymisty v Albireu kupovala Lara, jeho vyvolená, kterou však již více jak šest měsíců neviděl. Poznal ji před pěti zimami a od té doby podnikl na deset nebezpečných výprav, ale podobný lektvar při nich použil jen jednou. To když jej na tarských pláních zasáhl hevrenský šíp a roztříštil mu vřetenní kost. Tehdy mu pomohl a tak v něm viděl zachránce i v této nepříjemné situaci.

Sundal si tedy železnou rukavici, která by mu otvírání korkového špuntu znesnadnila, levou rukou si lahvičku přidržel a druhou špunt snadno vytáhl. Lara mu vždy kladla na srdce, že ačkoliv mají lektvary vždy otřesnou chuť a řadě lidí se po jejich udělá špatně od žaludku, tak se musí vypít až do dna. Jinak by nepůsobily. Byla to svatá pravda. Siegfried se při pití lahvičky chvílemi až dávil, ale po zdárném zdolaní obsahu, který svou pachutí předčil i rybí tuk, se rána opravdu zacelila a přestala krvácet. Stále však ještě trochu bolela.

Siegfried teď opět vytáhl z pochvy svůj stříbrný široký meč, potřásl opratěmi a klusem se rozjel směrem, odkud na něj vyrazil jezdec. Intuice ho vedla za jeho třemi přáteli, kteří stále ještě byli na živu, ale nad jejichž životy se stahovala temná mračna.

2.

rátce poté co vjel Siegfried probořenou palisádou do města, vplul do města otevřenou branou obrovitý černý kočár tažený početným spřežením stejně temných vraníků. V luxusně vybaveném interiéru seděla komtesa de Villagreaux, kterou v kruzích temné magie znali spíše pod “uměleckým pseudonymem” Krásná Margaret.

Kočár se zastavil kousek za bránou, která svou výstavnosti i bytelností byla chloubou města. Lidé ji považovali za nedobytnou, když odolala již mnoha útoků hevrenů, kteří stále pokládali současnou těžební pánev za své teritorium a podnikali proti městu časté nájezdy. Brána s přidruženým komplexem věží se ale vždy tyčila nad palisádami jako skála. Proto byli obránci doslova konsternováni, když se hlavní tepnou města prohnala armáda kostlivců, vpadla jim do týla a rozhodlia bitvu dříve, než začala.

Komtesa počkala až ji jeden z kostlivců přistavil ke dveřím kočáru schůdky a teprve poté vystoupila spolu se svým silným a pohledným elfím osobním strážcem, o kterém se asi ne nadarmo špitalo, že zastane i jiné úkoly než pouhou obranu. Paní de Villagreaux se sama chlubila dětskou tváří a svůdnou postavou, kterou dokázala exklusivním a vyzývavým oblečením patřičně zdůraznit. Ani dnes, v den války, neučinila výjimku a oblečena v černé hedvábné šaty se zlatými ornamenty působila na malém nádvoří jako anděl.

Velitel jednotky, která pronikla bez boje bránou, právě před chvílí dorazil z přední linie, kde se mu podařilo odříznout jistou statečnou trojici, předstoupil před svou velitelku, aby mohl podat hlášení: “Má paní, úkol, který jste mě a mým vojákům zadala, je téměř splněn. Ve středu města se ještě drží hrstka bojovníků, ale je jen otázkou času, kdy podlehnou. Stejně jako tři neznámí bojovníci, které se rovněž podařilo obklíčit.”

Komtesa přijala hlášení s ledovým klidem. Nechala stát svého podřízeného v pozoru, aby mu jasně ukázala, kdo tady velí, a teprve poté promluvila: “Kde je muž, který vám otevřel bránu?”

“Stojí támhle,” neváhal velitel s odpovědí a ukázal směrem k hloučku asi deseti zajatých vojáků, kteří byli obklíčení padesátkou kostlivců s meči a šavlemi. Komtesa se ohlédla ukázaným směrem a s jistotou poznala muže, který je vede. Nemohla se dočkat až s ním bude hovořit v tváří tvář. “Přiveďte ho sem!” poručila.

Mladý velitel předal rozkaz dále a během minuty stál před překrásnou komtesou asi čtyřicetiletý tlustý trpaslík, který byl na první pohled, tím, kterému vojáci pohrdlivě říkají štábní krysa. Zpod malých brýlí se blýskaly modré oči a bílý vous spolu s čistým vojenským stejnokrojem dával najevo, že tento trpaslík si dá na svém vzhledu záležet.

“Tak vy jste ten statečný hrdina,” pronesla komtesa a nešlo poznat zda to myslí jako poklonu či urážku.

“Ano, jsem to já. Jsem nyní plně k dispozici komtese de Villargeaux a splním jakýkoli rozkaz,” pronesl trpaslík s notnou dávkou hrdosti.

“To jsem ráda,” pronesla komtesa a ve stejném duchu pokračovala,“ihned nám to budete moci předvést. Konráde, ministříl!”

Trpaslík se tvářil překvapeně, když mu jej Konrád předával. A bylo to na něm vidět. “Co s ním mám dělat, má paní?” koktal.

“Nevíš snad, jak se zachází se zrádci?”

To na něj bylo příliš. Uvědomil si, že udělal chybu. Zradil své známé, celé město a čekal, že jej komtesa za to odmění. Jak se dohadoval s jejím poslem, bylo to také tak domluveno. A teď? Trpaslík, který se zachoval tak hanebně, se ani nepokusil uchovat si tvář a sám se zastřelit. Místo toho upustil ministříl na zem, poklekl na zem a začal úpěnlivě prosit o milost.

Komtesa podobný vývoj čekala. Setkala se již s mnoha podobnými a věděla, že dovedou zabíjet, když mají převahu, ale v jádru jsou zbabělí. Proto již ve voze dala Konrádovi instrukce, jak se v nastalé situaci zachovat. Nyní se na něj jen usmála, aby mu potvrdila své rozhodnutí.

Konrád popošel o dva kroky dopředu a kopl klečícího trpaslíka plnou silou do tváře. Okovaná holínka udělala své. Trpaslík odlétl stranou a změť zubů, masa a krve ho zbavila možnosti artikulace. Neměl ji však už potřebovat. Konrád vytáhl zpoza koženého kabátu svůj vlastní ministříl a ukončil život zrádce ranou mezi oči.

Obklíčený hlouček obránců se chtěl zachovat statečněji než jejich velitel a rozhodlo se zemřít smrtí vojáka. Pustili se s kostlivci do beznadějného boje a proklínali Gotreka Walina, který je přemluvil, aby se přidali na jeho stranu. Stejný Gotrek Walina byl ve svých dvaceti statečným bojovníkem, ale podlehl mamonu peněz a byl pro ně ochoten udělat cokoliv. I zradit.

Komtese de Villargueaux pomohl její strážce zpět do kočáru a ten vyjel směrem k radnici, jenž stála na nenápadném náměstí s morovým sloupem.

3.

ere, takřka dvoumetrový barbar, právě úspěšně odrážel zarputilé útoky tři kostlivců, po jeho boku se svou okovanou holí udatně bil subtilní elf, na němž však již byla vidět únava z vyčerpávajícího dne. Jeho starší bratr Laramon byl zatím svěží, ale i on začínal tušit, že pokud se během deseti minut nestane nic mimořádného, tak se z tohoto náměstí už živí nedostanou.

Když se před hodinou odpojili od Siegfrieda, který se musel celou míli vracet zpátky pro veledůležitý pergamen s poselstvím samotného dionnského knížete, tak netušili, že dorazí do města, které bude smrtelně raněno hordami kostlivců a zombií a které bude potřebovat každého bojovníka, aby mohlo ubránit svou svobodu. Zprvu si mysleli, že oni by mohli být tím rozhodujícím dílkem, jenž převáží misky vah na správnou stranu, ale mýlili se. Již, když vjížděli proraženou branou do města, měli si uvědomit, že obrana města se hroutí a ani tři zkušení a silní bojovníci nemohou porážku odvrátit. Zaslepeni předchozími úspěchy a touhou pomoci se však pustili do středu města.

Rychle projeli hlavní městskou tepnou a mířili do středu města, kde čekali hlavní centrum odporu. Městem se proháněly osamocení kostlivci i zombie, lidé zmateně pobíhali v ulicích a hledali své příbuzné. Mnoho budov již pohltily plameny a černý dým naplňoval úzké uličky, které se pomaly stávaly smrtelnou kobkou pro ty, kteří unikly slídivému pohledu vraždících kostlivců. Ti zabíjeli vše živé, přičemž neprojevili ani nejmenší míru soucitu. V jednu chvíli zahlédl Laramon opuštěné plačící dítě, ale než k němu stihl dojet, tak jej nemilosrdně probodl jeden z kostlivců.

Tři jezdci využívali zmatků v řadách útočících nemrtvých, postupovali vpřed, ale do samotného středu rozlehlého hornického města se stejně nedostali. Pod Schoidalem, mladším z bratrské dvojice, se totiž zhroutila jeho šedá klisna, když jí břicho rozpáraly vidle jednoho z kostlivců, jenž se takřka sebevražedně vrhl pod její kopyta. Na oplakávání věrného koně nebyl čas, jelikož se z jedné strany přiblížila pětice po zuby ozbrojených kostlivců a z druhé se vyřítil obrněný jezdec.

Zarmoucený Schoidal soustředil svou magickou energii do jednoho mocného ohnivého záblesku, který v podobě žlutočervené koule dopadl do hloučku a rozmetal kostlivce na prach. Laramon zastavil svého hnědáka, zasunul čepel svého meče do pouzdra a začal nabíjet svůj dlouhý luk. Mezitím se vydal v ústrety rytíře Mere, který sice postrádal rytířskou výbavu, ale nic jiného, než přijmout boj, mu nezbývalo. Jeho soupeř zvolil překvapivou taktiku a místo, aby udeřil na jezdce, bodl své kopí do nechráněného koně. Ten se okamžitě splašil a shodil svého pána z hřbetu na kamennou dlažbu. Naštěstí Laramon stihl natáhnout svoji tětivu a pečlivě zamířit – šíp se zabořil do hrudi rytíře, který se bezvládně zhroutil v sedle a bezmocně odcválal od našich bojovníků.

Družina pochopila, že město již nezachrání. Mere i Schoidal pozbyli své koně a nyní se ocitli v ruchu bojů silně zranitelní. Proto začali hledat cestu ven. Oba dva “pěšáci” se dali do běhu, aby stačili Laramonovi, který je vedl na posledním žijícím koni. Snažili se kopírovat stejnou cestu, ale ve spletitém bludišti uliček a zákoutí šli pomalu. Znásilňované město se pro ně stávalo podobnou pastí jako rybářský koš pro úhoře – dovnitř je pustilo, opačným směrem kladlo odpor.

Jako posledního opustilo štěstí Laramona. Když před sebou zahlédl shrbenou postavu v kápi myslel si, že se jedná o nějakého mnicha z místního kostela, a neviděl v něm nebezpečí. Proto se nepředstavitelně zděsil, když z jeho oči vyšlehly dva blankytně modré blesky, které nemilosrdně překonaly desetimetrovou vzdálenost a zasáhly jeho koně. Laramon se spolu sním svalil na zem a začal zvracet, jakmile ucítil pronikavý pach spáleného masa mrtvého hřebce. Situaci zachránil Mere rychlým přískokem a jedním úderem své saracénské šavle, jenž se radostně zakousla do hnijícího masa zákeřného mága.

Schoidal polil zeleného Laramona vodou ze své čutory, pomohl mu na nohy a družina pokračovala ven ze smyčky, kterou začaly masy nemrtvých okolo nich utahovat. Osud jim ovšem nedopřál delšího klidu. Jakmile vbíhali na malinké náměstí v jehož středu se tyčil mohutný morový sloup, netušili, že ulička, jenž z něj vede, je slepá…To čeho se báli, obklíčení, se stalo skutečností. Skupina kostlivců zatarasila jediný existující východ dřív, než bys řekl švec. Jejich rychlost a přehled byla neuvěřitelná.

A na tomto místě nyní odrážela trojice zběsilé útoky kostlivců a zombií. Kolem nich se vršila hromada kostí a lebek, ale za každého zabitého se objevil jeden nový. Všichni teď čekali na zázrak nebo na chvíli, kdy převaze podlehnou. Mere stále překypoval odvahou a energií, ale Schoidal už své magické schopnosti využil na zastavení mamutí třímetrové zombie, a nyní v sobě hledal poslední zbytky sil, aby se udržel na živu. Laramon se v duchu modlil, aby je nepoctil svou přítomností nikdo podobný shrbenému mnichovi, jenž tak krutě vyřídil jeho věrného hřebce. Zadoufal, že snad Siegfried by mohl… a udeřil znova…

4.

iegfried spěchal. Hnal svého koně dlážděnými ulicemi města, z něhož i přes působené krutosti byla cítit síla a krása. Nad Siegfriedem stále držel Bůh ochrannou ruku. Ulice, jimiž projížděl byly prázdné.

Přesto byl pozorný, protože věděl, že městská zákoutí mohou skrývat všelijaká překvapení. Nebylo by to poprvé, kdy by ho zasáhl šíp z místa, odkud by jej nikdy nečekal. Siegfrieda však upoutalo něco jiného než střelec schovaný ve stínu. Zpěv. Nejprve si myslel, že blouzní pod vlivem čarovného lektvaru, který přes všechny dobré účinky stále považoval za výplod čarodějů, kterým, jak už se mnohokrát přesvědčil, není radno věřit ani půl slova.

Jakmile se zaposlouchal pečlivěji, nabyl přesvědčení, že jej smysly neklamou. Otočil svého koně a zamířil k místu, odkud vycházela melodie. To co spatřil, pro něj znamenalo nepopsatelný šok. Ulicí se táhl průvod snad desítky lidí v mnišských hávech, kteří se šlehali metlicemi, modlili se a zpívali.

V Siegfriedovi se střetly dva nespoutané živly. Mocná křesťanská víra s válečnickým srdcem, které v probíhající bitvě získalo nakonec navrch a školené hlasivky rytíře se rozechvěly: “Serte na modlení a pojďte bojovat! Zbabělci!”

Z davu však důstojným krokem vystoupil muž. Celý zahalen v mnišském hávu a opírajícím se hůl. Tiše promluvil:”Ulož zbraň do pochvy, nebudeme se bít. Sesedni z koně a pojď si promluvit statečný bojovníku, pojď. Křesťané na sebe přece nekřičí. Nejsme pohané.”

V mužově hlase bylo něco kouzelného, podmanivého a Siegfried mu neodolal. Skutečně sesedl ze svého koně. Dokonce na něm nechal i svůj meč. Muž, snad kněz, mluvil stejným tónem dál:”Sejmi ze sebe helmici, ať ti vidím do tváře. Poklekni před člověka, jehož ústy k tobě promlouvá Bůh.”A Siegfried uposlechl.

Sundal svou helmici s pavím chocholem a poklekl před muže, který stále hovořil:”Dnes nastal den Posledního soudu. Ďábel vystoupil na povrch a rozsévá oheň jako trest za naše hříchy. I ty jsi zhřešil, když jsi nás tak hanlivě označil. Nejsme zbabělci. Jenom se kajeme za naše hříchy a ty by jsi to měl udělat také…v ruce se mu náhle zablesklo a než se Siegfried nadál přejela mu po nechráněném hrdle čepel dýky. Než se hrdlo definitivně zalilo krví slyšel Siegfried, jak muž dokončuje větu, “protože jsi hlupák, který nám naletěl.” Muž se zebe strhl kápi a odhalil na světlo kusy hnijícího masa…

5.

 toulci už zbýval jediný šíp. Ostatní už absolvovaly svůj let k cíly a jejich ostré hroty vykonaly své strašlivé dílo. Ruka sáhla i po něm. Obratnými prsty jej přimknula k tětivě a druhá pohladila hebká husí péra na konci šípu. Hrot směřoval na hruď jedné ohavné zombie, lučištník se nadechl, aby jej výdech nevyvedl z tak důležité rovnováhy a uvolnil sevření. Stabilizační křidélka se vysmekly z kožené rukavice a šíp zamířil k cíli. Hrot se zpětným háčky prošel tlustou kůží a zaryl se do útrob umírající postavy.

A lučištník si uvědomil, že už svým střeleckým uměním svým druhům nepomůže. Vzkypěl v něm vztek a beznaděj:Proč si nevzal s sebou více šípů? Jeho oči zabrousili na své dva spolubojovníky. Schoidal se sotva vlekl, meč v ruce pozvolna uvadal a na boku byl rudě zbarvený flek. Chudák bratříček, zemře zbytečně a brzo. Je ještě tak mladý.

Po jeho boku se jako hora tyčil Mere. Přestože boj trval již bezmála hodinu, únava na něm nebyla znát. Jeho dvě saracénské šavle se stále jen míhaly a ostří zabíjelo v rytmu barbarské písně, kterou si vždy prozpěvoval, aby si dodal rozvahy.

Tlak nepřátel ještě zesílil. Náš lučištník, kterého zná Bůh pod přízviskem Laramon, se již rozhodl. Odrazil slabou ránu jednoho z kostlivců, roztrhl řetízek, díky němuž mu na krku visel hraničářský medailon, přiskočil ke svému bratrovi, vsunul mu jej do kapsy a zoufale zařval: “Běž a předej ho mámě!”

Schoidal se na bratra smutně a dlouze podíval, bylo mu do breku, ale věděl, že diskuse se starším bratrem by nikam nevedla. Laramon byl proslulý svou paličatostí. A pak, stejně na ní nebyl čas. V jeho duchu mu ještě zbývalo dost energie na to, aby se přeměnil ve vzduch a přenesl se o padesát metrů dále. To by mělo stačit, aby se dostal mimo smyčku, která se svírala stále těsněji kolem nich. Ještě než se mu rozmazal svět okolo něj, viděl, jak Mere na chvíli zaváhal a nestihl nastavit své šavle proti úderu, jenž přišel zprava. Mohutná zombie zaťala svůj pařát do míst, kde mají lidé srdce…

Schoidal se jako čerstvý jarní vánek propletl mezi změtí mrtvých i živých kostlivců, které nemohl v tomto stavu rozeznat. Pohyboval se intuitivně na místo, které si označil před tím ve své mysli. Tehdy bylo prázdné. Chladná kamenná dlažba a nic víc. Jenže ve stejný moment, kdy se vítr začal měnit v tvary dospělého elfa, vřítil se na osudné místo majestátní černý kočár.

Subtilní tělo elfa bylo svaleno na zem a drceno kopyty statných valachů i okovanými koly kočáru. Kosti se lámaly a svaly trhaly, Schoidal ještě v kotrmelcích zahlédl svého bratra ve chvíli, kdy si vzal svou zdobenou dýku po otci a vbodl si ji do hrudi, aby poté i jeho pohltila věčnost. Kočár se zastavil, na zem padly schůdky a na cestu vkročila překrásná noha v černém střevíčku…

 

 

 


1 názor

Ansuz
04. 06. 2002
Dát tip
Výborné! Ť

Deltex
31. 05. 2002
Dát tip
Skvele! Psat umis, to ti nemohu uprit... styl je pekny, ladny a ctivy. Pribeh ma spad a konci originalneji, nez proflaklym heppacem:o) TIP jako hrom... moc se libilo!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru