Tak nevím, jak dlouho to tu vydržím.

Přestěhovala jsem se.

Nebudu přece platit za pár metrů čtverečních v matičce měst tolik, kolik dám tady v podhůří za nájem chalupy.

Sundala jsem štekle, stejně jsem se do nich ve vlněných ponožkách nevešla a nechci nastydnout odspodu.

Postavila jsem je do výklenku hned vedle takové odřené sošky. Nějaká matka s dítětem v náručí. Koukla na ty moje krásný střevíčky a zdálo se mi, že se ještě víc sklonila, aby tomu dítěti zakryla výhled. Asi to bude chlapeček.

Musím si koupit bačkory. Zatím stačí ponožky, ale od noh je už chladno.

Na oknech visí ručně háčkovaný záclonky. To teda musela být fuška! Jen ve světnici je jich pět. Jasně, jsou malý, ale i tak.

Domácí se jmenuje Vašek! Když mi řekl, že mu tak mám říkat, vypískla jsem radostí. Vypadá trochu jako František Němec, ten, co ho syn chtěl dostat do polepšovny. Chalupu pronajímá lufťákům, ale prý mu je jedno, jak dlouho tu budu. Stačí, když se domluvíme na ceně.

Teď sedím, koukám přes tu háčkovanou záclonku z okna a přemýšlím. Jestli jsem udělala dobře. Jestli jsem to neměla říct alespoň Markétě, jestli.....

Letos tu roste hodně hub, říkal Vašek. Les je kousek za chalupou. Jenže po louce tam běhali takoví dva oškliví pejsci. Tedy Vašek říkal, že to asi pejsci nebyli. Prý se tam občas pasou dvě nutrie! ŠUJ! To mi fakt není ŠUK. A začíná mi být MIZA.

Kdybych chtěla vajíčka od slepic, mám se stavit u nich. Řekne manželce.

Ach jo. Když se mi nějakej chlap líbí, má většinou už manželku i děti.

Tak nevím, jak dlouho to tu vydržím.

Ale v hospodě na návsi prý točej dobrý pivo a obsluha je mužská. 

Sedím vedle otevřenýho kufru, koupila jsem si takový zateplený legíny s červenýma muchomůrkama. Asi je vyzkouším. Košík prý najdu v chodbě a nožík mám v kabelce - i pepřák.