Povídka s dobrým koncem aneb Rodiče Velkého Žongléra

„Zbyťkáč.“ oznamuje Gregor legrační češtinou.

Čísla nebo dny v týdnu se nikdy pořádně nenaučí, ale slova jako „pivo, fernet, kocovina, zachlastáme“ mu jdou jedna radost.

„Kocovina, hangover,“ komentuje svůj zubožený stav.

Benjamin napůl sedí a napůl leží v křesle a dělá, že nás neposlouchá. Našel si krásnou zábavu a dosahuje v ní určitého mistrovství. Přehazuje polštář nohama nad hlavou a dává pozor, aby ho nevykopl moc vysoko a nerozbil lustr. Při dopadu polštář šikovně zachytí na oba nárty, zvedne prsty u nohou a rychle znovu nadhazuje. Říká si Velký Žonglér a lehce pohekává s obličejem zarudlým námahou. Bác a pink, bác a pink, teď mu polštář málem spadl na hlavu.

Má se před dětmi zatajovat, že jejich rodiče jsou v podstatě dekadentní alkoholici? Zvláště pak, když jsou děti nadprůměrně inteligentní a samy dokážou spočítat počet lahví ve spíži? A zvláště pak, když ti dekadentní alkoholici své děti bezmezně milují a neustále se jim věnují? A pochopitelně ze všeho nejméně by si přáli, aby se z jejich talentovaných dětí stali další dekadentní alkoholici.

„Včera mě pozval Olda do klubu na bigbít.“

„And?“

„No, a když spustili, tak se Olda začal pokyvovat do rytmu. Je velký a tlustý, na hlavě nosí klobouk, který nikdy nesundává, a při tom svém tanci vypadal jako nemotorný cirkusový medvěd. Pak si troufl položit mi ruku na rameno, ale netrefil se a ta jeho těžká medvědí pracka mi přistála na čele. Drápl mě páskem u hodinek, takže jsem rychle odskočila.“

„Bastard,“ míní Gregor.

„To ještě není všechno. Od toho nešťastného momentu s rukou na čele mě začal sekýrovat. Nelíbilo se mu, že držím v ruce mobil, i když jsem jenom fotila. Ještě mě seřval na chodbě, když viděl, že netančím. Vyčetl mi, že neposlouchám hudbu a že se mi koncert asi nelíbí. Urazilo ho, že si s ním nedám panáka a řekl mi, že jsem šílená. Raději jsem odešla a od té doby už se neozval. Máš pravdu, je to hajzl.“

Gregor mě chvíli pozoruje a přemýšlí.

„Honey, nechoď už nikam s žádným kamarádem.“

„A ty už nikam nechoď vypíjet.“

 „Co ale když spolu budeme sami doma a polezeme si na nervy? A navíc, co chceš dělat? Hrát stolní hry? Nebo kouřit trávu?“

„Pro dnešek bych chtěla zhasnout a poslouchat hudbu.“

„Dobře.“

O hodinu později má Velký Žonglér dávno půlnoc a my ležíme v posteli.

„Co kdyby byla hudba až zítra,“ nakloní se ke mně Gregor a pošimrá mě nosem ve vlasech.

„Dobře.“