Z pekla do pekla7., 8., 9. kapitola

Kapitola 7
Babička Jody, James,  Kim a Rachel

    Když si jeli do dětského domova pro Jamese, Kim a Rachel, byl to pro všechny velký a slavnostní den. Dětem doma vše postupně vysvětlili a již několik dní je na to připravovali. Pozvali Judithinu matku, aby se během doby, kdy budou pryč, postarala o děti a nemuseli se o ně nijak strachovat. Judithina matka, řízná dáma, měla děti velmi ráda. Vždy byla ustrojená a nalíčená jako lady, která se právě chystá vyrazit na nějaký ples. Její nehty byly perfektně ošetřeny a nalakovány, na uších měla pokaždé jiné náušnice, zvané klipsy, a účes samozřejmě vždy dokonalý. Vysoké podpatky byly samozřejmostí a obzvlášť děvčata je milovala a zkoušela v nich ujít alespoň několik krůčků. Nu, popravdě, ani Marcus nezůstával pozadu.

Babička Jody, Judithina Matka, měla svérázný humor a vždy ráda přijela vypomoct. Ihned na začátku si s ní ale museli ujasnit, že kouřit bude výhradně venku a pokud možno, ne v blízkosti dětí. Jody byla vášnivý kuřák, to se ale samozřejmě podepsalo na jejím hlase, který zhrubnul a získal poněkud hlubší odstín. Každé ráno, když se probudila, jste mohli slyšet nejdříve dlouhou symfonii kašlání a pak jste po nějaké době potkali samotnou babičku. Nicméně, jakmile nebylo nutné, aby Jody vstávala brzy kvůli dětem, či jiné práci, její ráno se posouvalo až na odpolední jednu hodinu a někdy i déle. Byla noční typ a ráda chodila spát až po půlnoci. V podstatě pořád jste ji viděli s pletením v ruce nebo luštit křížovky a vedle ní neodmyslitelné černé kafe. Za jeden den byla schopná uplést jeden svetr pro dospělého. Dětem napletla plno svetříků, ponožek, čepiček, šál, stejně tak i pro Judith a Lucase.

Jody hlídala doma děti, které byly jako na trní z očekávání dalších sourozenců. Ten den nebylo lehké je udržet na uzdě. V dětském domově na Lucase a Judith už netrpělivě čekali. Kim a James byli oblečeni ve svých nejlepších šatech a cítili se jako v té nejkrásnější pohádce. Byli netrpěliví a neustále všem říkali, že dnes si je vezme nová maminka a tatínek domů.
    
Ten dlouho vysněný okamžik právě přišel. Černé lesklé auto zastavilo před domovem. Z něho vystupovali dva lidé. Žena a muž. Žena nesla nějakou tašku. Oba se usmívali a něco si povídali. Zazvonil zvonek. Čekání. Čas se zastavil. Ti lidé stále nejdou. A pak je uviděli. Krásná, usmívající se paní s kratšími vlnitými vlasy a krásný pán jako z pohádky, vlasy krátké a černé. Oba jsou jak andělé. Pán hovoří s tetami. Paní jde blíž k dětem a sedá si na bobek. Má krásný hlas. Nejkrásnější hlas na světě. A ty vlasy. Jsou jako zlaté a září. Paní něco povídá. Najednou zvedá ruce a oba dva pohladí po vláskách a stále se usmívá. Pohlazení od ní je to nejkrásnější na světě. Děti maminku okamžitě milují. Přichází tatínek a bere Jamese do náručí. Maminka zvedá Kim. Všichni pociťují štěstí.

    „Ahoj Kimi a Jamesi, já jsem vaše nová maminka.“
    „A já jsem váš nový tatínek.“
    Děti se jich drželi okolo krku jako klíšťata a ani nedutaly. Nemohly uvěřit svému obrovskému štěstí.
    „Jakpak ty se jmenuješ? Řekneš mi to?“ Snažila se Judith rozmluvit malou Kim.
    „Kim.“ Pípla Kim Judith do ucha stále se držíc okolo krku jako klíště.
    „No to je ale krásné jméno!“
    „A jakpak se jmenuje tvůj bráška? Myslíš, že nám to taky dokáže krásně říct jako ty?“ Snažila se udržet rozhovor Judith.
    „Tak co, řekneš mi také svoje jméno?“ Ptal se něžně Lucas Jamese.
    „Já se jmenuju James.“ Řekl hrdě chlapec.
    „Téda, ty máš ale taky moc krásné jméno!“ Lucas hladil Jamese po zádíčkách v náruči a usmíval se na něho.
    „Pojďte,“ posadili obě děti na koberec a začali cosi vyndávat z té velké tašky.
    „Něco jsme vám přivezli, to budete koukat.“

Vytáhli postupně několik krásně zabalených balíčků, vybrali dva a podávali je každému z nich. Balíčky měly tvar menších krabic a každá na sobě měla mašličku. Jedna byla růžová a jedna světle modrá. Děti seděly na zemi jako zkoprnělé a vůbec se nehýbaly. Jen němě koukaly střídavě na balíčky a na nové rodiče. Ti jim nakonec balíčky museli podstrčit až do jejich malých ručiček.

    „Jamesi, to je dáreček pro tebe. Vezmi si ho. Ten je jenom tvůj. Nejsi zvědavý, co je v něm schováno?“ Lákal Lucas Jamese.
    „Kimi, vem si ten dáreček. Nemusíš se bát. Když ho otevřeš, najdeš tam krásné překvapení. A je jen tvoje. Ukaž, já ti pomůžu ho rozbalit.“ Judith pomalu s Kim rozbalovala balíček, zatímco Lucas pomáhal Jamesovi.
    „Botycky!“ Vypískli oba naráz.
    „Ano! Botičky! Líbí se ti? Ty jsou ale krásné, viď?“ Reagovali Hackerovi na nadšení obou dětí.
    „A vidíš? Máte úplně stejné, jenom máte každý jinou barvičku, abyste si je poznali. Tyhle zelené jsou Jamesovo a tyhle žluté sandálky jsou tvoje, Kim.“

Obě děti se ihned snažily do nich dostat a srandovně s nimi zápasily.
    „Ukažte, my vám s tím pomůžeme, ano?“
    „Já sám.“
    „Já sama.“

Děti se snažily zdolat zapínání pásečku na botičkách. Malé nemotorné ručičky jen kmitaly. Lucas s Judith je jen pobaveně sledovali a smáli se až komické situaci. Pociťovali velkou radost. Vidět ty děti absolutně nadšené a zabrané do  boje se záludným zapínáním sandálků, kterých, jak se zdálo, se už nikdo jiný ani nemohl dotknout, jim nahánělo slzy štěstí do očí. Zároveň ale už nyní, při jejich počínání, bylo jasně vidět, že děti jsou velmi inteligentní a opravdu se snaží přemýšlet, jak systém funguje a jak dojít do zdárného konce. Jejich biologický otec byl abnormálně talentovaný inženýr, takže inteligenci zdědili po něm. Není tedy divu, že ihned začaly hledat, kde je zakopaný pes a nakonec oba po nějakém čase toto úskalí zdolali.

    „Já uz to mám!“ Hlásal nadšeně James.
    „A já taky!“ Nezůstávala pozadu ani Kim.
    „Tak co? Líbí se vám nové sandálky?“ Ptali se oba manželé.
Jenže to už děti neslyšely. Ty už neslyšely a nebyly schopni vnímat naprosto nic. Jen se okouzleni koukaly na své nožičky, hladily sandálky a byly zcela uzavřené ve svém vlastním světě. Prohlížely si své sandálky ze všech možných stran, snažily se dostat své drobné nožičky do všech možných i nemožných úhlů, aby viděly, jak moc jim to sluší a jak jsou sandálky nádherné. Byly tím naprosto pohlceni. Takový dar! Pro ně něco naprosto senzačního a neuvěřitelného. Nikdy své vlastní botičky neměly. Vlastně nikdy nic neměly, co by patřilo jenom jim. Byl to zcela nový pocit, který neznaly.

    „Tak co, zkusíte jak se v nich chodí?“ Ptala se Judith se slzami v očích. Oba je tato situace emočně zahltila.

James a Kim se snažili pomalu a velmi opatrně postavit na nohy. Oba zůstali stát a jako přimrazení každý zíral na své krásné sandálky. Neodvažovali se ani pohnout nebo udělat byť malý krůček, aby si sandálky neponičili. Oba dva měli vykulené oči a tvářičky jim zářily radostí.

    „Tak pojďte. Jamesi? Kim? Ukažte nám, jak v nich umíte šikovně chodit, ano? My se na vás budeme koukat. Ukažte nám to. Šup.“ Smál se Lucas. Seděl na koberci a objímal Judith. Z obou manželů byla cítit láska.
    
První krůček udělal James, aby chytil Kim za ručičku. Podívali se na sebe a udělali společně první krůček. A pak druhý. A pak další. A další. Už zapomněli jeden na druhého a každý si to štrádoval po místnosti s okouzleným pohledem upřeným na své nožičky se sandálky. Vypadali jako perpetum mobile, které se nehodlá nikdy zastavit.

    „Tetó, tetó, koukni jaký mám nový sandálky!“ Volali Kim s Jamesem.
    „Teto a ty jsou jenom moje“, brebentila Kim, „ty mi koupila moje maminka.“
    „A kdy uz pojedeme domů?“ Tahal James Lucase za rukáv a vážně na něj hleděl svými velkými tmavými kukadly.
    „Za chvilinku broučku, za chvilinku. Maminka a tatínek tady ještě něco rychle vyřeší, abyste s námi mohli jet a pak hned pojedeme.“ Vysvětloval trpělivě Lucas.
    „Tak děti, pojďte se mnou se rozloučit s ostatními dětmi a tetami, ano? Maminka a tatínek mezitím půjdou něco rychle zařídit a hned budou zpátky, ju?“ Brala je teta za ručičky a chtěla je odvést pryč.
    „Nééé! Nééé!“ Vzpírali se oba.
    „Né! Já budu s maminkou a s tatínkem!“
    „Já taky! Já nikam nechci!“

Děti měly hrůzu z toho, že je tu oba noví rodiče nechají a odjedou bez nich pryč.
    „Nesmíte se divit, paní Hackerová. Oni jsou zkrátka vyděšeni z toho, že byste odjeli bez nich. Myslí si, že už je nechcete.“ Vysvětlovala teta Beth.
    „Ale to my samozřejmě chápeme. Je to smutné. Kimi? Jamesi? Pohlídáte mi tady tu moji kabelku, prosím, než se vrátím zpátky k vám? Nesmíte ji ale ztratit. Bez ní já nemůžu nikam odjet, víte?“ Pravila chytře Judith a podávala jim svou menší kabelku.
    
Obě děti se na ní vrhly a jaly se ji chránit vlastním tělem. Každý ji držel za jeno ucho. Bylo to pro ně ujištění, že maminka bez ní nemůže nikam jet a že si tedy pro ně za chvilku i s tatínkem přijde. Teď již byly ochotni jít s tetou a postupně se se všemi rozloučit.

Setkali se v přízemí naproti vchodu do budovy u výtahu. Výtah se otevřel a tam stála jejich maminka, tatínek a… moment! Co to je? Co to drží maminka v náruči? Nějaký děcko? Další děcko bude mít jejich maminku a tatínka?
    
    „Tak Jamesi a Kimi, tohle vaše nejmladší sestřička Rachel.“ Představovala Judith dětem malé batole v náručí.
    „To teda není!“ Vykřikla bojovně Kim.
    „Já mám jenom Jamese, James je můj blatšíček odfurt.“ Mračila se a odmítala přistoupit na jakékoliv jiné stanovisko.
    „To není naše sestlicka. Sestlicka je Kim.“ Stál na svém i James.

Děti o své sestřičce nemohly vědět, protože se narodila zhruba před rokem a byla rovnou umístěna do kojeneckého ústavu, jelikož se jí biologická matka také ihned zřekla.

    „Ale ano, je to vaše malá sestřička, která se narodila o něco déle než vy. Ale je to určitě vaše sestřička a moc vás oba potřebuje.“ Judith se sehnula, aby jim opatrně ukázala Rachel. Ta měla tak kudrnaté černé vlásky, že vypadala jak černoušek. Měla tmavší pleť, kterou zdědila po matce a obrovská tmavá kukadla.
    „Chcete si jí pohladit? Ano? Tak dobře, ale opatrně. Je ještě moc malinká.“
Děti se k ní pomalu přiblížily a začaly ji zvědavě okukovat. Pak se jí začaly opatrně dotýkat a hladit, jako kdyby byla z porcelánu.
    „Ta má tak malinký lucicky“ Říkala okouzleně Kim Jamesovi.
    „Jé, ona mi cucá můj plst Kimi, hele.“ Smál se James.
    „Tak my si jí vezmeme jako naši sestlicku.“ Ohlásila důležitě Kim.
    „Jo, vezmeme.“ Odsouhlasil James

Manželé se s úlevou na sebe podívali a beze slov si řekli, uff, dopadlo to dobře. Judith nesla v náručí malinkou Rachel a Lucas vedl za ručičky Kim a Jamese. Společně se vydali k autu, které na ně celou dobu čekalo a za nimi se šel rozloučit a zamávat všem celý průvod tet. Ostatní děti byly uvnitř a drženi co nejvíce mimo tuto událost, neboť je chtěli ušetřit smutku z toho, že ony tady zůstávají.
    
Lucas si sedl dopředu k panu řidiči a Judith si sedla s dětmi dozadu. Před tím ale, než si také sedla, otevřela znovu velkou tašku a dala jim každému hračku na hraní, aby se cestou nenudily. Přeci jen to byly skoro dvě hodiny jízdy autem a to bylo dlouhé i pro dospělého člověka. Rachel celou cestu slaďounce prospinkala s palečkem v pusince. Nic ji nevzbudilo a ničím se nenechala vyrušit. hg sladké a klidné děťátko.

Zato James a Kim se po nějaké chvíli začali otrkávat a prozkoumávat vnitřek auta. Ne, že by byli zlobiví nebo neposlouchali, ale začala se projevovat jejich zvídavost a pomalu i inteligence. Jamese nejvíce zaujala přístrojová deska. Neustále se na něco ptal. Otázky nebraly konce, ale pan řidič byl nekonečně trpělivý.
    „A tohle je tu ploc, stlejdo?“
    „A tohle?“
    „A tamto?“
    „A stlejdo, ploc…?“
A takhle to šlo stále dokola. Lucas s řidičem se upřímně smáli všem těm jeho všetečným otázkám. Jamesovi byli teprve čtyři roky a tři měsíce a už se živě zajímal o technické věci a nejraději by je i prozkoumával. Byl to zkrátka všetečka a chtěl všechno vědět a znát.

Judith s Rachel v náručí začala potichounku zpívat v naději, že tří a půl letou Kim zabaví, jelikož slyšela od tet v dětském domově, že krásně zpívá a zpívá kdykoliv je to možné. Kim na sedadle zkameněla a okouzleně zírala s otevřenou pusou a vykulenýma očima na maminku.

Zcela ji pohltil mámin hlas. Byl to pro ni ten nejnádhernější hlas na světě.
    „To, ty tak klásně zpívás! Ty más nejklásnějsí hlas ze vsech lidí!“
    „Kimi, já nejsem teta, já jsem tvoje maminka, ano?“ Usmála se na ni Judith.
    „A já jsem ale slyšela, že moc ráda zpíváš. A že zpíváš moc krásně. Nechceš mě naučit nějakou písničku?“ Loudila Judith.
    „Jo! Jo! Já tě naucím pisnicku o láckovi!“ Nadšeně souhlasila Kim.
    „Ta je totiz nejlepsí. Tu zpívám moc láda, teto!“
    „Tak jo, Kimi, to budu moc ráda. A říkej mi maminko, ano?“
Kim rychle přikývla, nadechla se a začala zpívat.
    „Leze lácek po potoce,
    leze lácek po šece.
    Leze zpátky, nosky klátký
    a pšeci nám utece.

    Tlala lala, tlala lala,
    tlala lala lalalá,
    Tlala lala, tlala lala,
    Tlala lala, lalalá.“

    „Líbí se ti taky, teto? Teto, já tě jí taky naucím.“ Hlásala nadšeně Kim.
    „Kimi, já nejsem teta, zkus si vzpomenout, kdo jsem a jak mi máš říkat, ano?“ Snažila se Judith přimět Kim, aby si na oslovení maminka začala zvykat. Bylo pochopitelné, že to nějakou dobu potrvá, ale bylo nutné jim to oběma neustále připomínat a opravovat je.

    „Ty jsi maminka.“
    „No paráda! Vidíš, že to umíš.“ Hladila Judith Kim po vláskách.
    „Tak a teď mě pojď naučit tu krásnou písničku o ráčkovi, ano? Já bych ji tak strašně moc ráda uměla stejně krásně, jako ty.“

A tak cesta domů uběhla rychleji, než očekávali. Judith si zpívala s Kim a Jamese naplno zaměstnalo zjišťování co a jak funguje a objevování pro něj naprosto nového světa.

Cesta byla u konce. Zastavili před velkým domem a děti najednou zmlkly a znejistěly. Pro ně právě začínal nový život, o kterém tak dlouho snily. Jak byly zvyklé celý svůj kratičký život, chytily se za ručičky a mačkaly se k sobě. Ani jeden z nich nechtěl porušit ten sváteční a výjimečný okamžik. Byly napjatí k prasknutí a zároveň velmi nervózní a nejistí z toho, jaké to bude.

    „Tak co, děti. Líbí se vám váš nový domeček, kde budeme všichni spolu bydlet? Co byste řekly na to, kdybychom teď všichni vystoupili z auta a šli domů?“ Ptala se Judith se širokým úsměvem na tváři.

Děti se ani nehnuly. Nereagovaly. Byly vyjevené a vypadalo to, že Judith ani neslyší. Jen němě zíraly na dům před nimi. Byl krásný. Byl tak moc krásný! A tak veliký! A teď to bude jejich dům, jejich doma. A tady si budou hrát. A tady budou spinkat. A tady budou papat. A bude tam s nimi pořád jejich maminka a tatínek. A nikdy, ale opravdu už nikdy se nebudou bát, protože je jejich tatínek s maminkou vždycky ochrání a zachrání před bubáky a hlavně čerty. A budou se o ně starat a hladit je a tulit je a mazlit se s nimi a budou si zpívat a budou jim číst pohádky a… Jenom pro ně.  Byla to pro ně nesmírně obrovská emoční nálož.
   

Kapitola 8
Domov v High Birch

    Nakonec museli děti ručně vyndat z auta. Jakmile byly opět na nohou, opět se k sobě mačkaly a držely se za ručičky. Bylo to dojemné.
    
    „Tak pojď Kim, dej mi ručičku. Jamesi, dej ručičku tatínkovi. Ták. A teď spolu půjdeme domů, ano? Tam na vás čeká překvapení. Ne, nebojte se. Je to hezké překvapení. Někdo už tam na vás čeká.“ Snažila se je navnadit Judith.
    
Všichni vešli do domu a pomohli dětem vystoupat po schodech do prvního patra, kde byl velký a prosvětlený obývací pokoj, v němž jednu část zabíral jídelní stůl. Děti ani nedutaly. Jen se stále rozhlížely a kulily svá velká očka. V hlavičkách jim to oběma přímo šrotovalo, jak se snažily pobrat všechny ty novoty. Bylo toho na ně opravdu moc.

Pomohli oběma sednout si na židle a Judith přinesla velký koláč. Vypadal nádherně a voněl přímo božsky. Byly na něm zavařené švestky a nich velká vrstva tzv. žmolenky posypaná moučkovým cukrem. Tomu zkrátka nemohl nikdo odolat. Všem se sbíhaly sliny na jazyku. Judith dala každému na talířek po jednom kousku a vybídla je k jídlu. Byla  to neskutečná dobrota a děti měly ruce a tváře celé upatlané, jak se to snažily co nejrychleji nacpat do malých pusinek. Byla na ně radost pohledět a oba rodiče to dojetím dohánělo k slzám.

Děti mlčky papaly a krátké nožičky se jim klátily na vysokých židlích s polštářem. Najednou se chodbou rozlehl zvuk otevíraných domovních dveří a brebentění dětských hlásků. Jasonovi a Kim zamrzly ručičky s koláčem v půlce cesty k pusinkám a pohledy jim sklouzly ke vchodu do obýváku.

    „Ahoj maminko a tatínku.“ Ozvalo se od dveří téměř současně.

Za necelé dva měsíce tříletá Evelyn, skoro pětiletý Marcus a čerstvě šestiletá Miriam stáli seřazeni od nejmenšího po největšího ve vchodu do obýváku a zvědavě si prohlíželi své nové sourozence.

    „Tak, tady máme pro vás to slíbené překvapení. Kim a Jamesi, tohle je vaše nová sestřička Miriam, tohle je váš bratříček Marcus a tohle je Evelyn. Moc se na vás těšili a už se vás nemohli dočkat, že jo děti?“
Děti mlčky přikývly, ale stále se nehly z místa.
    „No tak, nepůjdete je pozdravit a přivítat?“ Ptal se Lucas.
Děti se nesměle přiblížily a zaznělo sborové „ahoj“.

James s Kim (Rachel spinkala) pípli od stolu „ahoj“ jako svoji odpověď. V hlavičkách se jim honilo spoustu věcí jako: co to je? Kdo to je? Zrada? Další děti, co se s nimi budou dělit o maminku s tatínkem? Tak to přeci nemělo být. Oni nejsou naši sourozenci, tak co tu dělají. To je nespravedlivé. Jejich bublina nadšení začala trochu splaskávat. Tohle chápali jako zradu.

    „Ale tohle není můj bráška a sestřičky.“ Namítal James s plnou pusinkou.
    „Moje taky ne.“ Rázně pokračovala Kim.
    „Teď už jsou. Jejich maminky a tatínkové je taky nechtěli. Stejně jako vás. A my je máme stejně rádi jako vás. A přeci byste nechtěli, aby byly bez maminky a tatínka, jako jste byly vy. To by bylo moc smutné, že jo?“

James a Kim připustili, že to by bylo opravdu smutné. Nicméně měli stále problém se s tím v jejich hlavinkách vyrovnat. Nikdo je na to nepřipravil, nikdo jim nic neřekl. A teď najednou toto.

    „A tohle, Jamesi a Kim, to je vaše babička Jody. To je pro změnu moje maminka, víte? Neřeknete jí ahoj?“ Postrkovala je Judith.
    „Ahoj babičko, ahoj babičko.“ Zaznělo nesměle od obou.
    „Ahoj, vy jste ale krásní. Líbí se vám tady?“ Chtěla Jody popostrčit oněmělé děti k rozhovoru.“
    „Ano, mě jo.“ Řekla Kim
    „Mě se tu nelíbí.“ Ozvalo se od Jamese
    „Jejda a proč se ti tu nelíbí, Jamesi?“ Vyzvídala v nepříjemném překvapení Jody.
    „Tady jsou cizí děti a chtějí taky naší maminku. Maminka je jenom naše.“ Soukal ze sebe zhrzeně James.
    „Ale neboj se, maminka je stejně jejich jako je stejně vaše. Mají vás s tatínkem moc a moc rádi. A uvidíte, až vám ukáží hračky, budete si spolu moc a moc rozumět.“

Babička měla hluboký a hrubý hlas a tak se jí Kim zprvu bála. Další den, když se poprvé vyspinkali ve svých nových vlastních a velkých postelích, zahlédli najednou malého James v chodbě, jak postupně strhává proužky tapety a současně s každým kouskem trénuje počítání:
    „Jedna.“
Drb. Další kousek tapety.
    „Dva.“
Trh, další proužek.
    „Tši.“

Než na to přišli, měl už odtrháno asi 7 proužků. Všechny pěkně jeden vedle druhého. Drobnými prstíčky nejdříve do tapety postupně vyškrábal malou dírku a když se nějaký kousek odchlípl, zručně s naprostým zaujetím a zadostučiněním z něj ulípnul větší a větší kousek, až se za něj dalo chytit a odtrhnout poctivě celý svislý proužek. Práce to byla velmi detailní a ihned bylo vidět, že má obrovskou trpělivost a talent na drobné práce. Bohužel to ocenil jen on a samozřejmě Kim, která ho ve všem podporovala a obdivovala.

    „Jamesi! Co to probůh děláš?!“ Zděsila se Judith, když to viděla. Tapety byly nové a krásně ladily s interiérem.
    „Já pocítám, koukni do kolika umím pocítat.“ Chlubil se radostně James.
Škub. Další zdolaný proužek dole.
    „Ctyši“ A otočil se na maminku.
    „Já už umím do desíti. Já ti to ukážu. Koukej maminko!“ A už už se se chystal vydolovat další kousek tapety.
    „Ne Jamesi. Zlatíčko, to nemůžeš. Vidíš, jak jsi zničil tuhle tapetu? To chceš, aby jsme to tu měli ošklivé?“
    „To pšeci není osklivý. Mě se to líbí.“
    „Mě taky.“ Okamžitě přitakala Kim.
    „Nu, já myslím, že bych ti mohla dát na trénování počítání ještě lepší věc. Chceš ji vidět? To se ti bude moc líbit.“ A hlavně mě, když přestaneš trhat ty tapety, říkala si v duchu Judith.
Šla s Jamesem do herny a vytáhla barevné kuličkové počítadlo.
    „Tak co říkáš tomuhle? Vidíš, takhle můžeš šoupat kuličky a při tom je počítat. No není to paráda?“
James nadšeně s pusinkou otevřenou dokořán přikývl a natahoval ruce k počítadlu. Uff, tak teď jsou snad naše zdi v bezpečí, ulevilo se Judith.
Ehm… no, nebyly. Už nikdy nebyly. Byla to zkrátka dobrá zábava a jakmile byl někde odchlípnutý kousek tapety, hlavně v místech, kde se tapety na sebe napojovaly, přímo to neodolatelně vybízelo k tomu, aby se za ten kousek zatáhlo, či aby byl odtrhnut. A krásně se tam daly dělat krásné vzory, když jste si dali záležet a tapetu odtrhávali podle přesné představy v hlavičce. A samozřejmě nejlépe to šlo večer v postýlce, kdy už jste měli být otočeni ke zdi a spinkat.. No, zkuste neodolat. Vždyť na to přímo koukáte, tak co si trochu neodtrhnout, ne?

Bohužel se velmi často nedopatřením stávalo, že zrovna v tom nejlepším uměleckém rozpoložení se přišla Judith podívat, zda děti už spí. Samozřejmě dělaly, že jsou již uprostřed hlubokého spánku a doufaly, že maminka brzy odejde a nic nezjistí. Jenže těm malinkým naivním hlavinkám nedošlo, že ručičkou zvednutá přikrývka do výšky a přilepená ke zdi,  snažíc se zakrýt nově vznikající umělecké dílo, jaksi rozbíjí věrohodnost předstírání spánku.

Takže pak samozřejmě následovalo zprvu domlouvání, přemlouvání, pak došlo na výstrahy a když nic nezabíralo, tak přišel výprask. Buď na zadeček nebo přes ručičky.
    „ Já už to maminko nikdy, ale oplavdu už nikdy neudělám! Maminko néé, to bolí! Plosím, já už to nikdy neudělám. Já už budu hodná!“
    „To jsi mi tvrdila už minule. A před tím taky.“
    „Maminko! Ale teď už oplavdu! To bolí!“
    „Dej tu ruku pryč z toho zadku. Nebo tě mám přes ní taky majznout?“
Nejdříve Judith obětovala svoji ruku a pak plynule přešla na vařečku neboť ta byla pro ní poněkud méně bolestivá.

Když chodila Judith vyzvednout děti ze školky, uložila ty mladší do postýlky k odpolednímu spánku, počkala až usnou a rychle vyrazila, aby byla co nejdříve zpátky doma. Děti ani nezjistily, že maminka není doma. Judith se vždy stihla s dětmi vrátit v čase, kdy děti ještě spinkaly zdravým osvobozujícím spánkem.
    
Loukou před domem se rozléhal hlasitý dětský řev.  Judith s dětmi akorát zabočila na cestičku roky vyšlapanou přes louku a krev jí ztuhla v žilách. Okamžitě poznala řev malé Kim a hlavou ji rychlostí světla probíhaly ty nejhorší možné scénáře. Všechny se točily okolo myšlenky, že je Kim určitě v ohrožení života. Měla ještě spinkat! Něco strašného se muselo stát! Ne! Pane Bože! Prosím Tě, ať se jí nic nestane.

Dětem okamžitě řekla, ať dojdou pomalinku domů (bylo to už jen pár metrů) a sama pádila jak nejrychleji mohla domů. Doslova vlétla do domu a neskutečně rychle vyběhla schody do patra. Během mžiku byla v pokojíčku, kde měla spinkat Kim a James a…

Nevěřila vlastním očím. Ten obrovský řev, ty všechny možné černé scénáře. Srdce v krku a tep nespočítatelný. Kapky potu jí stékaly po obličeji. Její plíce lapaly po kyslíku. To snad ne! Mě snad picne, říkala si v duchu Judith.

Malá Kim klečela schoulená na kolínkách, hlavičku ve svých drobných ručičkách a vřískala na celé kolo a to jen proto, že jí přibyl nepříjemně vonící obsah do pyžámka.
    „Kimi, Kimi, slyšíš mě? Kimi, no tak, už jsem tady.“ Snažila se upoutat její pozornost, protože to vypadalo, že se soustředí pouze a jen na svůj hlasitý křik a pláč.
    „Copak se ti přihodilo? No tak, přestaň křičet a řekni mi, co se ti přihodilo.“
Kim mezi hlubokými vzlyky se sebe vysoukala cosi, co mělo zřejmě znamenat „pokakala a smldí.“
Judith to už nevydržela a začala se smát. Tahle absurdně komická situace v ní uvolnila veškerý adrenalin a cítila obrovskou úlevu.
    „Tak pojď, Kimi, tak to vypereme, umyjeme zadeček a budeš zase krásně voňavá a čistá, souhlasíš?“
    „A-no“ Ozvalo se mezi jejími srdceryvnými vzlyky.
Miriam a Marcus mezi tím došli domů a ihned pátrali po příčině řevu.
    „Ne, opravdu se Kim nic nestalo Miriam. Jsi hodná, že máš o ní starosti. Kim jenom nestihla včas jít na záchůdek, víš? Ale teď už bude znovu jak vyvoněná princezna, viď Kimi.“

    Později pak Judith musela všem v okolí vysvětlovat, že se opravdu nic nestalo a k čemu došlo. Všichni měli velkou starost, co že se to špatného přihodilo a každý nabízel svou pomoc. A když se pak dozvěděli o co šlo, s chutí se smáli.

Kapitola 9
Tatínku, ty jsi vůl, vůl, vůl, vůl.

Jednoho dne, když Lucas pracoval na stavbě nové velké garáže na zadní zahradě, přišla k němu Evelyn. Lucas zrovna stál na žebříku a lopotil se s těžkým trámem.  
    „Tatínku?“ volala na něj dole Evelyn.
    „Ano, Evelyn? Copak potřebuješ?“ Ptal se namáhavě Lukas a současně se snažil velký trám zasadit na správné místo.
    „Tatínku, ty jsi vůl, vůl, vůl, vůl.“ Hrdě oznamovala Evelin tatínkovi, aniž by tušila, co právě řekla. Ano. Evelyn, která stále odmítala mluvit a mluvila spíše ve slabikách.

Lucas doslova zamrznul v pohybu a nevěřícně zíral na Evelin, která usilovně zakláněla svoji hlavičku, aby na něj viděla.
    „Cos to říkala, Evelin?“ Nevěřil vlastním uším Lucas.
    „No, že jsi vůl, vůl, vůl, vůl.“ Hrdě opakovala Evelin.
    „Evelyn, tohle je špatné říkat, víš? Kde jsi to slyšela?“
    „Tamhle. Jak se houpají na naší houpačce ty velký děti s paní učitelkou.“ Ukazovala Evelyn drobným prstíčkem do míst na kraji lesa, kde byla pověšena velká houpačka,  kterou tam zavěsil Lucas pro své děti, ale ihned jakmile se rozneslo, co je tam za skvělou atrakci, chodily se sem houpat  i celé školní třídy.

Evelyn byla na zahradě a zkrátka slyšela vše, co si děti i dospělí povídají. Očividně ji toto slovo velmi zaujalo a proto s nadšením běžela za tatínkem, aby mu oznámila, co se naučila. Ovšem neměla tušení, co se tím myslí, zkrátka se jí to nové slovo vůl moc líbilo a chtěla jej použít.

Lucas pro děti rád vyráběl různé hračky, pískoviště, bunkry a jednoho dne objevil ve své dílně dlouhé silné lano a nápad byl na světě. Jelikož bydleli zhruba 2 metry od lesa, chystal se lano zavěsit na některý ze stromů na malém náspu ihned na začátku lesa. Děti by se tak snadněji mohly houpat a byl by to větší zážitek. Ze dřeva vyrobil krásné pohodlné sedátko a s pomocí Judith pak lano zavěsili. Z houpačky se stala ihned velká atrakce. Děti si to okamžitě zamilovaly a chtěli se houpat co nejvýše. Byly schopni na houpačce strávit několik hodin.  S tím samozřejmě ale přišly i hádky a rozbroje.

    „Maminkoooooo, Marcus mě tam nechce pustit! A už se houpal dlouho!“
    „Marcusi, pusť mě tam už!“
    „Teď jsem na řadě já! Já jsem tu byla dřív.“
    „Neřvi. Uřvaný malý děti sem nesmí, víš?“
    „Uhni, ať se můžu pořádně zhoupnout.“
    „Maminko! James se houpe moc vysoko!“

A tak to bylo každý den. Jak se ale ostatní děti z okolí dozvídaly, že je tam ta skvělá houpačka, začalo tam být rušno. A poté, co si houpačku začali uzurpovat celé školní třídy, začalo to být i nebezpečné. Nakonec Lucas houpačku musel radši sundat. Stejně se na ní jeho děti v podstatě už ani nedostaly a vyrobil ji právě pro ně.
Les byl pro děti skvělé útočiště. Obzvlášť ten malý, který byl ještě před vysokým náspem železniční tratě. Judith je mohla z balkonu či zahrady kontrolovat a popřípadě rychle zavolat domů. Les byl pro ně jeden den bojiště, další den opečovávanou zahradou, zkrátka byl to kouzelný les.

    „Já mám skvělěj nápad, děcka.“ Oznámil Lukas při snídani.
    „A jakej, tatí?“ Snažily se všichni u stolu vyzvědět.
    „No,  já jsem myslel, že bysme postavili v lese bunkr. Ale pořádnej bunkr. Co vy na to?“
    „Jó! To je super!“ Překřikovaly děti jeden druhého, až je Judith musela utnout.
    „A jak ho uděláme, tatí? Ptal se James.
    „Nu, vezmeme si krumpáč a rýč a lopaty, nějaké dřevo a hřebíky a pustíme se do toho. Vždyť tu mám pořádné chlapy kolem sebe, ne? A šikovný holky, bez kterých by to určitě nešlo.“ Vysvětloval Lucas.
    „Ženský jsou slabý. Ty nic neunesou a hned fňukaj.“Zahlásil sebevědomě Marcus.
    „To není pravda“ Ohradila se okamžitě Miriam a zamračila se výhružně na Marcuse.
    „Tak to teda vůbec není pravda! Že ne, tatínku?“ Kontrovala ihned Kim.
    „No jasně, že to není pravda. Ženský jsou kolikrát silnější než chlapy. A to vím určitě.“ Uklidňoval ženské osazenstvo Lukas.
    „Haha haha haha,“ smál se na celé kolo Marcus.
    „Prej silnější než chlapy.“ Marcus se řechtal na celé kolo a ostentativně ukazoval na svých tenkých ručičkách své rádoby svaly. James nechtěl zůstat pozadu a chtěl vypadat jako jeho bráška tak sebejistě a silně a tak ukazoval své tenké ručičky na své až rachitické postavě.

Lucas nashromáždil spoustu starých latí a prken, sklenici plnou hřebíků, kladiva, pilu a ostatní věci, které se mohly hodit ke stavbě bunkru. Společně pak vyrazili do nedalekého lesíku. Celá výprava vypadala jako když se chystají na dobývání celé vesnice. Judith na jejich přání všem připravila malé batůžky s pitím, svačinou a hlavně nějakými sladkostmi.
    
    „Maminko, my jdeme dělat těžkou práci, no a na tu přeci potřebujeme velkou svačinu. Jako má tatínek vždycky sebou do práce. Protože mi jdeme pracovat hodně jako tatínek.“ Brebentil Marcus a cítil se velmi důležitě a dospěle.
    „Ano. My potřebujeme hodně síly. Budeme přeci stavět velkej bunkr! Opravdickej Bunkr! A bude fajnovej. Tatínek to říkal.“ Naparoval se důležitě James.
    „Ajajaj, tak to teda musím něco přichystat. Bez velké svačiny nemůžete dělat velkej bunkr. To by tedy nešlo.“ Hrála Judith jejich hru.
    „Ano, maminko. To by vůbec tedy nešlo. A musí být opravdu veliká. My si vezmeme každý svůj batůžek.“ Marcus už to měl všechno promyšlené. A jakmile se jednalo o jídlo, nebylo nic důležitějšího. Strašně moc totiž rád jedl.
    „Ale holkám nic dávat nemusíš. Jsou to přeci holky a nemají sílu jako my chlapi.“ Upozorňoval Marcus Judith.
    „Ne ne, Marcusi. I holky potřebují pořádnou svačinu, aby mohly být taky silné.“ Nedala se Judith.
    „Pfff, jsou to holky. Ty jsou od toho, aby si hrály s panenkama a my chlapi jsme je chránili. Proto musíme hodně jíst, víš?“ Marcus se stále nemohla smířit s představou, že by holky mohly mít také tak velkou svačinu.
    „Já už to nějak zařídím, jasnačka? Teď si všichni upalujte pro své batůžky. Šup.“

Judith se dala s úsměvem na tváři do přípravy svačinek. Samozřejmě, že všichni dostali stejně. Nehodlala přistoupit na Marcusovu hru.

Takto, plně vybaveni, vyšli stavět s Lucasem slíbený bunkr. Byla ohromná událost, která nešla utajit. Brzy se k nim začaly trousit děti z z okolí, které také chtěly přiložit ruku k dílu. Bunkr byl vyhlouben do země a měl dvě patra. Nakonec ho, jako správní zálesáci, zamaskovali spadlými větvemi ze stromů a pro jistotu přidali vrstvu spadaného suchého listí.
 Uvnitř kralovaly a zvelebovaly bunkr holky. Vyhladily podlahu, udělaly z kopečků hlíny sedátka a Lucas jim vyrobil ze dřeva malý stoleček. Děvčata natrhala krásné kvetoucí kytičky po okolí a něco málo na tajňačku ze zahrady a vymýšlely a uskutečňovaly další své zkrášlovací nápady. Bunkr měl i svá okénka, ze kterých mohli sledovat své imaginární nepřátele. Na okýnkách se prvně neshodli. Děvčata trvala na tom, že tam samozřejmě musí být záclonky a kluci stáli neochvějně za tím, že to jsou střílny a na ty se přeci záclonky nedávají. Jak by pak mohli rychle střílet? Ha? Vždyť by si jim do záclonek namotaly kulomety a jiné střelné zbraně, které si vyrobili s pomocí Lucase z různých klacíků a klacků a jako střelivo jim sloužily šišky.

Děti by nejraději vynechaly i noční spánek. Byly zcela pohlceni svým bunkrem a fiktivními bitkami. Holky jim shromažďovaly střelivo a neustále v bunkru uklízely, vylepšovaly a samozřejmě pořádaly jejich oblíbené čajové dýchánky.

Judith s Lucasem několikrát pozvali na návštěvu a s každou pochvalou či obdivným komplimentem se naparovaly a ujišťovaly sebe a také chlapce, že přeci musí vidět, že by to bez nich nešlo.