Z pekla do pekla 6. kapitola

Evelyn

Bylo brzy ráno a tichým domovem se rozeznělo řinčení telefonu.
    "Proboha, kdo to jen může být?! Vždyť je teprve sedm hodin ráno a navíc sobota. Ať je to kdokoliv, zastřelím ho."
Vedle v dětském pokoji se hlasitě rozplakala Miriam.
    "Půjdeš k ní?" Zeptala se svého muže Judith. "Já vezmu telefon."
Judith si oblékla svůj pestrobarevný župan a vydala se k telefonu.
    "Prosím, Hackerová." Řekla do telefonu ospale.
    "Paní Hackerová, tady Douglová, mám pro vás skvělou zprávu."
    "Zjistili jsme, že Miriam má mladší sestru, a že je shodou okolností vhodná pro adopci. Je to skvělá holčička, ale to víte, také má už za sebou své. Nechtěli byste se na ni přijet podívat? Bylo by skvělé, kdyby spolu mohly Miriam a Evelyn vyrůstat. Víte, snažíme se dávat sourozence spolu, aby jeden o druhého nepřišli. Co tomu říkáte? Haló, paní Hackerová, jste tam?"
    "Ano, jsem. Jsem jen zaskočená. Opravdu velice milé zaskočená. Jsem opravdu moc ráda, že by mohla Miriam vyrůstat spolu se svojí sestřičkou. To je opravdu báječná zpráva. Kdy ji můžeme vidět? V pondělí? Ano budeme tam."

Judith zavěsila telefon a samým rozrušením ani nemohla tu skvělou zprávu oznámit svému manželovi, který dojemně utěšoval rozrušenou Miriam.
    "Stalo se něco?" Zeptal se starostlivě Lucas Judith, když ji viděl stát opřenou o zeď.
    "Miláčku, budeme mít sestřičku malé Miriam! Máš radost?"
    "Cože? Jak's na to přišla? To byl ten telefon? Kdo to volal?"
    "To byla paní Douglová. Právě zjistila, že Miriam má o tři roky mladší sestřičku a můžeme ji mít. Není to skvělé? Miriam bude mít sestřičku. Svoji vlastní sestřičku."

Judith by nejraději samou radostí obtančila celý svět. Nakonec se jí po tvářích samým štěstím začaly kutálet obrovské slzy. Byly to upřímné slzy štěstí. Strašně moc si přála mít ještě jedno dítě, ale že to bude do konce sestřička milované Miriam, to už opravdu bylo na ni trochu moc. Samou radostí vytáhla vykulenou Miriam z postýlky a začala s ní tančit. Pak ji dala na zem a nechala Miriam předvést své dva naučené krůčky. Byly to těžce vydřené krůčky, ale to malé Miriam ani v nejmenším nedocházelo. Tvrdohlavě odmítala sama udělat víc jak dva krůčky. Jakmile zjistila, že jí nikdo nedrží, plácla sebou poraženě na zem.

Najednou jí to napadlo. Judith vzala měchačku a dala ji nenápadně stojící Miriam do malé tlapky. Najednou všem zmrznul úsměv na obličeji. Malá Miriam si to štrádovala, jakoby se nechumelilo napříč pokojíčkem v domnění, že ji jistí maminčina ruka a přitom k té jistotě stačila docela obyčejná vařečka. Tak tohle bylo na Judith a Lucase dneska moc štěstí najednou. Oba se láskyplně objímali a oddávali se pocitům štěstí.

Zaparkovali své auto před dětským domovem a stále nemohli uvěřit té ohromné dávce životního štěstí. Pro Evelyn nakoupili nové plyšáky, panenku a několik různých cingrlátek, které jak věřili, se jí budou líbit. Vše přepečlivě vybírali a byli na pochybách, zda to není příliš nebo naopak, zda to není málo. Vzali tašku s dárky z auta a v obětí si šli pro malou Evelin.

    „Tak to je Evelin“, řekla jim teta, která právě měla službu. „Jak vidíte, nic jí nechybí a je právě nejšťastnější človíček široko daleko.“

Evelyn seděla v koutku herny a cpala si svýma malinkýma ručičkama kus koláče do baculaté pusinky. Koláč měla snad všude. Ručičky celé upatlané od švestkových povidel, obličejík celý olepený a kolem ní se povalovaly vypreparované kousíčky, které ji moc nejely nebo si je odložila na později. Sladká náplň měla očividně přednost. Lucas a Judith se rozesmáli na celé kolo.

    „Tak to je moje holka!“, zahalekal Lucas. „Ta má tedy apetit! Jen když na ni koukám, hned bych si dal s ní! A to jsem před chvílí jedl.“ Smál se na celé kolo.
    „Ta by mohla být jako vynikající lék na dědičky, co nechtějí papat.“ Utírala si Judith slzy smíchu z tváří.
    „Evelyn. Evelyn.“ Snažili se oba zaujmout její pozornost. Nic. Absolutně žádná reakce.
    „Evelin, koukni, hele, to je ale krásná panenka. A jak umí hýbat nožičkama. A koukej, umí se taky smát.“ Judith zmáčkla panence bříško a z panenky se ozvalo cosi, co mělo evokovat dětský smích.
    „Zlatíčko, podívej!“
Nic, opět naprosto žádná reakce, či byť jen náznak zájmu. Její plnou pozornost měl zkrátka koláč, který si již stihla rozpatlat naprosto všude.
    „Nene, dokud bude mít ten koláček, nikdo s ní ani nehne. A ani jí ho nezkoušejte brát.“ Smála se teta. „Jídlo je prostě pro tuto princezničku to nejdůležitější a nejkrásnější na světě.“
    „Tak to je tedy opravdu absolutní opak své starší sestřičky, kterou máme již doma. Ta bere jídlo snad jako týrání. Cokoliv do ní dostat je hotová výzva pro všechny.“ Smála se Judith. „Jídlo a Miriam zkrátka nejde k sobě. Je to každodenní boj pro všechny. Ale je to krásné, když ji nakonec vidíte papat. Víte, dostali jsme ji velmi zanedbanou a podvyživenou. I kosti byste na ní snad mohli spočítat. V tak hrozném stavu byla. A kdybyste viděla ten přístup tet k těm dětem,… je to jak noční můra! To by se vůbec v dnešní době nemělo stávat. A nejhorší na tom je, že všechny ty malé dušičky si to ponesou v sobě po celý svůj život. Je mi z toho zle. Nejraději bych si je vzala všechny.“
    „Já vim, já vím.“ Utěšoval Lucas něžně svoji ženu.
    „Ták Evelynko, už jsi dopapala svoji dobrotku? Áaa, já vidím. Ok, ok. Ještě nedopadala. Tak mi ještě počkáme, ju?“ Hladil ji něžně po zádíčkách zaneprázdněnou Evelyn.
    „Je nádherná! Je prostě úžasná!“ Rozplýval se štěstím Lucas.

Evelyn byla roztomilé, rok a půl staré děvčátko s ohromnou chutí k jídlu. Za kus koláče byla ochotná odejít s kýmkoliv, kamkoliv. Když Miriam představili doma svojí novou sestřičku, koukala na ni jako na vetřelce. Odmítala ji půjčit jakoukoliv svoji hračku a dožadovala se stále větší pozornosti. Z malé zakřiknuté Miriam se rázem stala zákeřná potvůrka, která se snažila udělat všechno pro to, aby se u nich Evelyn měla co možná nejméně dobře a úspěšně se jí to dařilo.

    "Miriam!" Křikla ostře Judith. "Proč jsi vzala Evelyn tu oplatku? Ty nevidíš, že pláče? Ty jsi si přeci svou oplatku už snědla, tak proč jsi jí tu oplatku sebrala? No?"
Již čtyřletá Miriam se postavila do bojové pozice a rázně odvětila:
    "Plotoze je osklivá!"
    "Kdo je ošklivý?" Zeptala se nechápavě Judith.
    "Evelyn! Je osklivá! Já jí nechci!"
Tak takhle to je. Malá Miriam žárlí na Evelyn a ne zrovna málo.
    "Ale Miriam, je to přeci tvoje sestřička a potřebuje, abys jí pomáhala." Vysvětlovala Judith.
    "Já jí pomáhat nebudu! Nemam jí láda!" Vedla si statečně svou.

Judith nevěděla jak tuhle situaci zvládnout. Říct jí, že jí prostě musí mít ráda? To je nesmysl musí to nechat času, snad se začnou navzájem lépe snášet a Miriam pochopí, že nebyla v žádném případě odstrčená na vedlejší kolej, ale naopak, že jí vlastně potřebuje i Evelyn. Zkrátka si musí připadat potřebná a důležitá. Jenomže jak to zařídit? To zatím opravdu nevěděla. Nakonec si řekla, že si prostě musí zvyknout ať chce nebo nechce.

Lucas přišel z práce domů a hned se začal tulit se svými zlatíčky. Strašně rád je škádlil a provokoval. Děti to přímo zbožňovaly a už se nemohly dočkat, kdy si s nimi začne hrát. Objal něžně svou ženu a odkráčel do svého království. Ve své malé dílně se cítil být šťastný. Na ponku vždy na něho čekalo pár rozbitých věcí a on je pokaždé spravil tak, že to kolikrát ani nebylo poznat. Lucas byl vlastně všestranně nadaný, ale kvůli starému politickému režimu se musel jít učit zedníkem. Nikdy ho to nebavilo. Chodil domů hodně unavený a vyčerpaný. Pokaždé si říkal, že když bude mít syna, tak ho zásadně k této práci nenechá ani přičichnout, natož se jít učit na zedníka. Byla to otročina.

Měl svůj každodenní rituál, který dodržoval. Ráno vstával přesně ve 4:15, pustil si potichounku rádio, udělal si teplý bylinkový čaj, posnídal a ve 4:40 již odcházel. Domů se vracel každý den přesně v 1:45, pomazlil se s dětmi a se svojí krásnou ženou a na půl hodinky si zdřímnul v obývacím pokoji. Pak něco málo pojedl a dal se do práce. Jeho zahrádka byla vždy ukázková a nikdy nebylo nic, co by neuměl opravit. Zkrátka byl dokonalý. Jednu chybu ale přeci měl. Na muže byl moc tichý a neprůbojný, takže vévodila v plné své kráse domácnosti Judith, které to vyhovovalo. Měla povahu tvrdé a neústupné ženy a milovala ten pocit nejvyššího šéfa a moci. Ráda rozdávala úkoly a Lucas to submisívně přijal.

Společně zvelebovali zahradu a Lucas postavil dětem krásné pískoviště. Z části zahrady pak vytvořili záhony pro zeleninu. Jelikož ale všude byla tvrdá jílovitá půda, museli ji nahrazovat půdou úrodnou. Byla to neskutečná dřina a kolikrát už chtěli ubrat ze svých nároků, ale nakonec přeci jen vytrvali. Nyní už tam mohli pěstovat vše, co si přáli, jako například mrkev, brambory, celer, pažitku s petrželí, kedlubny a plno dalšího. Pro děti pak společně vysázeli několik druhů rybízu, angrešt, maliny, ostružiny a samozřejmě také jabloně. Ostatní ovocné stromy, již plodící, měli na druhém baráčku.

Miriam bylo šest let a začala chodit do školy. A s tím přišlo i několikaleté trápení. Na obou frontách.