I. Neusneš

Vůči nekonečným přeřekům a řečím mých, u stolu sedím, mě si v názoru však nikdo nevšimne. Kéž by, by kdyby věděli, jak smutná důležitost je skutečností provede. Nemyslím si, že je prostoru v něčem víc míň důležitém pro jejich touhu krásy, v sobě není vždy nikdy a pak zas, znovu se ozvu, když unaví mě váš, jejich, společný hlas. Strašnosti, strachy a strašné, buď budoucnosti vítané pro všechny, muže, ženy v příštím dni. Neusnete až budu mít to co vždycky chci.