Blýskání na časy

Blýskání na časy.

 

Takže zatnout

zub času

nevědomky

jest jako to

o čem píši.

A sním!

V ranním oparu snů

o páru motýlů

jsem často psal.

Znal jsem jejich

proměnlivou náladu.

Kdo však nám kráčí vstříc

z našich hrobů

než zase ten čas

kterým jsme včera pohrdali.

Mládí je touha

zakousnouti se do jablka

předčasně spadaného.

Starci jsou dětinští

- takový jest i Bůh.

Všechno

se propadá

do tůně

své existence a někdy rukáv

obrácený na ruby

dosáhne do kapsy nejspodnější.

Jak dychtivi

byli jsme pokutových kopů

když výsledek

zdál se být výhledově bezbrankový.

To vše už v prvním poločase………….

Ale co v druhém,

třetím, čtvrtém….?

Jakoby věčnost

od nás odstupovala

a ve vznikající propasti

dařilo se znamenitě

tužbám.

Modré přeludy líbám

s hlavou v oblacích

jak zvrácený pštros.

Albatros je pták,

který se živí

počítáním vln

na moři.

Tentokráte si pavouk

plete síť z prázdna

a hmoty ubývá

jak v přesýpacích hodinách

písek,

který neubývá sám o sobě,

jen nabírá podobu

antičasu,

který odchází

aby mohl nastat.

Převrácení polarity

je mezníkem poločasů.

Ve skutečných rozměrech času

/totiž v nekonečnu/

je tím to mezníkem

jen prchající bod

současnosti.

Naše slavná doba!

Z rozhlasových přijímačů

znějí pochody revoluční,

ale transistory potajmu myslí

na svá oblíbená jídla:

Několik šťavnatých miliampérů

obložených vkusně

decentním napětím Voltů.

Je jim to však tak platné

asi jako Romeovi znalost Ohmova zákona

při milostném aktu:

Proud, napětí a odpor.

Odporné myšlenky mne napadají,

když proud uvolní napětí.

Měřítka času jsou tak scestná

jako sochy panovníků

vypovídající o rytmu dějin,

Co s těmi,

které byly zvráceny do zapomnění?

Zbývá jediné spolehlivé měřidlo času,

totiž poločas rozpadu.

Připustíme-li, že vše se dá dělit

na polovic

pak nic je vše

a vše je naopak.

Párek motýlů může bezstarostně létat

dokud nenastala doba pasátů,

potom ale obrátí se větry proti větrům

a nastane bezvětří.

Obdivuji se času,

pojímaném květinami

a rostlinami vůbec.

Zpytuji proces zrodu krásy

a obdivuji se,

protože nechápu.

Růže ví,

kdy má vykvést,

neboť je to jeden

ze smyslů jejího bytí.

Nezná motýl

příští běhy větrů

a přece letí tam, kde uskuteční

své znovuzrození.

Jak se vlastně rodí život?

Z ničeho?

Ze sebe sama?

Z cizích smrtí?

i hlína má svá tajemství,

když na cestě z kosmického bytí

do kosmického anti-bytí

příjme déšť a pak vystřeluje život

aby prosperoval

vzájemným ničením se.

Neboť kdo nepožírá druhého

jakoby ujídal

ze své budoucí existence.

Tak jako vše bylo

a vše je

tak i vše bude,

neboť skutečnost existuje

i ve všech svých

neuskutečněných možnostech.

To jest ten samozvaný Bůh.

Proto čas někdy nespěchá,

čas klidně se i zastaví

aniž by co zmeškal,

neví totiž, že tu byl,

neví, že tu bude.

Čas je sám se sebou zcela spokojen.

 

Čas snad toliko žertem

buduje nebetyčné katedrály,

kde namísto kvádrů pískovce

vrší na sebe

do prázdnoty vyčerpané chvíle.

Budí tak zdání existence

právě tolik

jako Michelangelova pieta

zřená v zrcadle.

 

Tady vím jak na čas!

Pečlivě sleduji svět

ve zpětném zrcátku

a bezostyšně couvám

obrácen čelem k minulosti.

Jsou i jiná poznání,

která mne nenaučila universita,

ani knihy – byť i filosofické,

nýbrž hrobník Vilímek,

který zvolil své povolání

jen kvůli strachu ze smrti.

Jde o to smát se naposled – smál se Vilímek

a dejme si proto ještě jednu sklenici.

Když jsem přiznal, že nemám peněz

mávl rukou a řekl: Je vidět, že jsi pochopil.

Já jsem na tom stejně. Pijme na dluh

to ovšem bude toliko zdánlivé,

neboť vše co jest

bylo už zaplaceno. Chápání

má probíhat potichu, proto nevolej ničehož do lokálu!

Rci toliko: Dej nám ještě jednu, potom zase ještě jednu

a bude tě oslyšeno.

Prostý člověk Vilímek

respekt měl k učenosti i k učencům.

Neradoval se, když lopatou

zahlazoval stopy,

které tu zbyly po intelektuálech uznávaných.

To asi je jeho pudová pomsta, pomyslil jsem si.

On ale ne.

Skrývajíc s povrchu země lidi sobě rovné

přinášelo mu uspokojení

z dobře konané práce.

Ti však kdo žili nad ním

působili mu nejistoty v náhledu na smrt i život.

Řekl mi jednou

v podnapilém ránu:

Já pohřbím pana řídícího,

pohřbím i generálního tajemníka,

každého pohřbím,

pokud mé ruce udrží lopatu.

S některými mi ale lehko není.

Ty mozky nabité moudrostí, znalostmi

či bezostyšnou vůlí,

tyto mozky mne děsí.

Co když se včas nerozpadnou,

co když hlína nepřijme veškeré to vzdělání?

Co když mozková tkáň přečká vyměřený čas

a já to pak vykopu?

Kus nohy, ruky, to lehce sprovodím

za hřbitovní zdí,

Ale mozek? Nevím, nevím…..

Myšlení, vzdělání, tím vším

vsakuje do člověka to věčné!

Takové bylo pojetí času

hrobníka Vilímka.

 

 

 

Chtěl jsem o tom hluboce přemýšlet,

na obzoru se však blýsklo

a já si uvědomil,

že už není na to dost času.

 

 

jk 16.6.1980

 

 

 

 

 

 

 

 

---