Mizim

Zelené odrazy stromů, mechů a trávy se mi zabodávají do nožů jako oči mých předešlých já. Vše, co jsem ve vlaku při jízdě viděl už znovu nespatří mé oči, ale oči mého budoucího, já jsem nikdy vlastně doopravdy nebyl, byl bych něco viděl dvakrát. Později v tunelech tma hustí se do hlavy, jako pyl do nosu, přesto všechno jsem nakonec z tunelu vyjel ven. Dál jedu, tmu za sebou nechávám jako když sebe poznávám znovu.

Vždyť to stejně všechno za sebou mizí, zmiz taky.