Nehoda na dálnici 66

-

Byla vlhká studená noc.

Vítr stále donášel zbytky deště, až to na mě působilo nepřirozeným dojmem. Odcházeli jsme spolu s Leonem z Radimi u Českého Brodu z koncertu Tlustý Berty. Tedy abych to upřesnil, já jsem šel s Leem, neboť s tímhle mým kamarádem to nebylo jednoduché. Byl totiž zvláštní druh, citlivý snílek. Někdy jsem mu z legrace říkal, že ani nepatří do tohohle světa. Vždycky o všem moc přemýšlel a chtěl tomu přijít na kloub. Jen si často nevěděl rady sám se sebou a v tom případě byl lehce zranitelný.

Jako zrovna teď. Holka mu dala košem a on se přirozeně trápil.

Přestože jsme měli upito a vykouřeno víc než dost, nebylo nám do řeči. U Lea pochopitelně, ale ta tíseň se přenášela i na mě.

„Víš, ta holka s brýlemi,“ pokoušel jsem se ho rozmluvit.

„Jaká holka?“

„Ta tlustá holka, co vtrhla první na parket a šílela jak sjetá.“

„Vím. Vypadala jako Janis Joplin.“

Trochu ožil.

„Jo, přesně ta. Víš, jak jí říkají?“

„No jasně, Tlustá Berta přeci. Jejich živý maskot. Všude s nima jezdí po koncertech a nemusí platit.“

„Ale Tlustá Berta bylo i dělo,“ namítl jsem.

„No právě proto. Je taky taková. Pokaždý se zpije jak dělo.“

„Nejsi náhodou stejně zpitej?“

„Zdám se ti snad?“

Jenom se usmál. A já byl rád, že jsem jeho chmury trochu rozptýlil. Alespoň jsem si to myslel.

Vzpomněl jsem na jinou podobnou ikonu. Na Košilku. Nevím, jestli se tak jmenoval, nebo šlo o přezdívku. Každopádně byl tomu oslovení poplatný. Nosil dlouhou kostkovanou košili až ke kolenům a skoro tak dlouhý vlasy. Když hráli Katapulti, byl na parketě jednička. Vždy začínal. Doslova předtanečník. Házel přitom hlavou tak, že těmi vlasy vířil prach. Skončil tragicky. Pod vlakem. Nikdo nevěděl, zda byl tak namol, zfetovaný anebo to udělal sám potom, co ho zmlátili policajti pendrekem...

Leoš bydlel v Českém Brodě asi pět kilometrů za dálnicí. Vyrazili jsme zkratkou přes pole. Nebylo pořádně vidět. Jednu chvíli jsme zahučeli do strouhy a nabrali si do bot. Nebylo to příjemné.

Na druhé straně pole jsme pokračovali pěšinou po vysokém travnatém svahu. Stezka vedla k podjezdu, jímž jsme se měli dostat na druhou stranu a na hlavní cestu.

Tahle víceproudá silnice, kterou my kluci tak směšně nazýváme dálnicí 66, požírá své děti. Splývá v podivný světelný tok a já měl dojem, že pramení kdesi a končí až někde tam, odkud není návratu.

Světlomety porcovaly svými světelnými noži tmu a spolu s dalšími zářícími ozdobnými doplňky, jež k dálnici patří, představovaly velkolepou podívanou.

Před klesáním k zmíněnému podjezdu Leoš z ničeho nic prudce vyrazil stranou přímo k tomu světelnému proudu. Než jsem si stačil uvědomit jeho záměr, bylo pozdě.

„Leo, stůj!“ houkl jsem na něj.

Neposlechl a naopak zrychlil. Byl zřejmě rozhodnutý. Rozeběhl jsem se za ním, abych ho dostihl.

„Stůj, pitomče!“ zavolal jsem hlasitěji.

Nebylo to nic platné. Pravděpodobně se rozhodl běžet za svou utkvělou představou dvojnásobnou rychlostí než já.

Ke všemu jsem se smekl a udělal přemet...

V tu chvíli byl už u dálnice.

Bezmocně jsem sledoval, co udělá. Hbitě přeskočil svodidla a proběhl napříč dvěma jízdními pruhy, aniž by se mu co stalo.

Namáhavě jsem vstal v dětinském úmyslu to zastavit.

Ve třetím pruhu ho srazil těžký kamion. Kdoví zda toho Leoš nakonec nelitoval.

Oslepený řidič si chodce na vozovce vůbec nevšiml a pokračoval v jízdě. Další vozy se hnaly slepě za ním.

Všechno jsem viděl.

Jak ho další náklaďák zase přejel a další vozy jakbysmet.

Až teď si jeden z řidičů patrně uvědomil, že krvavá hmota na silnici je člověk, a prudce zabrzdil. Světla začala chaoticky blikat a z klaksonů se ozývaly zběsilé zvuky připomínající hru skupiny potrhlých saxofonistů.

Šofér vyskočil a zastavil provoz. Poskakoval v tom světle jako hořící panák.

Nemohl jsem dál křičet.

Zatočila se mi hlava a vše jsem viděl jinak.

Návěští hlásalo, že se jedná o dálnici 666. Vypadala jak obří runway. Dlouhá vozidla neměla konce.

Jejich motory kvílely snad pod taktovkou samotného Ishmaela a mezi nimi stál Leo ve své skutečné velikosti.

Malý a bezmocný.

Černý Long Vehicle, který ho smetl, byl tentokrát ještě větší. Postavil se před stojícím Leem na zadní kola a jako když si malý kluk hraje s angličákem, mu nemotorně přejel přes celé tělo, načež čumákem klesl zátky na vozovku a pokračoval v jízdě.

A Leo stále stál, jen se trochu víc zmenšil. To se opakovalo i s ostatními vozidly. Pokaždé se Leoš zmenšoval a zmenšoval, ale pořád stál a najednou už byl tak malý, že nebylo vidět, zdali opravdu stojí, a auta ho pořád přejížděla a bez povšimnutí odjížděla pryč a trvalo to tak dlouho, až z něho nakonec zbyla veliká krvavá skvrna.

Kolísavý zvuk záchranky mě vrátil do skutečnosti. Leo stál u svodidel a naváděl sanitu k jakési nehodě.