Hora

 

Vystoupil z auta. Před ním se rozkládal základní tábor a nad ním čněla Hora. Dole pod ním se v hlubině údolí jako bílý had vinula mezi skalami a rozeklanými stromy divoká horská říčka. Vzal si věci z kufru auta, zaplatil řidiči a pomalu se vydal směrem k táboru. Vnímal tu neskutečnou krásu divoké přírody. Tenhle výlet si plánoval dlouho dopředu. A stále ho odkládal. Pořád práce. Samá práce. Pořád něco řešit, vyřizovat, objednávat, platit.  Samé platby. Samé výdaje. Děti, ty se mají. Co chtějí, udělají. Ale já, co všechno musím. Sil ještě mám dost, řekl si. Ale už mi ubývají. Jen malinko, ale stejně. A co čas? Tak toho je málo. Ale, jako by to nestačilo, navíc se krátí. Co ještě stihnu? Hloupá otázka. Buď v klidu, řekl si. A neváhej, co chceš udělat, udělej. A tak všechno zrušil, všem se omluvil, nic nevysvětloval, sbalil se a vyrazil. Sem, k Hoře. Dávno o ní snil. Ve snu se mu pořád vracela. Krásná, divoká, nepřístupná i přístupná, čnící vysoko nad krajinu. Zdáli ji pozoroval, když se k ní blížil. Viděl už mnoho hor, na hodně hor vystoupil. Všechny byl krásné. Vlastně nevěděl, jestli je to ta ze snu. Ale to je jedno.

Základní tábor bylo jen prosté místo určené k táboření horolezců. Došel k němu. Nikdo tu nebyl. Nevadilo mu to. Samota má své výhody. Vychutná si ji, jen on a Hora. Postavil stan a ulehl. Cítil Horu pod sebou, její úpatí. Brzy usnul.  Zdálo se mu, že letí balonem.  Pod ním byla krásná vyhlídka. Chtěl letět ještě výš, tak pustil naplno hořák. Balon začal prudce stoupat. Snažil se jej ztlumit. Balon však stoupal prudce dál. Země se začala zmenšovat a slunce naopak rostlo, až bylo přes celou oblohu. Probudil se. Co to mělo znamenat, pomyslil si, a byl rád, že je na zemi.

Stála před zpěněnou říčkou a hledala most. Tady v divočině most, to máš holka smůlu. Musíš do vody. Zula si boty. Nakonec se svlékla celá. Věci nacpala do batohu a vstoupila do vody. Voda byla ledová. Pálila a mrazila zároveň. Kameny klouzaly. Přestaň přemýšlet a soustřeď se, řekl jí neslyšný hlas v hlavě. Opatrně kráčela řekou, krůček po krůčku. Byla to teda hloupost, tenhle výlet, řekl hlas v hlavě. Nevšímala si ho. Nemohla jinak, tak proč vysvětlovat. Brodila se snad celou věčnost. Několikrát uklouzla, ale věci se jako zázrakem nenamočily. Jen nohy byly potlučené. No to je teda úspěch, řekla si, když se podívala zpět. Pak vzhlédla vzhůru. Před ní se vinula úzká kamenitá cesta. Tam někde nahoře, kam ani nebylo vidět, se tyčila Hora. Ta Hora, to je její cíl. Ztratila se v tomto světě. Z Hory uvidí daleko, to cítila v celém těle. Jestli tam vystoupí, uvidí celý svět. Nikdy nebyla na žádné hoře. Ale toužila vidět svět z výšky. Toužila stoupat. Už nechci bloudit temnými údolími, řekla si před časem. Musím nahoru. Když nahoru, tak na Horu. Začala stoupat. Prodírala se trnitými keři, kameny se jí drolily pod nohama a kutálely se do údolí. Každou chvíli se musela zastavit, aby se vydýchala a rozhlédla se. Krajina se vedle ní pomalu otevírala. Říčka se vzdalovala a pomalu mizela v hloubce. Sil jí však ubývalo a blížila se tma.

Když už nebylo téměř vidět na cestu, vyhledala prohlubeň pod skalním převisem. Tady budu muset přenocovat, řekla si rezignovaně. Vytáhla spacák, vlezla do něj a snažila se usnout. Bála se však pohnout, místa zde bylo málo. Vnímala postupující chlad a nejrůznější zvuky, které přicházely ze tmy. Když nakonec usnula, spala jen lehkým neklidným spánkem. Nad ránem měla sen, který ji probudil. Byla v koši pod balonem. Balon letěl nízko nad zemí a táhnul koš po zemi, narážel do keřů a kamenů. Zoufale se snažila rozhořet hořák. Nakonec se jí to podařilo. Balon se vznesl o kousek výš. Letěla těsně nad korunami stromů. Zaklonila hlavu a uviděla balon vysoko nad ní. Koš visel na nekonečně dlouhých lanech. Sen v ní zanechal tísnivý pocit. Sbalila věci, tak rychle, jak jí to zkřehlé ruce dovolily, a pokračovala ve stoupání. Stoupáním se zahřála, avšak včerejší výstup si vybíral svou daň. Šlo to pomalu. Tohle snad nikdy neskončí, pomyslela si náhle a zastavila se. Už nemůžu. Ne. Musím. Není cesty zpět. Vypnula mysl a soustředila se na výstup. Cítila křeč v nohách i rukou, ale nezastavila se. Náhle stoupání skončilo. Objevila se před ní rovinka a na ní malá budova. Z budovy právě vyšel muž. V hnědé bundě, vypadal jako medvěd. Zůstala stát a dívala se na něj.

Pojedl snídani. Za chvíli vyrazím, řekl si. Podívám se, jak je venku. Vyšel ven. Rozhlédl se po krajině. Na kraji srázu uviděl postavu. Zdála se mu drobná, až křehká. Vypadalo to, že se stěží drží na nohou. Měla na sobě černou bundu. Co jen připomínala? Kominíka? Ale ne, spíš kočku, černou kočku, řekl mu hlas v hlavě. Černá kočka přes cestu, napadlo ho. Usmál se. Měl černé kočky rád, a kočky vůbec. A nejen kočky. Stála a dívala se na něj. Pomalu šel k ní. Chtěl jsi jít hned ráno nahoru, připomněl mu hlas v hlavě. No to jsem si myslel. Než jsem ji uviděl. Teď měl silný pocit, že ona je tím důvodem, proč tu je. Nesmysl, říkal rozum, jdi nahoru, ať dojdeš za světla co nejdále. Nevšímal si toho a pokračoval v chůzi. Viděl, jak je unavená, a zadýchaná, tváře jí hořely. Stála a mlčela.

Přišel až k ní a usmál se. Také se usmála. Vteřinu stáli a dívali se do očí. V té vteřině, která trvala celou věčnost, se odehrálo cosi neviditelného v jejich srdcích. Tak proto sem jdu, řekla si, když si uvědomila ten pocit v hrudi. Půjdeme nahoru spolu, že? Zeptala se prostě. Široce se usmál. Ano, ale musíš si odpočinout. Vidím, že jsi unavená. Pojď dovnitř, uvařím ti čaj. Ano, řekla. Nespěchám, teď už ne. Já taky nespěchám, odpověděl. Tady máme času dost. Máme tolik času, kolik potřebujeme, řekla ona. Právě tolik.

Šla za ním. Možná bych se měla bát, řekla si. Jsem tu sama s cizím mužem. Měl by být cizí, ale není. Jak se pozná cizí člověk? Přeci srdcem. Zůstane chladné. Měla pocit blízkosti. Je to prostě blízký člověk. Blízký, ale neznám ho. Bude zajímavé ho poznat. V místnosti bylo teplo. Uvařil čaj a pomalu jej spolu mlčky upíjeli. Je pěkné, že se na nic neptáš, řekla po chvíli. Cítím Tvou otázku a ráda ji zodpovím, pokračovala. Nejsem horolezec a nikdy jsem nebyla na žádné hoře. Bloudila jsem v temnotách hlubokých nížin a hledala namáhavě cestu vpřed. A pak jsem pochopila, že musím vzhůru. Abych viděla svět shora. Abych jej pochopila. A uviděla cestu. Ano, je pěkné neptat se a poslouchat, řekl s úsměvem. Také zodpovím Tvou otázku, kterou jsi nepoložila. Jsem horolezec. Miluji hory. Hory jsou krásné místo. Spojují nebe se zemí. A spojují i člověka s člověkem. Ptáš se mě ve své duši, zda chodím na hory sám. Odpovím Ti, že nechodím sám. Samota je dobrá věc, ale výstup ve dvou, to je ten pravý zážitek. Ne, nevěděl jsem, že přijdeš. Myslel jsem, že půjdu tentokrát sám. Ale mysl se často mýlí. Ano, odpověděla. To znám moc dobře. Má mysl mě vedla nekonečným labyrintem údolí. Mé srdce bylo studené jako kámen a má hlava horká. Zakopávala jsem o kameny, procházela křovím, padala do tůní. Žíznila jsem. Má mysl mne hnala křížem krážem. Všechny mapy mysli jsou slepé. Až jsem zakopla, spadla do propasti a zůstala ležet na dně. Podívala jsem se vzhůru a vysoko nade mnou přeletěl orel. Je krásný a svobodný, ten vidí vše, pomyslela jsem si. Musím nahoru, kam až to půjde, uvidět svět z výšky. Cítila jsem, jak mě ten pocit zahřál u srdce.

Ano, to je ta pravá cesta, cesta za srdcem, řekl, a pohladil ji po tváři. Ty chodíš světem sama?, řekl. Podívala se na něj a pomalu se nadechla. Bloudili jsme dva. Zůstal dole v nížině. Šel svojí cestou. Já už nemohla. Zmlkla a sklonila hlavu. Vzal ji za ruku a řekl, teď jsi tu se mnou. A když jsi se mnou, bude Ti dobře. Já vím, řekla a usmála se. Měli bychom už jít, dodala. Nemáš ještě dost sil, řekl se starostí v hlase. Co se dá dělat, pokrčila rameny, cesta je dlouhá. Ale není to tak zlé, mám chuť jít, dodala. To je důležité, řekl, že se ti chce jít. Jde o to, abys z naší cesty měla skutečnou radost. Jsme zvyklí žít samými povinnostmi, že. Je třeba si umět udělat radost, řekl. Přesně tak, odpověděla. Proto jsem tady, že, dělat si radost, sobě i navzájem, dodala a podívala se mu zpříma do očí. Zdálo se jí, že jeho oči září. Pocítil, jak jej její pohled prostupuje. Jako by se mi dívala přímo do duše, řekl si. Ale ne zkoumavě, tak nějak uhrančivě a laskavě zároveň. Její oči byly jako dvě bezedné tůně plné tajemství. To bude pěkná cesta, pomysleli si oba.   

 

Vyšli ven. Podívala se vzhůru, kde v oblacích mizel vrchol hory. Já nemám horolezeckou výbavu, řekla smutně. Ale ta není třeba, řekl vesele. Umím chodit po horách, povedu tě. Tato hora je sice vysoká, ale nejsou tu srázy. Půjdeme pomalu. Výstup na Horu je tak krásný jako hora sama. Ten činí horu horou. Vrcholek je nádherný, ale malý. Tam dlouho nevydržíme. Já vím, řekla, nic pěkného netrvá dlouho. Podíval se jí zpříma do očí a řekl, tak to nesmíš brát, život je teď. Právě na to také myslím, odpověděla. Stáli vedle sebe a mlčky pozorovali Horu, která se nad nimi tyčila. Pak řekl, ticho je krásné. Ticho mezi slovy a za slovy, dodala. Když jsi tu Ty, dodal. Když jsem spolu, usmála se a šla k němu. Objal ji. Máš opravdu už dost sil?, zeptal se jí. Ano, díky Tobě, odpověděla. Neděkuj mi, řekl. Je to dar osudu, že můžeme jít spolu. Zaklonila hlavu. Ano, řekla, je to dar nebes. A Hora, to je matka země. Tam nahoře se spojují, nebesa a země. To jsi řekla pěkně, odpověděl a zasmál se. Každá cesta má cíl, že?, dodal. To ano, odpověděla, ale ne vždy ho člověk dosáhne. Ale to není podstatné, vlastně cesta sama je cílem, dodala. Mlčky přikývl. Vyrazili.

Stoupali pomalu. Vzduch byl čistý a voněl. Cesta se vinula po úbočí Hory řídkým lesem. Slunko svítilo skrze koruny vznosných borovic. Mezi stromy byla vidět zvlněná krajina. Každou chvíli se zastavovala. Jsi unavená?, zeptal se. Ne, zavrtěla hlavou. Užívám si to. To je dobře, řekl. A není kam spěchat. Tady čas neběží. Jde s námi. Právě tak rychle jako my. Bylo akorát poledne, když došli na odpočívadlo. Byl tam stůl a lavice. Průsek mezi stromy otevíral kouzelný výhled do hlubokého a širokého údolí pod horou. Odtud jsi vyšla, že, řekl s uznáním. Mlčky přikývla. A po chvíli dodala, hloubku údolí pozná člověk až z výšky. Když jsi tam dole, v klikatých temných údolích, prostě jenom bloudíš. Musíš neustále dávat pozor, kam šlápneš. Ani nevíš, že bloudíš, dokud nevíš, že jsou i cesty, které někam vedou. Až poznáš cestu, pak hledáš tu svou. Až padneš na úplné dno, pochopíš, že jediná cesta vede vzhůru. A pak už prostě jenom stoupáš. Zasmála se. Je to snadné. Díval se chvíli udiveně. Snadné? Mě se to zdá hrozné, řekl a podíval se do temné hlubiny. Znovu se usmála. Hrozné je to odsud, ze slunečné výše, ale tam, tam to prostě je, jaké to je. Chvíli mlčela. Možná jsem to neřekla úplně přesně, pokračovala, člověk asi nemůže pořád jen stoupat. Někdy překonáváš nějakou překážku, potok nebo zářez do svahu, ale pořád si v srdci držíš ten pocit – moje cesta vede vzhůru. To mi pomáhá v orientaci.

Dlouze se na ni zadíval a pak řekl prostě, jsi statečná. Pokrčila rameny. Nevím, člověk je osudem vržen do nějaké situace, a buď ji ustojí nebo ne. Proč jsme každý vržen jinam, do jiné situace, je tajemstvím osudu. Nepřipadám si statečná. Lidé, kteří žili v koncentračních táborech, lidé, kteří žili v zákopech světových válek a miliony jiných v takových situacích, to byla skutečná statečnost. Skláním se před nimi v pokoře a úctě. Člověk si možná musí vyzkoušet svou malou statečnost, aby si uměl představit tu velikou, odpověděl s otázkou v hlase. Přesně tak, řekla s rozzářenýma očima. Jestli mi rozumíš, a já vidím, že ano, určitě sis také něčím prošel. Ano, odpověděl, už je to pár let. Ta zkušenost mě změnila. To zkušenost dělá, pokývala hlavou. Sama teď nerozumím tomu, jak jsem mohla tak dlouho bloudit, když Hora byla tak blízko. Ale nebylo ji pro hustá křoví a hluboké rokle vidět. Navíc jsem se musela soustředit na cestu. Věděla jsem, že se hlavně nesmím zastavit. Protože jedině jít má smysl. A taky abych nezmrzla. A navíc, smutně povzdychla, ten, co šel se mnou, neustále někam odbočoval, zakopával, zlobil se na mě, že jdu pomalu. Nebyli jsme na sebe laskaví. Sklonila hlavu. Pak se otočil a zmizel v šeru, dodala po krátké pomlce. Stála a dívala se do země. Šel k ní a objal ji. Není tě hoden, řekl prostě. Zvedla k němu hlavu. Bál se, že bude uslzená, ale její tvář byla klidná. Nezlobím se na něj. Nechtěl mě zranit. Prostě jsme se ztratili, každý sám.

Možná ho ještě potkáš, řekl povzbudivě. Ale teď na něj nemysli, řekl něžně a dal jí pusu. Chvíli si v tichu užívali ten náhlý okamžik nečekané blízkosti. A pak si oba najednou uvědomili, že mají hlad. Oba vytáhli ze svých batohů jídlo a vzájemně si nabídli. Sedli si do trávy a pomalu jedli. Výborné, řekl s jemným úsměvem. Jo jo, vesele přitakala. Naše žaludky jsou sladěny, prohlásil. Jenom žaludky?, řekla. Tělo je projevem duše, dodala. Ty jsou sladěny od první chvíle, řekl bez váhání. Pocítil jsem to, jak jsem tě uviděl. Co je to první chvíle?, řekla, a hned dodala, možná jsme tu byli už dávno před tím. Možná se duše opravdu vracejí. Vždycky jsem si myslela, že je to možné. Teď mám pocit, že to možné je. Je to pocit, že tě znám od věků. Pomalu mlčky jedli. Díval se na ni a cítil slavnostní pocit v duši. Ano, jako by ji dávno znal.

Jsi nesmírně přitažlivá, řekl po chvíli. Cítil jsem to hned, jak jsem tě uviděl. Jemně se usmála. Cítila, jak se jí rozlévá teplo po celém těle, od srdce dolů a zpět. Je nesmírně příjemné být přitahována. Jako bych Tvou láskyplnou pozorností roztávala. Jako bys ve mně božskou jiskrou zapálil oheň. Dojedli a zůstali chvíli sedět. Zaklonili hlavu a pozorovali let ptáků. Jsou svobodní, řekla, neznají žádné hranice. My jsme taky svobodní, v našem světě, řekl a spiklenecky se usmál. Ano, řekla smutně, ale jenom tady. Ale je to krásné, dodala. A vše krásné je vzácné. A když to zevšední, krása se tak nějak vytratí, stane se neviditelnou. Ano, odvětil, musíme ji umět vidět, musíme ji prožívat, udržovat ten prožitek. Život je prožívání krásy, tedy může být, když chceš. Ty jsi krásná. Teď prožívám tvou krásu. Cítila znovu, jak ji jeho slova zahřívají. Prožívám krásu tvých slov, řekla. Já zas tvých, odpověděl, vzrušuje mě, když mluvíš. Tvoje slova mají zvláštní hloubku, to jsem dosud nepoznal. A poznal jsem toho docela dost, dodal, a šibalsky se usmál. Usmála se také. Já toho moc nepoznala. Na mé cestě nebylo moc co poznat pěkného. Já také vnímám tvoji krásu. Já ji však nepoznala hned. Krása člověka, muže, je pro mě vyzařována jeho duší. Jak jsi zazářil, očima, slovy, bylo to, jako když vyjde slunce nad obzorem. Jsem tebou oslněna, nemohu se vynadívat, očima a hlavně duší. Zdá se mi, že ty vnímáš nejdřív tělo a pak duši. Zavrtěl hlavou. Nevím, ale myslím, že obojí zároveň. Jsi jeden dokonalý celek. Ale jdi, zasmála se, dokonalý je ten, kdo dokonal, naše nedokonalost je to, co nás žene vpřed. Tak s tím souhlasím, odpověděl. Za dokonalého se může mít jen ten, kdo o sobě neví vůbec nic. A přesto, Ty jako Žena jsi pro mě v mé mysli dokonalá. Zvláštní paradox, že, dodal. Ale ty v mé mysli vlastně taky, odvětila a pokračovala, je to naše iluze, krásná, kterou si můžeme podržet. Ano, pokračoval on, nemůžeme se vlastnit, ale naše obrazy v duši, to je naše vlastnictví. Opět se zasmála. Hlavně to neporovnávat s realitou, řekla pak. Doopravdy až tak krásná nejsem. Nepodceňuj se, odpověděl. Zapomeň na to, co ti kdo kdy řekl. Jestli jsi pro někoho ošklivá, tak s ním prostě neztrácej čas. Není to člověk pro tebe. Pokývala hlavou. Vím to, ale staré vzorce myšlení z hlavy jen tak nevypudím. Možná mi je cestou vyženeš z hlavy, dodala se smíchem. Co bych vyháněl, řekl se širokým úsměvem. Vytvoříš si nové. Už teď si je vytváříš, řekl, a pohladil ji. Zamyslela se. Snažila se vzpomenout, kdy ji naposledy někdo pohladil. Zaznamenal stín v její tváři. Vzpomínky?, zeptal se prostě. Právě že skoro žádné, řekla. Tedy na pohlazení, dodala s lehkým úšklebkem. Pusť minulost, odpověděl. To musím, jinak nahoru snad ani nedojdu. Ale nestraš, řekl. Mám tě snad celou cestu hladit? Nezlob mě, medvěde jeden, zakřenila se na něj. Oba se zasmáli a pak už jen mlčeli. Rozhlédli se kolem. Prostoupila je krása místa. Slunko sálalo a ve vzduchu voněla pryskyřice. Z lesa se ozývalo ťukání datla, v blízkém rozkvetlém keři bzučely včely.

Měli bychom jít dál, řekl. Posbírali si věci a vyrazili.  Jsi dost odpočatá?, zeptal se po chvíli starostlivě. Nemám ti vzít batoh? Měl jsem se tě zeptat už dřív, řekl omluvně. Jsi moc hodný, řekla a pohladila ho po tváři. Ale musím si to nést sama. Jdeme sice spolu, je to naše cesta, ale každý ji jdeme sám za sebe. Jsi můj průvodce, průvodce mé duše. Jak říkali staří Řekové, psýchopompos. Mám tvou laskavou přítomnost, tvou podporu. Známým psýchopompem byl v řecké mytologii bůh Hermés, převáděl duše do podsvětí. Ty mě vedeš vzhůru. O řecké mytologii něco vím, odvětil. Miluji antické Řecko. Odmlčel se. Nebyla si jista, zda se necítí dotčený. Nechci tě poučovat, řekla pro jistotu. Nevím, co nevíš a co víš. Říkali jsme si v základním táboře, že ty jsi právník a já jsem taky. To je ale dost málo povznášející téma při cestě nahoru. No to není, odvětil, něčím se člověk musí živit. Ano, řekla, ne každému se podaří mít práci jako koníček. Já mám různé koníčky, navázal, hudbu, literaturu, i tu filosofii, ale moc toho o ní nevím, na rozdíl od tebe. Já už hodně zapomněla, je to už dávno a nikoho to nikdy nezajímalo, až tebe. Zdálo se mi to krásné, ale zbytečné, jako nádherná, ale zbytečná věc. Uzavřela jsem to na dně duše. Teď ji otevírám pro tebe, konečně vydá květ svůj plod. Jak tě mohlo napadnout, že je filosofie zbytečná věc?, divil se. Podíval se na ni, jak se lehce mračí a dodal, to je ta tvoje minulost, že. Chceš mi o ní vyprávět? Zavrtěla hlavou. Snad jindy, nechci si to teď připomínat. Pokýval hlavou.

Náhle se zastavil. Vyndal z batohu malou krabičku. Pojď sem, řekl tajemně. Dal jí krabičku do kapsy a do uší sluchátka, která z ní vedla. V uších se jí rozlinula nádherná hudba. Byla všude kolem. Ucítila lehké mrazení po těle. Vzal ji za ruku a šli dál. Stoupali a éterem její mysli se nesla božská melodie. Šli tak dlouho, až si uvědomili, že se slunce chýlí k západu. Sňal jí sluchátka a řekl, támhle přenocujeme. Bylo to pěkné místo v závětří, jako udělané pro jeho stan. Pomohla mu jej postavit. Když se navečeřeli, bylo už skoro tma. U jídla téměř nemluvili. Slov nebylo potřeba, to cítili oba. Pak najednou zalezli do stanu. Cítíš ten soulad? Absolutní, řekl. Přitulili se k sobě, mlčky, soustředěni na své pocity, vnímání druhého, vůni, dech, teplo. Nemusíme spěchat, že, řekl a pohladil ji po vlasech. Ne, řekla úplně tiše. Políbila ho a přivinula se ještě blíž. Je ti zima?, pošeptal jí do ucha. Ne, hřeješ, cítím tvoje teplo. No snad takhle usnu, dost mě pokoušíš, zavrněl jí do ucha. Ano, to mě baví, pošeptala ona. Dlouho tak leželi a vnímali jeden druhého, až je pohltil spánek.

Ráno se probudil první. Chvíli se díval, jak spí. Pak vstal a šel se nadýchat čerstvého vzduchu. Bylo ještě brzy, kolem byla mlha, ranní opar. Tráva byla orosená a vzduch byl prosycený vůní divoké přírody. Šel kousek níž, kde zurčel potůček. Opláchl si obličej studenou vodou a nabral vodu na čaj. Probudily ji tiché zvuky. Rozhlédla se a uviděla škvírou ve stanu, že připravuje venku čaj. Zavolala na něj. Připravuji snídani, řekl. Dej mi pusu, bude se mi lépe vstávat, odvětila. Vklouzl k ní do stanu a políbili se. Dobrý?, zasmál se. Jojo, už vstávám, řekla a začala se zvedat. Bolelo ji celé tělo. Všiml si toho. Nejsi zvyklá chodit do kopce, zakřenil se na ni. Jo jo, povzdychla si. Musím se rozhýbat. Pomalu se vysoukala ven a začala lehce cvičit. Sedl si na kraj stanu a díval se na ni. Zachytila jeho pohled. Líbí se mi, jak cvičíš. Paráda, řekl. Vzrušuje tě to?, zeptala se vesele. Ty mě vzrušuješ celá, řekl rozšafně, ale teď pojď snídat. Měli bychom brzy vyrazit. Bude slunečný den a les kolem je už řídký, dopoledne slunce tolik nepálí. Pojedli vydatnou snídani a opět vyrazili.

Celé dopoledne mlčky stoupali, každý ponořen do svého prožívání okolní nádhery. Cesta se klikatila klečí, úbočí hory bylo zarostlé divokými keři a suchou travou. Nebe bylo blankytně modré. Výhled do dáli nezakrývalo nic. Krajina byla širá a nekonečná. Zastavil se. Pohlédla na něj. Cítíš tu vůni? Pokrčila rameny. Nevím, já se dívám do dáli, ten nekonečný obzor, nepřipadá Ti to povznášející? Asi ano, když to říkáš, kočko, zasmál se. Jakou vůni cítíš?, zeptala se. Nevím, snad ty kosodřeviny, prostě jak to tu voní. Já asi moc vůně nevnímám, řekla zamyšleně. No to už musí být, květiny, ty jo. Ty si jich všímáš hodně, že? Ano, řekl, a přistoupil těsně k ní. Ty voníš krásně, dodal potichu. Chvíli se dívali do očí. Cítila horko v podbřišku a měla pocit, že se trochu červená. Ale na její snědé tváři nebylo nic vidět. Nechceš si odpočinout?, řekl pak laskavým hlasem. Mírně zavrtěla hlavou. Stoupali dál. Cesta byla písčitá, podél tekl potůček. Na obzoru uviděli malý vodopád. Došli až k němu a zastavili se. Zblízka uviděli jeho krásu. Padal jakoby z nebe. Voda se tříštila o kameny a ve vzduchu vytvářela jemný opar. Vzduch voněl, to ucítila i ona. Tráva tu byla jaksi zelenější a poletovali zde motýli. Poletovali nad malým kobercem pestrých květů. Tady se zastavíme, ano?, řekla. Taky jsem na to myslel, odpověděl. Posadili se do trávy. Dali si něco k jídlu, a pak vypili čaj. Můžeme se tu na chvíli natáhnout, chceš?, řekl. Místo odpovědi se rovnou natáhla. Lehl si těsně vedle ní. Vzali se za ruce a dívali se mlčky do nebe.

Věříš v boha?, zeptala se. Ty jsi má bohyně, řekl laškovně. Ale jdi ty, řekla. Bohyně v tvém pantheonu, ne? Monoteista nejsi, že?, zakřenila se na něj. Chvíli mlčel a pak řekl skoro vážně, život je teď, a teď jsi tu ty. Minulost už není a budoucnost ještě ne. Ateista ale nejsem určitě, řekl a zatvářil se jako Mefistofeles. A monoteismus, co to je? Můžu já se zavázat jednomu bohu, že v něj budu věřit celý život? Víra pramení ze zkušenosti. Zkušenost nás mění. Nemohu se nikomu k ničemu zavazovat. Jsem věrný vždy sám sobě. Ano, řekla zamyšleně, tak to asi je. Nikdy mě nenapadlo se na to dívat takto. Myslela jsem si vždy, že člověk musí být svým bohům věrný. Ale co když zjistí, že to nejsou jeho bozi? Nebo že to nejsou bozi vůbec? Člověk by se neměl zavazovat, když neví, zda dokáže dodržet slib, když se vše změní, i on. Ale dá se žít bez závazků?, řekla na závěr. Je to těžké, připustil on. Asi to nejde, dodal. Život nelze vymyslet, řekla. Naštěstí, dodala po chvíli. Pak oba umlkli. Pozorovali mlčky nekonečné nebe.

 A ty věříš v boha?, zeptal se po chvíli. Nevěřím v boha, kterého uctívají lidé všech možných vyznání. Nevěřím v boha, jako někoho, kdo má jméno a vypráví se o něm nějaký příběh. Ale ateista nejsem. To je ostatně taky víra, víra v nicotu. Já mám prostě pocit, přesvědčení, že to, co trvá ve změnách, samo neviditelné a věčné, co nás přesahuje, zdroj všeho, má božskou podstatu. Neříkal nic, a tak pokračovala. A ta podstata je skryta ve všem, jen ji vidět. Když se člověk správně naladí, řekla a natočila se k němu, vnímá ji, jak vyzařuje. Dívala se mu z blízka do očí. Když se ti dívám do očí, řekla po chvíli, to božství, které z tebe silně vyzařuje, mě pohltí. Ano, je to tak, řekl a usmál se. Pak se objali. Přitáhl ji k sobě a cítil tep jejího srdce. A ona cítila jeho. Zůstali tak ležet, ponořeni do vnímání jeden druhého. Mám pocit, jako bys byl mou součástí, řekla mu pak tiše. Její hlas předl jako kočka, těsně u jeho ucha. Ano, řekl velmi potichu. Rty se lehce dotýkal jejího boltce. To lechtá, zasmála se tiše. Je skvělé, že nemusíme spěchat, řekl on. Pak natočili tvář slunci a chvíli odpočívali.

Slunko bylo teď přímo nad nimi a rozpalovalo jim tváře do červena. Vítr ustal. Poobědvali. Můžeme se osvěžit, řekl pak. Půjdeme do vodopádu, zvládneš to? Bude to pěkně ledové. Usmála se a dívala se na něj, jak se svléká a jde k vodopádu. Svlékla se a šla za ním. Už stál ve vodě, když došla k němu. Bacha, je to fakt ledové, řekl a oči mu zářily. Nadechla se a vnořila se do ledové vody. Bylo to ledové a pálilo to zároveň. Přivinul ji k sobě. Na záda jim padala ledová voda. Výstup na horu je ohrožen, zavrněl jí do ucha. Ano, odpověděla téměř neslyšně, také po tobě toužím. Už pojď, řekla pak a vyběhla z vodopádu zpět na louku. Šel pomalu za ní. Díval se na její nahé tělo, jak se lesklo v záři slunce. Vytřásala si vodu z vlasů. Jdi se rychle obléct, nebo za sebe neručím, zavolal na ni. Jasně, řekla, a soukala se do kalhot. Touha je krásná věc, řekla, když se osušila. A žene nás vpřed, dodala. Ano, odpověděl. A s každým pěkným slovem, každým dotykem, ji rozpalujeme, dodal. Polínko k polínku přikládáme na náš společný oheň lásky. S citem, aby hořel tak akorát, dodala. Ale nahoře uděláme pořádnou vatru, ne?, odvětil se širokým úsměvem. Tiše se usmála a vzala do ruky batoh. Zaklonil hlavu a podíval se vzhůru. Čeká nás ještě pěkný kus cesty, řekl. Zvedla hlavu. Nad nimi se strmělo úbočí Hory. Špičku hory nebylo vidět. Vrcholek uvidíš až na poslední chvíli, řekl, jako by jí četl myšlenky. To je dobře, dodal, vrchol je to tajemství. To, na co se člověk těší. Co si představuje cestou vzhůru, co mu dává sílu. Mě baví to těšení se, řekla ona. Co činí vrchol krásným, je ta dlouhá náročná cesta, že?, dodala. Možná, pokrčil rameny. Asi, řekl po chvíli. Já o tom tak moc nepřemýšlím. Já prostě rád chodím na hory a horu horou dělá vrchol. Hory, to je můj život, řekl na závěr. Máš pěkný život, řekla, ale nezávidím ti. Každý má prostě svoji cestu, bůh ví proč. Já taky nechodím pořád po horách, odpověděl. I já znám hluboká údolí, kde není vidět nebe. Už jsem toho nachodil dost, dodal tiše. Pokývala hlavou. Oba jsme poznali temnou stránku života, o to víc si teď můžeme užívat tu světlou, že?, usmála se a dali se do chůze.

Zastavili se ještě na chvíli u vodopádu. Byl nádherný. Provazce vody padaly z výšky, ve vodní mlze se tvořila duha. Duha, jako biblické dobré znamení boží, řekla, na znamení usmíření boha s Noemem, po potopě světa. I přírodní národy mají duhu za znamení bohů, odpověděl. A šťastné číslo sedm, to je sedm barev duhy. Od toho je i sedmé nebe, řekla ona. Spojení nebe a země má pro přírodní národy symbolický význam, dodala. Matka země je oplodňována deštěm jako božským semenem. A pak rodí. Nebe ji hladí svým větrem. Zahřívá sluncem. Usmál se a řekl, zemětřesení, to je vášeň země, že? Ano, odvětila. A blesk a hrom, to je vášeň nebe. Po chvíli dodala, víš, co symbolizuje voda? Asi vím, ale povídej, mluvíš moc pěkně. Rád tě poslouchám. Díky, odvětila, a po chvilce pokračovala. Voda je symbol zdroje. Je to symbol potenciality, symbol možností. Je jaksi beztvará a může nabývat různých tvarů. Z moře prochází světem jako mraky, déšť, potoky, řeky a jezera. Stále táž a vždy jiná. To, co trvá ve změnách na viditelné úrovni. Podle C. G. Junga symbolizuje nevědomí. Ta část naší duše, která není vědomí přímo přístupná, ale přesto působí. Vzpomínky se vynořují a zanořují, občas si něco náhle uvědomíme, to se v mysli vynořila myšlenka jako ostrov v moři, nebo nás přepadne náhlý pocit smutku nebo štěstí a jeho příčina zůstane tajemstvím duše.

Chvíli pak tiše stoupali. To je zajímavé, navázal po chvíli. O Jungovi jsem něco slyšel. Budu si muset od něj něco přečíst. Ty ho znáš ze studií, že. Ano, odpověděla, ale to už je dávno. Připomněl mi ho Pjér La Šéz ve svých přednáškách na You Tube. To je můj virtuální guru, stejně jako Jarda Dušek. Znám ho, řekl. A Jardu Duška zná snad každý, dodal. Moc mi pomohli v mém bloudění, a nejen oni, odvětila. Znáš Jana Raka?, dodala. Zastavil se. Znám a mám ho rád. To snad není možné, řekl, jak jsme podobní, a jak jiný život žijeme, řekl udiveně. Zastavila se a otočila se k němu. To je ten důvod, proč jsme se potkali. Proč stoupáme na Horu. Protože jsme podobní, můžeme se na sebe naladit. A protože jsme jiní, poznáváme se. Není to fascinující?, dodala. Právě na to myslím, řekl. Chvíli tiše stáli a dívali se do očí. Jsem moc rád, že jsem tě poznal, řekl po chvíli, jsi tak inspirující. Já tebe taky, odpověděla. Je to hřejivý a povznášející pocit, být s tebou. Kráčeli pak dál. Cesta jako by konce neměla. Obtáčela Horu, vlnila se a klikatila. Překonávala potůčky, rozeklané výmoly a hromady kamenné sutě. Byli spokojeni. Užívali si to. Bylo tam krásně a byli spolu. Šli tak mlčky až do soumraku.

Tady se dnes utáboříme, řekl, když uviděl pěkné místo na nocleh. Ano, řekla tiše. Podíval se na ni, jak si pomalu sundávala batoh. Bylo vidět, jak je unavená. Ušli jsme toho dnes hodně, řekl a díval se, jak si pomalu rozbaluje věci. Ty jsi hodně unavená, viď? Mlčky přikývla. Pak si všiml, že má trochu odřené paty od bot. Proč jsi nic neřekla?, řekl udiveně. Nechtěla jsem tě zdržovat, řekla omluvně. Prosím tě, jaké zdržovat? Jdeme přeci spolu. Já vím, ale nechtěla jsem tě brzdit, jsi určitě zvyklý chodit rychle. Chtěla jsem se přizpůsobit. Sklopila hlavu. Jsem zvyklá se přizpůsobit. Zdálo se mu, že má na krajíčku. Starý zvyk, pomyslel si, a bylo mu jí líto. Zvyk je železná košile, že, řekl. Těžko se sundává. Ale od toho je tu Hora. Staré zvyky cestou odlož. Já ti s tím pomůžu, řekl a pevně ji objal. Pomalu se uklidnila. Mám vedle tebe pocit jistoty, řekla o chvíli. Opory, dodala. To je dobře, usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. Za chvíli měli rozdělaný stan a mlčky večeřeli. Bylo už skoro tma, když vklouzli do spacáků, těsně vedle sebe.

Ležela potichu a naslouchala jeho dechu. Spíš?, zeptala se po delší době. Ne, zavrněl jí tiše do ucha. Je to zvláštní, řekla pak, spíme těsně vedle sebe už druhou noc a ty ses mě ještě nepokusil svést. No, odpověděl vesele, a ty mě taky ne. Je to kouzlo Hory?, zeptala se. Ano, odpověděl prostě. Je to hora poznání, dodal. Poznání je cesta vzhůru. Do nebe. A do nitra sebe a tebe. Kdo si zkrátí cestu, myslí si, že poznal vše a ještě ušetřil čas. Ale poznání není na konci cesty, je to cesta sama. Poznávání je krásné, řekla zasněně. Tedy ne vždy, ale to naše, tady a teď. Až se poznáme úplně, cesta skončí, řekla smutně. Ale jdi, konejšil ji, je to jen cesta na cestě, která je nekonečná. Ta naše je nekonečná?, řekla překvapeně. Já nevím, ale mám pocit, že ano. Já vlastně taky, řekla po chvíli. Ale já svým pocitům moc nevěřím, dodala. A čemu věříš?, zeptal se. Asi už ničemu, odpověděla. Rozumu určitě ne, ten už mě zklamal v tom bludišti dole. A pocity? Co to je?, dodala rozmrzele. No, řekl, já mám zásadu, nejdřív cítit a potom myslet. Tak to mě nikdy nenapadlo, odpověděla. Ale vlastně jsem někde četla, že by se člověk měl v životě řídit kladnými emocemi. Emoce jako kompas v bludišti myšlenek, navázala po chvíli. Co tomu říkáš?, dodala. Neřekl nic a dal jí pusu na ucho. Můj kompas mě táhne k tobě, zašeptala. Tak to jsme na tom stejně, kočko, zavrněl. Ale teď už jdeme spát, jo? Jojo, odpověděla a zavrtala se do spacáku těsně k němu.

Ráno nespěchali. I když si na nic nestěžovala, cítil, že by měli zvolnit tempo. Stanovali na krásném místě, a tak si užívali rozhledu, který se jim skýtal. Vzbudili se docela brzy, a tak mohli u snídaně sledovat, jak se slunce pomalu zvedá od obzoru. Ukaž mi tu patu, vyzval ji pak. Mám speciální náplast na odřeniny. Bylo jí příjemné, jak o ni pečuje. Za chvíli pomalu stoupali vzhůru. Jsme už hodně vysoko, řekl. Za každou zatáčkou se v takové výši otevírají nové úchvatné pohledy. Nemusíme spěchat. Můžeme se kochat tou krásou. Cesta teď byla pozvolnější, a tak se jim šlo dobře. Na oběd se zastavili na opravdu nádherném místě. Tady zůstaneme do večera, co ty na to?, navrhl. Všiml si, že se jí nejde dobře. Není zvyklá na takový pohyb, řekl si v duchu. A je to opravdu výjimečně pěkné místo.

Když dojídali večeři, uslyšeli hluk. Po cestě k nim stoupalo jakési vozidlo. Byla to čtyřkolka. Vozidlo dojelo k nim a zastavilo se. Za řídítky seděl opálený, lehce zarostlý muž, a za ním seděla štíhlá blondýnka. Ahoj Adame!, zahalekal muž směrem ke stanu. Koukám, že nejsi sám, dodal. Jo, odpověděl Adam, chtěl jsem jít sám, ale dopadlo to jinak. Šťastná náhoda, dodal po chvíli s širokým úsměvem a podíval se na černovlásku vedle sebe. Eva, představila se. Uvědomila si, že si dosud vzájemně neřekli svá jména. Nebylo to potřeba. K čemu jména, když jsou jediní na světě. Byli, ale už nejsou. Cítila, že to Adam vnímá taky tak. To je Dan, řekl pak Adam. Potkáváme se docela často, dodal. Ale jen potkáváme. Nikdy nestoupáme spolu, upřesnil Dan. Mně totiž nebaví trmácet se pěšky. S pořádnou čtyřkolkou jsem nahoře za dva dny, a to ani nespěchám. Vybrali jste na nocleh pěkné místo, řekl uznale Dan. Postavíme si stan poblíž a můžeme strávit společně večer, co vy na to?, zamrkal na ně. To je Martina, obrátil se k blondýnce za ním. Ahoj, řekla blondýnka nesměle.

Dáte si s námi kávu?, zeptal se Dan přítomných, když on a jeho slečna dojedli. Zdálo se, že se setkáním počítal. Odkudsi vytáhl čtyři hrnečky a dal vařit vodu na cestovní vařič. To je opravdu výborná káva, řekla Eva, když usrkávala vonící nápoj. Nejlepší kvalita, usmál se na ni Dan. A teď si dáme jointa, ne?, zahlaholil, když znovu štrachal v zavazadle. Za chvíli všem nabízel cigaretu. Nekouřím, děkuji, řekla Eva. A ty si dáš, ne, Adame? Adam místo odpovědi zavrtěl hlavou. Ty už nekouříš?, řekl udiveně Dan. Tak nějak, odpověděl Adam. No jak myslíte, utrousil, když připaloval Martině. Za chvíli leželi v trávě a zírali do nebe. Eva je po očku pozorovala. Ty jsi trávu ještě nekouřila, co?, zeptal se jí Adam. Zavrtěla hlavou. Nějak se drog bojím. Na náladu mi stačí alkohol. Já zkoušel různé věci, ale nakonec jsem zůstal taky u alkoholu. Dan zaslechl jejich debatu a zdvihl se ze země. Vezu sebou dvě lahvinky vína. Jednu si dáme teď a druhou nahoře, zahlásil. Za chvíli si ťukli. To je opravdu dobré víno, řekl Adam uznale. To si piš, usmál se samolibě Dan. Člověk si musí života užít. Dokud ještě žije, řekl a vyprázdnil sklenku. Carpe diem, řekla Eva. Přesně!, zvolal Dan. Život je tak zatraceně krátký, tak zatraceně krátký, povzdychl si. No právě, vstoupila do debaty Martina. Hlas měla vysoký a protáhlý, až dětský. Jsem unavená, řekla omluvně, můžeme prosím postavit stan? Šla bych si lehnout. Adam jim pomohl se stavěním stanu. Marina jim hned dala dobrou noc a zalezla do stanu.

Nic nevydrží, konstatoval po chvíli Dan neutrálním hlasem. Já taky ne, řekla Eva. Adam neřekl nic, ale objal ji kolem ramen. Tak proč chodíš pěšky?, zeptal se Dan. Protože chci, odpověděla. Chci překonávat překážky, překonat sebe sama. Chci si to stoupání prostě užít. A po chvíli dodala, chci si užít cestu, cestou vzhůru se těšit na ten požitek tam nahoře. Nechápavě zavrtěl hlavou. Než zdoláte vy dva jednu horu, já zdolám tři. Tak kdo si to víc užije, co? Asi každý tu svou cestu, řekl pak Adam. Viděli jste ten nádherný vodopád?, zeptal se Adam. Nevšiml jsem si, řekl Dan. Zaznamenali jste kouzelnou zelenou loučku plnou pestrých motýlů?, zeptala se Eva. Dan zavrtěl hlavou. Čeho jste si teda všimli?, zeptala se udiveně Eva. Dan pokrčil rameny. Musel jsem dávat pozor na cestu, byla samý kámen. A popravdě, vodopád nebo loučka, až tak mě to nebere. Já potřebuji adrenalin, ostrá jízda, to je to pravé vzrušení. I když, podíval se směrem ke stanu, to pravé vzrušení je ta číča ve stanu. Vždyť šla spát, řekla Eva. Ale, mávl rukou, trochu si odpočine a bude jako rybička. Však už s ní chodím pár týdnů a musím říct, že se umí pěkně rozparádit. A co vy, jak se znáte dlouho?, zeptal se jí. Tři dny, řekla Eva. Ty jo, to je fofr, hvízdnul si Dan. Takhle dobrej nejsem ani já, řekl uznale a podíval se na Adama. Je to trochu jinak, řekl Adam s úsměvem. My jsme se potkali až v základním táboře. Dan na něho vykulil nevěřícně oči a pak se zadíval s úžasem na Evu. Ty jsi chtěla jít na horu sama? Jsi normální? Víš vůbec něco o horolezectví? Evu jeho upřímný údiv pobavil. Nevím. Právě proto jsem se do toho pustila bez přemýšlení. Vlastně ne, opravila se. Já musela, řekla nakonec. Nerozumím, řekl prostě Dan. Ne každý chodí po horách pro prosté potěšení z horolezectví, řekl Adam. Někdo bloudí po údolích a zatouží prostě vidět svět z výšky. Aha, řekl zamyšleně Dan. To si vůbec neumím představit. Já taky neuměl, pokýval hlavou Adam. Je to pro mě nová zkušenost, dodal. Eva je pro mě nová zkušenost, řekl po chvilce a pohladil ji po ruce. Je pro mě vlastně mnohem víc. Ani to neumím slovy vyjádřit. Eva se usmála a neřekla nic, i když cítila totéž. Večer mu to pošeptá do ucha. No, řekl uznale Dan, byla to tedy dobrá náhoda. Osudová náhoda neboli synchronicita, řekla Eva. Nebudete mi dělat přednášky z psychologie, že?, zašklíbil se Dan. Bůh ví, jak to všechno je, mávl rukou Dan. Ano, řekl Adam, Ten má o všem přehled. Cože?, řekl zmateně Dan. Aha, řekl po chvíli, no myslím, že si raději půjdeme lehnout, nebo mi začnete vyprávět o Ježíšovi. Mávl na pozdrav a zmizel ve stanu.

Osaměli a zavládlo ticho. Přitiskla se k němu. Nádherné ticho, že?, řekla. Taky na to myslím, odpověděl. No jasně, vždyť jsme stejně naladěni, zašeptala mu do ucha a lehce ho políbila. Nebe bylo černé a poseté hvězdami. Nad nimi se jasně rýsovala Mléčná dráha. Máme štěstí, že je měsíc v novu, hvězdy jsou krásně vidět, poznamenal po chvíli. Nebo taky smůlu, měsíc by tu byl taky krásný, dodal. Všechno má svůj rub a líc, řekla. Lidé mají tendenci si pořád na něco stěžovat, chtěly by jen líce bez rubů. Ale ty jsi úžasně pozitivní člověk. Jak to děláš?, zeptala se. Usmál se a pokrčil rameny. Jaký má smysl si stěžovat. Mně to nepomůže a druhým to radost neudělá, řekl s povzdechem. Čeština to pěkně říká, stěžovat si, tedy dělat to těžším, řekla ona. Ale někteří to mají tak, že sdílená bolest je lehčí, tak nevím, dodala. Ale to je jasné, odpověděl, jim se ulehčí a druhému se přitíží, protože to na něj hodí. To jsou negativní lidé, a těm se snažím vyhnout. To já ne, odpověděla. Když je vyslechnu, uleví se jim. A já se to snažím pustit skrz sebe. To jsi dobrá, ale mě by to nebavilo. Jak to děláš?, řekl. Snažím se nevěnovat moc pozornost jejich stížnosti, ale soustředím se na jejich pocit úlevy. Jako bych jim dávala lék. Zajímavé, pokýval hlavou. Ale říkáš „snažím se“, tak to ani pro tebe není moc snadné, že, dodal. Není, řekla. Ale beru to jako výzvu. Pokud jsem skutečně v klidu, nic, co kdo říká, se mě osobně netýká. Chápeš? Pokud tě někdo vytočí, něčím se tě dotkne, znamená to, že se dotkl tvého citlivého místa. Takže tě upozornil na tvůj problém. Pokud jsi úplně v klidu, vnímáš, že když někdo mluví, mluví vlastně o sobě, skončila svou řeč a podívala se na Adama. Neříkal nic. Řeknu ti příklad, pokračovala po chvíli. Když do někoho omylem vrazíš a on ti vynadá, je to jasné. Ten člověk má v sobě velké napětí, něco se mu nedaří, a tak to ze sebe pustí. Neví o tobě nic, je to o něm. Když jsi skutečně v klidu, uvědomíš si to a necháš to být. Nebo s ním přímo v duchu pocítíš soucit a popřeješ mu, ať také najde klid v duši. Ale pokud máš v duši nějaké zranění, tato hrubost a nespravedlnost se tě dotkne, a vyvolá v tobě nějakou negativní emoci, třeba lítost nebo hněv. Aha, odpověděl potichu. Ale já při své nátuře bych mu něco řekl pěkně od plic, poznamenal po chvíli. Jasně, jsi emocionální člověk, odpověděla. Máš právo reagovat. Ale je dobré uvědomit si, že ty se tím odreaguješ, ale jemu nepomůžeš, dodala. Proč bych mu měl pomáhat? Řekl překvapeně. A navíc si myslím, že není dobré nechat si všechno líbit, dodal. To ne, řekla. Zlo je třeba zastavit. Ale je zbytečné se hádat. A tím, že se s negativním člověkem hádáš, mu vlastně děláš dobře. Lidově řečeno, chce abys byl nasraný taky. Tím na tebe kus negace přehodí. To znám až moc dobře, řekla a sklopila hlavu. Někomu nemá smysl pomáhat, řekla smutně. Ty se moc snažíš druhým pomáhat, řekl konejšivě. Nikdo ti nestojí za to, aby ses nechala ničit. Marnou snahou ubližuješ sama sobě. Zbav se lidí, kteří ti škodí, dodal na závěr. Všiml si, jak posmutněla. Přitáhl si ji k sobě blíž a objal ji. Je to pro tebe těžké, že, řekl do ticha. Ano, kývla hlavou, nesmírně těžké. Už na to nemysli, řekl a políbil ji. Cítila, jak jí projela vlna vzrušení. Zabralo to, řekla pak vesele. Hned myslím na něco jiného, a asi na to samé, co ty dodala. Za jak dlouho budeme nahoře?, zeptala se pak nevinně. Nespěchej, řekl polohlasně. Už se nebudu ptát, odpověděla.

Ráno je probudil ptačí zpěv. To je zvláštní, řekl. Zpěvný pták v takové nadmořské výšce. Vykoukl ze stanu. Podívej se, támhle, řekl. Vyhlédla ven a uviděla kosa na kosodřevině na druhé straně cesty. Jé, to jek legrační, kos na kosodřevině, asi je to dřevo pro kosy, zasmála se. S jazykem se dá pěkně hrát, že jo, dodala a olízla mu ucho. Koukám, že ses dobře vyspala, řekl s úsměvem. A to je dobře. Teď nás čeká těžší část, dodal. Tak se nasnídáme a vyrazíme, ne? Na ty dva čekat nebudeme, že?, zeptala se. No to určitě ne, ušklíbl se, ti budou vyspávat, a pak nás někde za pár hodin předjedou, odpověděl. No mě by to nebavilo, řekla s pohledem na sousední stan. Široce se usmál a řekl, právě proto jsi potkala mě a ne jeho. A já tebe a ne ji, dodal. Docela tady fouká, řekla, když skládali stan. To vysoko v horách bývá, odpověděl. A taky proměnlivé počasí, dodal, když se podíval na nebe.

Celé dopoledne pomalu stoupali. Výstup byl obtížný, ale byli na to připraveni. Nemluvili. Soustředili se na cestu. Občas se zastavili, aby se rozhlédli kolem. Hora zde byla kamenitá, svahy byly pokryté kosodřevinou. Občas museli překonávat skalní výčnělky a průrvy. Cesta se navíc ztrácela mezi kameny a jen obtížně ji hledali. Pak náhle vedla dolů. Nezabloudili jsme?, zeptala se s obavami. Neboj, uklidňoval ji. Mám to nastudované, jsem připravený. Cesta se tu vyhýbá ostré skále a budeme teď nějakou dobu klesat. Cesty prostě nevedou vždy rovně a pořád nahoru. Ostatně to by byla nuda, ne? Je také špatně značená, v průvodci na to upozorňovali. Znám orientační body. Se mnou se neztratíš, kočko!, zvolal vesele. Já vím, řekla mile. Důvěřuji ti, dodala a dala mu pusu na tvář. Už máš pěkné strniště, řekla pak. Tady se tedy neoholím, pokrčil rameny. To je dobře, mě to vzrušuje, řekla lišácky. Klesali pomalu dál. Vůbec neviděla, kudy vede cesta, ale Adam kráčel jistě. Támhle je turistické odpočívadlo, ukázal. Nedá se tu stanovat, tak je zde tenhle srub. Naobědváme se zde. Mám takový pocit, že nás zde doženou ti dva na čtyřkolce, prohlásil Adam. Potkali tam však někoho jiného.

Adam šel k srubu první. Zůstal stát mezi dveřmi. Dobrý den, řekl. Dobrej, ozvalo se zevnitř. Eva zkameněla. Adam to vycítil a otočil se. Byla bílá jako stěna. Okamžitě pochopil, že uvnitř je někdo, koho potkat nechtěla. Vyšel ven. Chceš pokračovat v cestě, zeptal se potichu starostlivě. Zavrtěla hlavou. Zvládnu to, řekla pevně. A mám tu tebe, dodala. To máš, řekl vážně. Takže jdeme dovnitř?, zeptal se. Přikývla. Uvnitř seděl u stolu v koutě muž. V místnosti byl cítit alkohol. Muž právě poobědval a vydatně to zapíjel čímsi z velké láhve. Když uviděl Evu, napřímil se. Chvíli se na sebe mlčky dívali. Adam zvažoval, jakým hmatem ho případně zpacifikovat. Vzhledem k podnapilosti muže se to zdálo snadné. Nebylo toho však třeba. Muž se jen ušklíbl. Koukám, že už jsi našla náhradu, řekl hořce. Ani ti to dlouho netrvalo. Eva mlčela. Tak co mi na to řekneš? To ti nestojím ani za slovo?, řekl ublíženě. Adam se bál, že se ten člověk rozpláče. Možná měli jít dál, uvažoval, tohle mu fakt nechybělo. Eva na sobě nedávala nic znát. Co tady děláš?, řekla chladným hlasem. Já?, řekl a znělo to jako zavytí. Co bych tu tak asi dělal. Obědvám, to se tak v poledne dělá, ne?, řekl ironicky. My se tu taky chceme naobědvat, řekla úsečně a začala se přehrabovat v batohu. Jdeš s ním n horu, že jo?, řekl jízlivě. A se mnou jsi nikam nechtěla!, vyštěkl. S tebou jsem se nabloudila dost, odpověděla hněvivě. Nabloudila? Kdybys mě poslouchala, nemuseli jsme bloudit! Ale ty sis musela prosazovat svou! Co myslíš, že tu dělám? Bloudím! Co tak asi můžu dělat, když ses na mě vykašlala!, zvolal. Já?, řekla Eva nevěřícně. Ty jsi šel první svou cestou, řekla smutně. Co mi asi zbylo! To bylo zoufalství! Já kvůli tobě zabloudil. Ty za to můžeš, tys mě v tom nechala. A teď, podíval se zle na Adama. A teď co, řekl temně Adam a sevřel ruce v pěsti. Udělal krok směrem k muži. Muž si sedl a zmlknul. Chvíli se měřili pohledem. Jednu mu fláknu a ještě ho budu muset nést dolu, pomyslel si. Vyděšený výraz muže prozrazoval, že myslí na totéž. Mně se zdá, že jste dojedl, řekl výhrůžně Adam. Možná byste měl pokračovat v cestě, dodal a nespouštěl z muže pohled. Muž váhavě vstal a začal se mlčky balit. Za chvíli se vypotácel ven. Eva se na něj mlčky dívala. Mezi dveřmi se otočil a chvíli se na ni díval. V jeho obličeji se zračilo zoufalství a smutek. Ahoj, řekl pak tiše a zmizel. Eva položila ruce na stůl a zabořila do nich tvář. Adam viděl, že pláče. Sedl si vedle ní a dlouho ji hladil, dokud se neuklidnila. A máš to za sebou, řekl pak s úsměvem. Utřela si slzy a vrhla na něho vděčný pohled.

Venku zarachotil motor a za chvíli dovnitř vystoupili Dan s Martinou. Dan nasál vzduch. Potkali jsme nějakýho nametenýho chlápka, řekl, tak šel asi odsud, ještě tu je cejtit chlast. Museli jste ho taky potkat, že jo, řekl vesele Dan. Jak nás uviděl přicházet, tak odešel, pospíšil si s odpovědí Adam. Byl nějakej zmatenej, pokračoval Dan. Povídám mu, kam jdete? Cesta je támhle. A on, na cestu seru, stejně nikam nevede. A já na to, no to teda vede. A on, že ho mapa nezajímá, že prý to vidí, že nikam nevede. A já na to, ale vždyť není vidět dál jak padesát metrů, co můžete vědět, co je dál. On jen mávl rukou a šel rovnou dolů. Nějaký zoufalec, řekl na závěr. Adam se podíval po očku na Evu, ale ta už byla v klidu. Vy už jste po jídle?, zeptal se Dan. Ano, řekla Eva. Právě si chceme dát čaj. Dáte si s námi? Je to obyčejný zelený čaj, dodala. Já si rád pochutnávám na vybraných čajích, ale tady nepohrdnu ničím, odpověděl Dan.

Tak zatím ahoj, řekl Adam, když odcházeli. Musíme spěchat, řekla omluvně Eva. Čeká nás pořádný výstup, dodala. Dan pokrčil rameny. Každý svého štěstí strůjce, zavolal za nimi. Cesta od srubu strmě stoupala. Adam šel první, ale každou chvíli se otáčel. Viděl, jak je Eva zadýchaná. Nezastavuj, řekla mezi nádechy, já to vydržím. Pokračovali tedy dál. Promiň, ale já už fakt nemůžu, řekla po nějaké době. To je v pořádku, řekl. Ušli jsme velký kus cesty. Podívej se, kde je srub, dodal. Otočila se. Dole pod nimi kdesi v dáli byla malá budova srubu. Sedneme si tady na ten převis a dáme si čaj, ano?, řekl laskavě. Jsi fakt dobrá, řekl uznale, když pili čaj. Nebolí tě nohy? Bolí, usmála se. To přeci patři k věci, ne? To jo, odpověděl. Ale bojím se, že se ráno ani nehneš. Mám s horolezením bohaté zkušenosti. Člověk nesmí podcenit hory, ani přecenit své síly. Hora je jako dáma, vzdávám jí úctu a obdiv. Řekl bych skoro, že si jí vážím. Je to vážná zkouška. Za zdolání tě čeká sladká odměna, ale když ji podceníš, odmítne tě, a když k ní přistoupíš s pýchou, znamená to pád. A čím vyšší hora, tím vyšší pád. Hory nás učí pokoře, dodal na závěr. Není to, jak se píše někde v Bibli, že kdo se poníží, bývá povznesen?, zeptala se Eva. Adam se usmál. To je moc pěkný příměr, kočko moje, řekl pak.

Pojďme se teď podívat, kolik nám zbývá jídla, řekl pak. Kontroloval to každý den. Vyndali zásoby a rozložili je vedle sebe. Akorát to vychází, zajímavé, řekl. Jak jsi věděla, kolik toho vzít? Já to měl přesně propočítané, ale ty nejsi zkušený horolezec, dodal. Nevím, pokrčila rameny, prostě jsem tam nacpala, co mi přišlo na mysl, zahihňala se. To jsou ty nenápadné náhody, které nás vedou nenápadně životem, dodala. A pak ho třeba taky utnou, odvětil. Skrývá se v nich tajemství osudu. Na každý pád, když jde člověk na horu, musí si dobře rozmyslet, co si vezme sebou, pokud se tedy nechce spolehnout na náhodu. I to je zkouška hory, mít sebou právě jen to, co skutečně potřebuji. A tvůj batoh není příliš velký, asi jsi dobře zvážila, co si vzít, že, řekl. Ano, odpověděla. Věděla jsem, že to bude výstup na hranici mých sil, ale prostě jsem musela. Tak jsem vzala jen nezbytnosti. Ale trochu se bojím, že mi bude v noci zima. Je tu chlad a já už nemám nic teplejšího, dodala. Vlezeš si ke mně do spacáku a já tě zahřeju, neboj se, řekl povzbudivě.

Rozhlédli se kolem sebe. Všude byly kameny a štěrk, sem tam se krčila kosodřevina a mezi kameny vykukovaly chomáče trávy. Vrchol hory se zdál na dohled, ale halil jej lehký opar mlhy. Kde přespíme?, zeptala se po chvíli. Také na to myslím, řekl. Myslím, že zůstaneme tady. Je už docela pozdě a čeká nás poslední úsek. Bude dobré, když si odpočineš, abychom to zvládli. Mám úžasný masážní krém, namažu ti tím nohy, abych tě nemusel zítra nést, zažertoval. To bych nechtěla, žádné podvádění. Je to výstup nás obou, odpověděla. Však já vím, já jen žertoval, řekl a zvedal se. Pojď, postavíme stan, dodal pak. Postavit zde stan nebylo lehké, ale po chvíli zápolení s kameny a větrem to zvládli. Ještě chvíli poseděli před stanem a pozorovali, jak slunce klesá k obzoru. Mlčeli. Pak si všiml, že pohledem sklouzla na něj. Něco se děje?, usmál se na ni. Zavrtěla hlavou. Nasávám atmosféru Hory, řekla pak. A k ní pro mě patříš ty. Hora a ty, to ve mně zůstane navždy spojeno. Široce se usmál a políbil ji. Pojď už do stanu, vidím, že se klepeš zimou, řekl. A udělám ti na zahřátí čaj, dodal. Když pak večer usínali, přitisknuti jeden na druhého, byla tak unavená, že usnula během chvilky. Chtěl si s ní ještě povídat, ale cítil, jak se její tělo uvolnilo a dech zpomalil. Chvíli poslouchal, jak dýchá a nasával její vůni, a pak usnul také.

Ráno se probudili brzy. Bez delších řečí se nasnídali a vyrazili. Soustřeď se na svůj dech, řekl jí. Zhluboka a zvolna dýchej, pak se ti půjde lépe, dodal. Na cestě pod nimi se ozval řev týraného motoru. Čtyřkolka si prodírala cestu k vrcholu. Za chvíli je minula, stěží stačili zamávat. V poledne se zastavili na podivuhodné vyhlídce. Vypadala jako malý boční vrchol hory. Bylo vidět do třech stran. Svítilo slunce a viditelnost byla dokonalá. Do dáli se všemi směry rozprostírala zvlněná krajina. Támhle jsou další velké hory, ukázala do dáli, kde se k nebi tyčily kužely hor, zahalených do mračného oparu. Tam jsi asi byl, že, zeptala se. Na některých, odpověděl neurčitě. Chvíli hleděla do dáli, a pak jí oči sklouzly na vrchol jejich hory. Je to už jen kousek, poznamenala. Ano, odpověděl. Nemusíme spěchat, můžeme si to užít, dodal a podíval se jí do očí. Chvíli se na sebe tiše dívali. Ano, řekla pak tiše.

Pomalu sestupovali z vyhlídky zpět na cestu, když spatřili, jak se k nim od vrcholu blíží čtyřkolka. Za chvíli dojela k nim a zastavila. Vy se už vracíte?, zeptala se Eva s údivem. Jasně, řekl sebevědomě Dan. Martina neříkala nic. Evě se nezdálo, že sdílí Danovo nadšení. Co tam?, pokračoval Dan. Však jsme si to tam vychutnali, že jo, mrkl na Martinu, a frčíme dál. Život je jízda, dodal, když nasedali. Za chvíli zmizeli v oblaku prachu. Chápeš to?, zeptala se. Chápu, odpověděl. Také jsem byl párkrát na hoře autem nebo čtyřkolkou, ale přestalo mě to bavit. Možná je to taky časem přestane bavit, dodal. A možná už zůstanou dole, odpověděla. To je dobře možné, řekl. Pustí si televizi a dají si k tomu něco k jídlu. Zabít čas se dá mnohými způsoby, že, pokrčila rameny. No je to jejich věc, ale my bychom měli už jít, odvětil. Stoupali klidným tempem. Cesta byla téměř rovná a i vítr se skoro utišil. Pak přišel krátký strmý výstup a byli na místě. Na vrcholu hory byla malá planina. Uprostřed byla prohlubeň jako stvořená pro stanování. Byla zde i tráva, hebká a sytě zelená.

Země v nebi. Nebe na zemi, řekla s obdivem. Ráj na zemi, dodal a objal ji. Do večera je ještě chvíle. Pojď si užít výhled. Posadili se na pěkném místě a pozorovali krajinu. Výhled jako z letadla, že, řekla. Ano, ten nadhled, to je jedna z nejhezčích věcí na horolezectví, odpověděl. Je to tu božské. Dotyk nebe se zemí. Hory bývaly pro naše předky posvátné, že. Chápu to, mám sama pocit posvátna. Posvátno, pro které si člověk musí vystoupat až k nebi, řekla a vzala ho za ruku. Drželi se za ruce a zůstali tiše sedět. Vnímala to nekonečno pod sebou a hřejivý stisk jeho ruky. Kouzlo okamžiku, kéž to trvá věčně, proběhlo jí hlavou. Nic však netrvá věčně, krom přítomnosti. Ta je stále, tady a teď, pomyslel si. Mám pocit, že věčnost a přítomnost je totéž, vyjádřil své myšlenky nahlas. Jo, řekla. Nemyslet na to, co bylo a bude, to je pocit věčnosti, dodala. Jen přestat myslet a prostě být, řekl potichu. A proto jsme tady, dodal a vstal. Nemusel už nic říkat. Mlčky postavili stan. Povečeřeli. Moc jim to chutnalo, přichystal výborné jídlo. A teď já, řekla a začala štrachat v batohu. Už to mám, řekla po chvíli vítězně a natáhla k němu ruku. Vezmi si ode mě jablko poznání, Adame, řekla a dívala se mu zpříma do očí. Jemně se usmál. Děkuji Ti za ten dar, odpověděl a zakousl se do něj. Pojď taky ochutnat, dodal, ať je naše poznání vzájemné.

Kousla si do jablka a vrátila mu jej. Je sladké, řekla a začala se svlékat. Jako ty, odpověděl a díval se, jak odkládá šaty. Šikmé slunce vrhalo dlouhý stín jejího štíhlého těla. Dnes mi není zima, tvůj pohled mě rozpaluje, řekla po chvíli. Ty mě rozpaluješ celá, odpověděl a díval se na její nahé tělo. Slunce bylo nízko nad obzorem, rudé, velké, krásně hřející. Chladivý vítr jí načechrával vlasy. Za chvíli tam stáli oba nazí. Přistoupil k ní a objal ji. Jejich rty se spojily. Zapomněli na svět. Jejich těla se spojila jediným mocným přívalem lásky. Čas se pro ně zastavil. Věčná přítomnost nad nimi rozprostřela svá křídla.

Tiše pak leželi vedle sebe v hebké trávě, sladce znaveni, mysl naplněnou nádherným prožitkem spojení. Nebe nad nimi pomalu temnělo začínaly se objevovat hvězdy. Vytáhl ze stanu spacák a vklouzli dovnitř. Cítila horkost jeho těla i chlad večera. Nebe bylo poseté hvězdami. Nic nerušilo výhled. Pruh Hvězdné dráhy se klenul nad nimi. Nad obzorem jemně zářil tenký srpek měsíce. Poznamenala, hvězdné nebe nade mnou, jak pravil Kant. A mravní zákon v tobě?, zeptal se. Kant byl trochu suchar, odpověděla. A přání bylo otcem myšlenky, řekla bych, dodala. Láska ve mě, řekla na závěr. Ano, řekl tiše, i ve mě. Uprostřed duše se skrývá láska. A když ten poklad odhalíme, uvidíme ji všude, i v tom hvězdném nebi, dodal. Já ji nejraději nacházím v tobě, tam září jako slunce, poznamenala tiše a přisunula se k němu blíž.

Brzy ráno je vzbudil chlad. Nebe bylo blankytně modré a na východě se od obzoru právě oddělil sluneční kotouč. Jdu se vykoupat do rosy, řekla a lehla si do trávy. Zadíval se na její nahé tělo a opět po ní zatoužil. S láskou jej přitáhla k sobě. Leželi pak chvíli v trávě. Rosa byla ledová, až to pálilo. Náhle pocítili oba hlad. Budeme muset jí, řekl, když dojedli. Tiše přikývla. Krásné okamžiky trvají vždy jen chvíli, řekla s lehkým smutkem v hlase. Místo odpovědi ji políbil. Nic netrvá věčně, povzdychla si. Mysl by chtěla vše krásné zadržet, že, dodala. Ano. To je pak zdrojem smutku. Musíme to umět pustit. Život je změna, je jako vlnící se řeka. Plujeme po ní, unáší nás. Někdy jsou na ní peřeje a jindy je hladina hladká jako sklo a řeka teče líně. Můžeme veslovat, kličkovat mezi útesy, ale nevyhneme se jim. A stát také nemůžeme, řekl na závěr. Ano, řekl prostě.

Pomalu sestupovali do údolí, často každý ve svých pocitech a myšlenkách. Sestup je méně náročný než výstup, ale chybí tomu to vzrušení z očekávání, že, řekla při jedné ze zastávek. Někdy může být i náročnější, odpověděl, když je člověk málo připraven, nebo když se zkazí počasí. Hory jsou nevyzpytatelné. Ale v tom je to dobrodružství, dodal. Nám ale počasí přeje, řekla. Ano, je to moc krásný výlet, řekl a usmál se na ni. Ten nejhezčí, jaký jsem zažila, odpověděla. Tomu rozumím, odpověděl tiše. Nejsi unavená?, zeptal se, když dojedli oběd. Nemusíme spěchat, dodal. Jsem v pořádku. Nechávám na tobě, jak rychle půjdeme. Jsi můj průvodce, usmála se. Právě proto se ptám, odpověděl. Mám ale pocit, že se ti jde dobře, dodal. Tvůj pocit je správný, jako obvykle, zakřenila se na něj. Sestupovali dál pomalu a vnímali všechny krásy hory a okolí. Na noc se ukládali na chráněných místech a byli opět spolu. Kamenitá cesta se proměnila v pěšinu travou. Zastavili se znovu u vodopádu a osvěžili se v jeho vodách. Užívali si cesty všemi smysly. A spolu.

Třetí den se cesta vnořila řídkého lesa. Omamná vůně stromů je provázela celý den. Nad hlavou jim zakroužil dravec. Ze všech stran se ozýval ptačí zpěv. Večer došli k základnímu táboru. Nebuď smutná, řekl jí, když večeřeli. Život nekončí, dodal. Bylo mi s tebou tak fajn. A zase budu sama, povzdychla si. Člověk je  vlastně celý život sám. Sám se narodí a sám umře. Mezitím zažívá různá setkání, horší i lepší, kratší i delší. Před sebou člověk stejně neuteče, řekl na závěr.  Chvíli mlčeli. Já vím, musím se naučit být sama se sebou. Sama sebou, řekla pak. Po večeři pomalu upíjeli čaj. Zdál se jí také trochu smutný. Pohladila ho po vlasech. Ještě se uvidíme, řekl. Cítím to. Až mě budeš potřebovat, zavolej, mobil na mě máš. Ale já se ti ozvu sám. Bylo to s tebou moc krásné. Nic se nedá zopakovat, ale můžeme spolu prožít zase něco krásného. Až bude ta správná chvíle. Tiše přikývla.

Tu noc spolu byli naposled. Uložili si v duši tu krásnou vzpomínku, ten pocit být spolu. Ráno se rozloučili. Jdu do světa, řekla mu na rozloučenou. Do údolí se možná někdy ještě přijdu podívat, ale teď chci volnost, řekla s lehkým smutkem v hlase. Měj se krásně, řekl a cítil dojetí. Díval se pak, jak odchází. Přišla, jak odešla. Ale jinam a jiná. Stejná a přece jiná. On se také cítil jejich společným výletem pozměněn. Člověk se sám nezmění, řekl si, ale zkušenost to dokáže za něj. Sbíráme životem zkušenosti a tím zrajeme. A dokud žijeme, naše cesta pokračuje. Povzdychl si a vyrazil svou cestou.

 

 

 

 

 

 

---