„Kámoši" z pracáku - část 8.

Díky, šéfe

Z okna slyším podivný zvuk,
jako by proletěl porouchaný čmelák.
Je to nepříjemný hluk,
až z toho kolegyním opadavá z nehtů lak.
Přijela rodinka, co je u nás již roky,
dovezla jejich důležitého člena.
Na chodbě už slyším její těžké kroky,
ano, chápete správně, má vemena.

Je to velmi zdatná žena,
pyšnící se tak přibližně 120 kily.
A aby vám byla ta záhada vysvětlena,
s tím zvukem čmelákovic flotily...
Jedná se o dopravní prostředek,
který je sice každý týden jiný,
ale všechny mají zrezlý spodek,
a hlavně výfuk děravý.

"Šéfe, kdy se mám znovu dostavit?"
Zeptá se nevinně žena tmavší pleti.
Chce mě snad povýšit?
Upřímně se mi vždy chce trochu smáti.
Ale přijímám to s rezervou,
nový termín jí za týden stanovým.
Snad nepřijdou a všichni mě neseřvou,
že tak brzy je tady křápem jet nutím.

Konečně odbyla 17. hodina,
čipnu si a valím domů ulicí.
Mráz mě v nose štípat začíná,
řeknu si, už je pozdě na čmeláky letící.
A ejhle, naproti mě poznávám křápa,
v něm asi 7 tmavých hlav vysmatých.
Mávají na mě, troubí, mají mě za kamaráda.
Snad to neviděl nikdo z kolemjdoucích!!!