Můj Boss (je ledovec) 19.díl

Můj Boss (Je ledovec) 19.díl

Isabela:

Využiji šance a pomalu couvám ven z kanceláře. Diana vypadala, že potřebuje s Patrikem mluvit o samotě. Mě do toho nic není a mám svoje starosti. Naposled se podívám na šéfa a zavřu potichu dveře. Měla bych si držet odstup. Lapám po dechu, který mi doteď scházel a pořád mám v hlavě guláš. Nevědomky sjedu dolů do recepce, kde se otevřou dveře. Přistoupí pár lidí, kteří si mě prohlíží, než vystoupí z výtahu v patře. Zřejmě budu za blázna, ale ta projížďka mi dovolila se trochu uvolnit. 

Diana a Patrik:

„No víš Dan si vzal dovolenou. Dneska určitě nedorazí.“

„Cože? Jak se odvažuje? Je to zbabělec!“ Dosedla do křesílka a nafoukla tváře. Tohle jsem u ní zažil za celou dobu jen jednou, ale o to horší to bylo. Dan to bude mít těžký, až se vrátí.

„ Co jste si udělali? Řekneš mi to ? Dan do telefonu vrčel jako starý medvěd.“

„Ten… ten…!“ Byla plná vzteku a něčeho co nemůžu rozeznat. Nakonec se v jejich očích zaleskly slzy, které okamžitě zahnala na ústup.

„Řekni mi to. Uleví se ti.“ Nabádám ji a chytím za ruku, aby se zklidnila. Dianina výbušnost pomalu splaskávala.

„Dan mě pozval na oběd. Teda vlastně unesl? Sama nevím co se stalo. Vynadal mi a nechal mě tam samotnou.“ Točí se mi hlava a matně rozeznávám Dianinu tvář. Vše bylo najednou zpomalené a rozmazané.

„Patriku. Patriku! Co je s tebou?“ Všimla jsem si, že se dívá, jakoby do dálky a najednou odpadnul a hlavou se bouchnul o stůl. Okamžitě volám záchranku, když ho nemůžu probrat. Na hlavě má pramínek krve jak se praštil.

„Isabelo! Isabelo honem.“ Křičí Diana z kanceláře. Okamžitě vejdu, když vidím Patrika jak bezvládně sedí v křesle. „Pomoc mi ho dát na zem. Sama to nezvládnu je těžký. Záchranka, už jede. Pohlídej ho. Musím je pustit nahoru.“ Přikázala mi a rychle odběhla. Dám si jeho hlavu na klín. „Budeš v pořádku. Postarám se o tebe.“ Šeptám a tak moc se o Patrika bojím. Po pár minutách se Diana vrátila i s doktorem a zřízenci s lehátkem. Naložili ho a odvezli do nemocnice. Spěchala jsem za Dianou, která měla v garážích auto. Rozjela se, až pneumatiky zapískaly, ale v té chvíli jsem jí naopak pobízela, ať jede ještě rychleji. Zavěsila se těsně za sanitku a díky jejímu houkání se nám podařilo vyhnout koloně, která byla před námi.

„Tady jsou pacientovi věci a prosím vyplňte formulář.“ Diana převzala peněženku a mobil od sestřičky a sedla si na lavičku. Vzala papíry a vyplňovala kolonky. Já bych mimo jména nic nevěděla. Vlastně jsem úplně cizí. „Příbuzní Patrika Westa? Volá vás doktor.“ Diana vstala a nechala mě tam samotnou. „Jak je mu?“ Vyskočila jsem na no nohy, když vyšla z ordinace. Pořád jsem si žmoulala prsty a nemohla se pořádně uklidnit, za to Diana byla plně při smyslech. „Jeden horší, než druhej.“ Podotkla a zakroutila hlavou. „Přepracoval se a díky tomu, že šel na schůzku místo mě, tak  nejedl a odpadl. Zase pil jenom kafe, jak ho znám. Musíš ho nutit, aby včas obědoval a aby to nepřeháněl. Rána na hlavě je povrchová, takže nemuseli ani šít.“ Přikývnu a oddechnu si, že to není moc vážné. Diana držela jeho telefon, který začal zvonit. Podívala se na displej. „Tohle musím vzít!“ Uhnu stranou, aby měla soukromí, protože jsem si všimla, že volá Dan.

„Kámo já chci víc bumbat. Barmane flašku whisky a ledík taky. Ten mám rád je stejnej jako Dianka. Moje Dianka. Hi hi.Škit.“ To se mi snad zdá. Bude totálně na mol.

„Dane! Kde seš? Dej mobil barmanovi potřebuju s ním mluvit.“

„Hi hi. Škit. Brrrm .. letí letadloooo. Škit. Přistáváme do preclíků. To seš ty Dianko? Já tě nikomu nedám. Víš proč? Brrrrmmm  hi hi hi.“ Až se mi dostane do rukou, tak ho uškrtím!

„Přestaň si hrát a ..“ Pak uslyším. „Chrrr chrrr… Pane váš telefon.“

„Halo? Halo pane, co je to za místo?“ Naštěstí to zvednul. „Dobrý den. Toto je bar u dvou jedniček. Potřebujete adresu?“ Zase  musím  do toho pajzlu. Je neponaučitelnej. Mohlo mě to napadnou, že je tam. „Ne. Znám to místo Děkuji.“ Zavěsila jsem a nevěděla co dřív, ještě že je tady Isabela. „Potřebuju nutně odjet. Mohla by jsi pohlídat to velký dítě, aby nezdrhnul z nemocnice? On je totiž nesnáší, ale potřebuje se prospat a odkapat celou kapačku.“ Chápavě jsem se usmála a nechala Dianu odejít.

Zaklepu na dveře pokoje, kde ležel Patrik. Pak mi došlo, že zřejmě spí a nakouknu dovnitř. Měla jsem pravdu. Vypadal, tak uvolněně, když spal. Byl jako andílek. Potichu vstoupím a neslyšně zavřu dveře, abych ho neprobudila. Sednu si k posteli na přistavenou židli. Všimnu si, že má na čele kapičky potu. Vyndám kapesník a chci je otřít, když mě chytne za ruku.

Ďábel nikdy nespí!