„Kámoši" z pracáku - část 7.

Pásky na tváři

Blíží se 9:30, stanovený termín uchazeče.
Pár minut předem už slyším kroky.
Pomalé, táhlé, bože strašně se vleče,
vrzne židle, jak do ní usadí své boky.
Už cítím tu atmosféru i skrze dveře,
Je to ona, co tvář ji zdobí několik pásek,
Jako když se mladý kluk holí a pořeže.
Je starší, takže i pár vrásek.

Nemám radost, že je tady opět,
ale doufám, že vše proběhne krátce.
Položím jednu ze základních vět,
co je nového ohledně práce?
Nejprve však slušně pozdravím, 
v tu chvíli můj nos nasaje cosi kyselé,
hrne se to z jejího podpaží, to vím.
Bože, je to dosti nepříjemné.

Každé sezení je jako přes kopírák,
vždy se ptá u stejných zaměstnavatelů.
Poté bych nejraději vytáhl prak,
zasype mne hromadou zdravotních problémů,
kdy snad čeká, že najdu ji lék.
Doktor ji má za téměř zdravou,
a ty pásky, nejspíš, aby se jí každý lek.
V evidenci je už od dob, co byla mladou.

Často mě nenechá ani doříct větu.
Působí, že má naučenou báseň,
kterou musí přednést světu.
Každá její výmluva pro ni musí být vášeň.
Konečně se zvedá a odchází,
ovšem její štiplavý odér se tu drží půl dne.
Rád bych pokračoval, i když mi oči ještě slzí,
ale bohužel se mi tu další klient hrne.