Jobův pláč

Krajinou temnou vracel jsem se domů

krajinou zvratů, změn a zlomů

Závratná Hlubina mi ozářila cestu

já v jejím srdci spatřil hvězdu

Já ptal se pak, ó pane

na nekonečno, jenž přede mnou se klane

jestli bylo třeba tolik utrpení

za trochu naděje.

Ty plné hrsti snění!

Ptal jsem se.

Odpověď šeptalo mi listoví

že srdce, které netrpí –

to zledoví

Já proto přijal.

A přesto koutkem duše

jsem si naříkal,

zoufale a hluše

Za jedinou cestu že dal jsem vše,

co měl jsem rád

Neměl jsem bojovat?

Neměl jsem se rvát?

...

Čas kluše

a v patách mu jde hrůza

a tam, kde projde,

zůstává lůza

Marně se lidé brání tvým znamením

(Ach, marně teď v duše skrytu plamením)

Blaženost nevědomí, blaženost navěky!

vystřídá nyní všechny tvé nevděky

Ponejprve na zemi tak čekám na ukončení

Nepřichází však. Není snad?

Ach, není, není!!!

...

Nevyšlo již další slovo z Jobových úst

Nad lesem rozlil se tichý čas

Jak podivný byl ten smutný půst

kdy nevznášel se žádný hlas

Jen podivná úzkost rozlila se krajinou

jakoby zahalit ji chtěla tmou

a lehce ozývalo se pění

že pro duši není vykoupení