Ztráta

Ta rána byla ještě příliš čerstvá.  Poslední dny býval úplně mimo.  Ani teď netušil, jak se dostal na hřbitov. Najednou byl tu a stál před jejím hrobem. Únava posledních dní se v něm mísila se smutkem, vztekem a bezmocí.  Tolik mu chyběla!

Bývala to právě ona, kvůli níž byl na světě šťastný a dokázal se radovat ze všech jeho krás, z každé maličkosti. Byla nespoutaná, živelná a opojná. Byli nerozluční, všechno podnikali společně. Jenom ona dávala jeho životu smysl.  Najednou byla pryč. Přišel o ni. Vzali mu ji!

Tváří tvář jejímu hrobu se v něm zase všechno zlomilo. Padl na kolena a z hrdla se mu vydral neartikulovatelný skřek. Oči mu zaplavily přívaly slz.  Hajzlové! Nedokázal ji ochránit a oni mu ji sprostě sebrali.  Neudělali nic proto, aby tu ještě byla. Byla jim úplně ukradená. Věděli, jak ho to sebere, jak bez ní bude slabý a bezmocný, přes to, nebo spíš právě proto, ji nechali odejít. Zabili ji!  Nenáviděl celý svět.

Po chvíli se trochu vzpamatoval a postavil znova na nohy. Viděl, jak se dvě starší ženy dívají jeho směrem a něco si starostlivě špitají, ale bylo mu to úplně jedno. Stejně nic nechápou! Rukávem si otřel slzy, které ho začínaly studit na tvářích, a podíval se směrem k náhrobku.  Najednou se zarazil. Něco bylo špatně!

Že by byl na špatném hrobě?  Ne! Byl si stoprocentně jistý, jako máločím v poslední době, že je tu správně. Byl to přece ten mramorový náhrobek, který pro ni sám vybíral a všechny květy, které sem donesl při pohřbu, ještě úplně nezvadly. Tak co tu sakra nesedí!?  Ještě jednou si osušil oči a pozorně se zadíval na nápis vyrytý do mramoru, obtáhnutý zlatým písmem. Teď už viděl trochu ostřeji.  Taky začínala na písmeno „S“, ale její jméno bylo jiné – byla to Soudnost.