Cyklistické kalhoty

Utírala jsem nádobí po obědě, uvědomovala si svobodu nedělního odpoledne. Moje nálada byla červená jako ty krátké šaty s velkým výstřihem do V, které  jsem měla na sobě. Velký talíř patřící do nejvrchnější poličky v lince mě donutil postavit se na špičky, ruce natažené, zaznamenala jsem teplou vůni čerstvě ošetřeného podpaží po holení...Zkontrolovala jsem mimoděk hladkost  a vzpomněla si na jeden nádherně hladký pytlík…Dostala jsem chuť na dobrodružství… Myšlenky utekly do příštího týdne, rozběhl se kolotoč snů, iluzí, povinností… „Prosím Tě, jedu s Jirkou na chatu pro  dříví, kdyby přišel ten chlápek pro  kolo ze včerejška, tak mu to dej. Účet je připravený v krámku u počítače.“…Hmm….<br>

Osaměla jsem. Myšlenky se vrátily někam do příští středy a pluly příjemnou myšlenkou na squash ..a sakra…vždyť na středu nemám partnera! Rozladěna touto skutečností jsem rozpoznala zvonek od krámku. Vyběhla jsem přes terasu a zahradu a až po cestě si uvědomila, že je to asi ten chlápek pro kolo… Chloupky z klína mě zašimraly o stehna a  já si uvědomila, že mám na sobě spíše dlouhé tričko, které si na šaty hraje a pod ním nic. Vůbec nic.. Podvědomě jsem si ho hodně stáhla než jsem otevřela dveře ze zahrady. Prokličkovala jsem mezi koly a otevřela dveře z ulice.. „Dobrý den,  já si jdu pro to kolo.“ Pravily dlouhaté štíhlé prsty, které mi okamžitě padly do očí. Trochu křivé zuby byly odhaleny úsměvem úzkých rtů. Zpoza brýlí  vesele pomrkávaly malé oči nevýrazné barvy plné jiskřiček…Zapomněla jsem na středu a vracelo se mi šibalství.. Chvíli jsme debatovali o počasí… Rozhovor sklouzl na sedlovku bez sedla a lehké šprýmování.. Všimla jsem si jeho nohou.Dlouhé prsty naboso v sandálech….Hmm..Chlupaté nohy zvyklé pořádně šlápnout do pedálů. Oťukávání…. Rozhovor se přiostřoval. Začala jsem se bát, že někdo z domácích přijde a tak jsem sáhla pro účet. Platí. Vytahuji peněženku a ani nevím jak vykutálela se mince…Čertík šibalství  mě otáčí zády k zákazníkovi, ohybá do předklonu a nechává mě tak….dlouhých několik vteřin….Pak narovnání, otočka a drzé pohlédnutí přímo do očí a hned dolů…do rozkroku…Joooooo!!! Usmívám se a vracím zpět… „Mohu si vyzkoušet ty kraťasy?“ „Jistě,“ odpovídám. Bez zaváhání stahuje karťasy na gumu.. S údivem hledím na odhalené ohambí.Doslova vystřelilo v náhlém uvolnění! Opírám se o pult a sleduju to neuvěřitelné počínání mého zákazníka…Kalhoty jsou těsné, ale sedí.Jen v rozkroku jsou velmi, velmi malé… Otevírají se dveře, přichází syn. Zákazník platí i kalhoty a s úsměvem odjíždí na opraveném kole…