O kohoutkovi a slepičce

Fascinuje mě, že se najdou lidi, co považují pohádku O kohoutkovi a slepičce za krásnou. Kafkovsky absurdní a děsivá? Rozhodně! Ale krásná?? Jen si představte, že vám v náručí umírá blízká osoba a lidi okolo, co jí můžou snadno zachránit život, si vás místo toho ze zištných důvodů přehazují jako horkej brambor. A vy, místo abyste na ně zařvali a profackovali je, což by byla naprosto adekvátní reakce, si to z neznámého důvodu necháte líbit a lítáte jako hadr na holi a jen doufáte, že vaše blízká osoba mezitím zcela zbytečně nezemře. To je přece příšerný! Proto jsem napsal vlastní reimaginaci, která se ale v průběhu psaní zvrhla trochu někam jinam, protože jsem souběžně zatoužil napsat si něco v hardboiled stylu... Takže i když původně měla být slepička jen trochu asertivnější, skončila jako otrlej gangster. Snad to i tak má ten původní point.

  Kohoutek a slepička si spolu vyšli do obory na oříšky a kohoutek řekl: „Co kdo z nás najde, bude oběma na polovic".

   „Fair enough," přikývla slepička a začala hrabat. A hrabala a hrabala, až vyhrabala jadýrko a dle předchozí dohody - byť pouze ústní a tedy nemající cenu ani použitýho hajzlpapíru - se o ně loajálně rozdělila s kohoutkem.

   Potom vyhrabal jadýrko kohoutek, ale ten zasranej sobec ho tajně celý swallownul sám. Jenže jadýrko mu uvázlo v krčku a ten motherfucker se začal dusit.

   „Slepičko…,” zasípal, “Slepičko, pomoc… dusím se…!" 

   A jak to dosípal, svalil se nožkama vzhůru. 

   Slepička k němu přiběhla, hned se domákla, co se stalo, a vztekle vykřikla: “Tak tys mě chtěl osrat?? Já ti urvu vole a narvu ti ho do kloaky, ty kurvo převlečená za kohouta!” 

   A ležícího kohoutka párkrát festovně nakopla.

   “Dusím… se…!” připomněl jí sípavě kohoutek. “Musíš mi provést… Heimlichův chvat…!”

   “Já ale neumím zkurvenýho Heimlicha,” opáčila slepička. “A i kdybych uměla, proč bych měla zachraňovat takovýho podrazáckýho scumbaga??”

   A znova kohoutka nakopla.

   “Pro-sím…!” zasípal nebezpečně modrající kohoutek. “Dám ti… deset jadýrek!”

   “Dvacet,” opáčila slepička bez mrknutí oka.

   “To ses… posrala, ne…?” zasípal kohoutek s vypoulenýma očima.

    “Jak myslíš,” pokrčila křídly slepička, vytáhla mobil a začala na něm hrát Hada.

   Kohoutek spěšně přikývnul. “Okej… okej…dvacet…”

   “Teď už pětadvacet.”

   “Kurva…! Dobře…! Pěta-dvacet…!”

   “Gut,” přestala slepička hrát. “Konečně rozumná řeč. Ale ještě jednou mě zkusíš ojebat a urvu ti zobák a nasadím ti ho vobráceně, kapiš?”

   Kohoutek spěšně přikývnul.

   Slepička zavolala mobilem záchranku a rychle operátorovi vysvětlila situaci.

   “Všechny sanitní vozy jsou momentálně v terénu,” informoval ji operátor. “Ale můžeme u vás být tak za hodinu.”

   “Za hodinu??” zakřičela slepička do mobilu. “Odezírej mi ze zobáku, ty blbe - on se dusí! Má maximálně pár minut… a visí mi pětadvacet jadýrek.” 

   Slepička zavřela oči a zhluboka se nadechla. 

   “OK, je mi to jasný. Pět jadýrek, když přijedete hned.”

   “Patnáct,” odpověděl klidně operátor.

  “To ses posral v multiplexu!” zakřičela slepička. “Vokamžitě sem někoho lifruj, nebo vám ten posranej špitál podpálím, jasný??”

   Operátor ukončil hovor.

   “Ten hajzl vyděračská mi to normálně típnul!” vykřikla slepička.

   “Jak…jak to… vypadá…?” zasípal kohoutek zoufale.

   “Not so good.” 

   “Vodu… musíš mi… přinést… vodu…”

    “To není blbej nápad…” otevřela si slepička na mobilu GoogleMaps. “Kousek vodcaď vidím studánku, nebo co… To bych mohla dát. Tak tu hlídej pevnost, hned jsem zpátky,” dodala a vyrazila mezi stromy.

   “Hlavně… rychle…” zasípal za ní promodralý kohoutek.

 

  Slepička doběhla ke studánce. Protože nechtěla, aby se opakoval scénář s operátorem záchranky, rozhodla se, že o vyjednaných jadýrkách tentokrát takticky pomlčí a hodí na studánku old school citovku:

   „Studánko, dej vody

   mému kohoutkovi:

   leží tam v oboře, 

   má nožky nahoře —

   bojím se, bojím, že umře!"

  Slepička byla přesvědčená, že šlo o slušnej ochotnickej výkon, ale na studánku to dojem neudělalo.

   „Asi sis mě spletla s někým, koho to zajímá,” odtušila studánka. “Každopádně ti nedám vodu, dokud mi nepřineseš od švadleny šátek."

    “Seš retardovaná nebo co??” křikla na ni slepička. “Ti říkám, že může každou chvíli natáhnout brka a ty po mě chceš, abych ti vyřizovala ňáký debilní pochůzky?? A k čemu by ti kurva asi tak byl šátek??”

   “Po tom je ti úplný hovno,” opáčila nevzrušeně studánka. “Tak co bude?”

   “Bude to, že si prostě naberu vodu a ty se můžeš jít vysrat,” řekla slepička a nabrala zobákem vodu. 

   “Ty svině zlodějská slepičí!!” zaječela studánka. “Kdo si kurva myslíš, že seš??”

   Ale to už slepička uháněla i s vodou v zobáku zpátky ke kohoutkovi. 

  “Toho budeš litovat! Mám mocný přátele!” křičela za ní studánka.

 

   Když slepička doběhla ke kohoutkovi, už chrčel z posledního. Křídly mu roztáhla zobák a nechala do něj vytéct vodu ze svého zobáku. Kohoutek ji polkl, zamrkal a  posadil se. 

  “To bylo o fous,” vypravil ze sebe otřeseně. “Už jsem myslel, že je po mě.”

  “Tak teď mysli na to, že mi visíš třicet jadýrek,” připomněla mu slepička.

"Třicet??"

"Máš s tím nějakej problém?"

  “V pohodě, v pohodě,” postavil se kohoutek a pustil se do hledání jadýrek. Slepička se usadila na pařezu a pokračovala v hraní Hada.

   “Věřil bys tomu, že ta zasraná studánka po mě chtěla, abych jí donesla od švadleny šátek?” 

   

---