42.NEBE?

Stává se, že někdy máme pocit, že jsme sami i když nejsme. Přišli jsme o někoho blízkého, a i kdyby s námi byli všichni lidi světa, nezaplní to to místo. Místo? Spíš propast, která vznikla po jeho odchodu. Věříte, že mu je za duhovým mostem lépe ale přesto vědomí že už ho neobejmete. Neřeknete mu, že ho máte rádi. Už žádné tenisové útoky ani studená sprcha z okna pátého patra onoho paneláku. Už nikdy nedostanete škrabavou pusu a nebudete při odchodu ze dveří slyšet „do příště se polepši.” Ten pocit je sžírající a je fakt je, že moc lidí nepochopí, co cítíte. Neví, co pro Vás ten daný člověk znamenal.

Mě byl můj milovaný dědeček otcem, byl pro mě vždy když sem ho potřebovala. Naučil mě spousta užitečných věcí, je mi a bude navždy velkým životním vzorem správného muže. Prožily jsme si spoustu krásných a úsměvných chvil. Proto když mě uvidíte usmívat se, nemyslete si že zapomínám nezapomínám jen vzpomínám s láskou v srdci.

Milujte své rodiče i prarodiče, protože jednou přijde bolestný okamžik, kdy už jim neřeknete, co cítíte ani co pro Vás znamenají. A bohužel nás to čeká všechny.

Posílám pusu do nebe mým prarodičům ze Starky. Víte, jak se to říká láska i hory přenáší. Na fotce jsou naše poslední společné Vánoce. Jak to bylo dřív.