Jsem

Šel jsem břehem moře

pískem, který bývalý kámen je

a vítr zvedal vlny a já díval se

jak mizí šlépěje dnů, lidí a psů

i srdce s monogramy, která se kreslí prvním holkám

usedl jsem na čáru přílivu a díval se na lodě

jež plné hloupostí z Číny, které si i já kupuji

spí na obzoru

a milenci, kteří jsou na pobřeží vždycky někde poblíž

básníků a jiných opilých

se drželi za boky a spouštěli kotvy jazyků až na dna svá

a moře mi zpívalo své písně

a já zdravil jej, jako tenkrát poprvé

v Rumunsku, kde cikánky spávaly na toaletách s dětmi v krabicích od bot

a děti nám kradly čokoládu od úst

a broskve měly jemné chmýří na tvářích čehož si lze i u žen všimnout při líbání

a dělníkům ve vlaku páchly nohy jako jednomu z mých nevlastních otců

ale kdybych si měl vybrat mezi pocitem poprvé vstoupit do toho rumunského moře

nebo do ženy

musel bych hodně tvrdě přemýšlet

o tom, co bylo víc        

a nejspíš stejně silné bylo oboje

tak uzavřu se sebou teď mír

a pomodlím se za ryby, které bloudí u hladin a nikdy nepochopí hvězdy stejně jako já

a za slepé jež oči mají dokořán, ale nevidí, co my

a za třídní učitelky i rybáře, kteří mají těžkou karmu

a sám nechám protékat čas mezi prsty

a nezastavím ani dne nebo hodiny

mé moře

jsem smířený