O hyperaktivním lenochodovi

„Loudo, Loudo…!!!!” ozývalo se deštným pralesem volání staré Loudové „kde sakra zase vězíš..??!!“

Loudovi byli lenochodí famílie, žijící na rozložitém stromě v deštném pralese poblíž řeky Amazonky.

„Jsem tady…. větev nad tebou. Co se děje.. co zas máš...??” zamručel starej Louda.

„Mohl bys sem přijít za mnou..?? Musím s tebou mluvit.”

„Už letím zlato” povzdychl si starej Louda a pohnul se.

Neuplynulo ani pár hodin a udýchaný Louda se zavěsil vedle Loudové.

„No tak co se děje...proč ten kvalt..??“ zeptal se.

„Volali ze školy… náš mladej prej pořád vyrušuje a zlobí. Psycholožka říkala že je tento…..hyperaktivní nebo tak…“

„Prosímtě… hyperaktivní..?? Po kom by to asi tak měl..?? No z naší rodiny určitě né.“ přemýšlel Louda.

„Možná..“ přemítal „...možná tvoje máti. Ta byla schopná kvůli drbům vylézt i na tři stromy za den..“

„Mojí maminku z toho laskavě vynech, ano..?? To ten tvůj povedenej bratříček.. ten je ochotnej se kvůli chlastu trmácet třeba i sto metrů.. Ostatně ty taky…“ odfrkla si stará Loudová.

„Tak tohle nemusím poslouchat… A vůbec… skočím si na jedno. Dneska je pařák jako v sauně… Ale k Přístavu nejdu, tam jsou lemry líný… Skočím ke Svišťům, tam jim to aspoň odsejpá.“

„No jó.. to ste celí vy...Jak je problém, utýct do hospody…“

------------------------------------------------------------

Strávila celé odpoledne domácími pracemi. Utrhla přerostlou překážející větvičku a odloupla kus odchlíplé kůry.

Po práci si trochu zdřímla, když ji probudil hluk. Otevřela jedno oko a podívala se dolů. Stál tam starej Louda a potácel se ze strany na stranu v pravidelných hodinových intervalech…

„Děvko..“ křičel „děvko..!!!“

„Já a děvka..?? To mi říkáš ty…??!! Zrovna ty kterej chodíš očumovat želvy k Amazonce a kdyby nezdrhly, vlez bys jim klidně až pod krunýř..?? Prasáku jeden prasácká..??“

„Jsi děvka..!!! Chlapi v hospodě mi všechno řekli.. Už vím po kom ten náš mladej je… vlastně tvůj mladej. Kurvila si se s Fretkou..!!!“

„Já to nechtěla..“ kvílela Loudová „ chtěla jsem utýct, ale Fretka byl rychlejší… pojď nahoru a popovídáme si o tom.. Pojď se sem ke mně pověsit… prosím..“

„Nechci se věšet..“ vzlykal Louda „ já chci umřít…“ a jeho vzlyky pozvolna přešly v chrápání.

Loudová zívla a také pomalu zavřela oči. Znala Loudu a věděla, že si zítra tak jako vždycky bude pamatovat stejně jen velký kulový…...