„Kámoši" z pracáku - část 5.

Epileptik

Sedím si takhle v práci,
slyším divné zvuky, paniku,
vyjdu ven a vidím, jak k zemi se kácí, 
kolegyně se snaží kontaktovat kliniku,
najít jakoukoliv pomoc.
Bohužel, epileptik se klepat nepřestává,
jakoby ho ovládla cizí moc,
prý ho máme nechat, ale třas neustává.

Co vím, je to alkáč,
třeba je to nedostatek chlastu,
klepe se dál a dál, páč,
židle v okolí jeho hlavy jsou z plastu,
nehrozí mu nebezpečí,
jen, konečně se už dotřep, chlape!
Přícházejí další lidé zvenčí,
říkajíc, tady něco neklape.

Je to tady, konečně, 
už vstává a pevně se opře o nohy,
bál jsem se, že tu budeme věčně,
Na svépomoc má opravdu vlohy,
určitě tím trpí již roky,
čapl tašku a odchází,
v ní mu cinká jeho palivo, jeho broky,
ano, pivo, pokud to někomu nedochází.

Muž v ošuntělé džísce mizí v dáli,
musí dodržovat pitný režim,
na sluníčku to pálí,
proto se půjde zašít, já nevím, 
asi někam pod strom, kde je chládeček,
otevře si pivko, druhé, třetí.
Ulehne, netřepe se, je to jen šlofíček,
funí do rytmu větru a čas jen letí.