II. Neusneš

Tys zhlížel na mne z výšky své maličkosti, dosti bylo tvěho, vzteku, mého vůči mně tys zářil, jen uvidíte, vy víte, jak vzteklý, líbivě zdechlý zdechni, zdechni se předemnou řekl jsem. Mne neporazíš příteli, líto mi tě je, jelikož na stupínku pýchy stál si, sis myslel že si větší než tomu je, skutečnost ti špínu v tobě omyje. Až přijde den, denně čekat budu, až příjde jen si počkej tomu, potupím tě, ponížím dosti, co kostí z tebe budou na hromadě tvé zapomenuté, hrdostně lstiví sis myslel že jsi.

Vě ve stínu mém toť vše co chceš, ty víš, že nejsi.