čím je pro vás poezie?

Je to velice hezká diskuze :)

Já bych k tomu možná přidal toto: poezie je vyšším (jedním z vyšších) projevů (výstupů) lidského ducha, kterého náš Stvořitel stvořil ke svému božskému obrazu... :)

Je to velice hezká diskuze :)

Já bych k tomu možná přidal toto: poezie je vyšším (jedním z vyšších) projevů (výstupů) lidského ducha, kterého náš Stvořitel stvořil ke svému božskému obrazu... :)

Luzz - opravujem sa, začala som písať viazanou - neviazanou formou pre mamu - kým žila, na jej pobavenie medzi jednotlivými dialýzami.  

Krom mnohého zde již uvedeného je poezie i emoční apel mající uskutečněnou ambici zakotvit v čitateli či spíše v příjemci, neboť navzdory tradičnímu vnímání jako psaného slova i novým způsobům života je nacházena a hledána všude možně.

poezyě polesijěnikoho nezabije

Já se ke psaní poezie dostal až na písmáku: do té doby jsem psal ty svoje klasické science fiction a fantasy povídky, díky kterým tu jsem, protože jsem je chtěl sdílet s internetovým světem. Pak jsem tu začal číst ostatní autory a tak nějak osmózou vnitřně pojal, jak se dá psát poezie. No - možná ne úplně přesně, několik lidí mi tu řeklo, že něco z toho, co píšu, možná ani žádná poezie není, ale to je imho věc názoru: beru možnost poetického vyjádření jako takovou laboratoř, kde můžu ve velmi zhuštěné podobě vyjádřit prostřednictvím slov něco, co by se jinak snad ani vyjádřit nedalo - takový prostředek k tomu, jak některé vnitřní pointy zvnějšnit tak, že se snad stanou přenositelnými i k někomu jinému. Tím jsem téma nevyčerpal, je to zatím ale to hlavní, co mě napadá.

philogyny, staváku, děkuji za vstup. 

abakus, ano, poezie jako způsob, jak si popovídat s mrtvými... někdy u sebe taky pozoruju tyto tendence... přistihnu se, že v básních oslovuji někoho, kdo už není... možná snaha si ho nějak zpřítomnit, nezapomenout. dík.

U mňa je to možnosť prehodiť pár slov s  mamou, ktorá tu už nie je, ale jej poézia dávno zľudovela, ešte počas jej života.  No možno prehodiť niekoľko slov s viacerými básnikmi a pozvať ich na kávu, čaj, zmrzlinu. Na súboj by som ich nepozvala, na to som málo bojovná a nepáčil sa mi u niektorých spôsob úmrtia.

Poezie je hra, fantazie, snění a oddych. Pro někoho i koníček

Poezie je, že žijem.  :) 

Jestli vznikne báseň a jestli daný text je báseň, resp. dobrá báseň zůstává podle mě pouhou rečnickou otázkou, protože jednotlivec není a nelze být výhradní hodnotitel:)) 

atkij, poezie jako cesta - to je hezký. možná i poezie jako proces - a co bude na konci? báseň? možná. anebo taky ne.

no jo, silene, máš pravdu. si člověk vždycky v prvotním nadšení říká, že zformuloval něco zásadního... a nakonec to je stejně jen recyklace tisíckrát řečeného... usmívám se tu a děkuji za další příspěvek.

Ty jo, vy už jste toho napsali...asi zde budu v mnohém opakovat jinými sdělené. 

Ale i tak ráda přidávám pár vět. 

Poezie mi umozňuje zastavit se a uvíznout v nevšedním obrazném či dějovém okamžiku, objevovat autentické i snové krajiny slov. Takto až dost metaforicky jsem můj vztah k poezii charakterizovala v krátké verzi do jednoho almanachu.

V podobném duchu z ní i mé motto : Poetická projekce je můj procházkový les, stromy strofy, větve verše,na nich slova jako šišky. Inu - buď tě třetím nebo minu...

Je to prostě jedna dlouhá, stále nekončící a hlavně návyková cesta. Započala pouhým čtením poezie všeho druhu. A v době vztahové krize, pod tlakem nadměrného emocionálního pnutí postoupila malými krůčky vlastní pokusitelskou produkcí. něco ze sebe, extra anonymně. Ono to moje první psaní taky za moc nestálo. O nynějším stavu se také může polemizovat:))

Takže stále platí, že poezie je cesta, na jejíž odbočkách, zastávkách, kruhových objezdech, lesních tišinách i stopkách... se postupně dějí téměř všechny body, které jsi již ty, v podstatě i za mě, vypsala. Přičemž nebyli cílem, spíš samotným a většinou přijemně překvapivým potkáním, souhrou okolností, počátkem a pokračováním nejednoho přátelství. A toho si vážím snad nejvíc - víc než té nejpreciznější básně.

Krásné jaro všem!!!

. Slovo je počátkem tvůrčího procesu. To je fakt pěkný. Nepsali to trochu i v Bibli? (A na počátku bylo Slovo.)

. k pojmenování a do mozaiky, neodpustím si:

. . vk:

. . . Granát

. . . Čo je poézia

sluko, silene, mě k tomu ještě napadá - slovo = pojmenování = způsob, jak si osvojit pocit, proces, jev; možná jej přijmout, zakomponovat do svých (myšlenkových, duševních, emočních) struktur... zvnitřnit si jej? ale to už je asi příliš. - a jako (viz výše) způsob komunikace, s někým, s něčím, kdo/co je za daných okolností tichý/tiché.

- samozřejmě zase jedu na analogiích; osidlování krajiny se neobešlo bez jejího pojmenování, resp. pojmenování míst, dále primitivní pojmenování a vysvětlení jevů a procesů... geomytologie... a potřeba porozumět "řeči krajiny" - bez nutnosti "využívat, vytěžit"... ovšem jestli je zrovna toto poezie... možná spíš součást, případně počátek tvůrčího procesu? 

kdo se v tom má vyznat.

každopádně mi z toho vychází (nic novýho, jen si to tady sepisuju), že ač je v současné době (dle některých) poezie pro "společnost" naprosto  "nerelevantní", tak pro jednotlivce má stále význam zcela zásadní.

(a jasně, společnost nerovná se pouhý soubor jedinců... ale... ale...)

. I. D. . . Ještě bych si dovolil říct tohle. 

Tudíž s holým slovem je to apriori habaďůra, že jako poezie vocaď pocaď, neboť kolik smyslů potřebuješ pro vnímání slova? 

. zrak

. sluch

. hmat

. čich

. chuť

(Už si nechám od cesty. Ví se houby, na mé straně určitě, co je poezie.)

Kontext. 

ad nedostatek kyslíku: kámen na hrudi. Vleže v jeskyni. Ach, ti Kelti. 

Hranice mezi požitkem a muky? Von je člověk jako tento. Podezřelej. Náramně. Každopádně prožitek. I když skutečnost zůstává sporná. 

slu, tvá úvaha mě překlápí zpět do sucharské roviny s potřebou vytyčit... body. Ve chvíli, kdy poezií nazveš i optický jev, posouváš se do homonymního významu slova, což je samozřejmě přípustné, regulérní. Poetický projev byl ostatně odjakživa multimedializován (zpěv, doprovodné zvuky, menhiry, vitráže, muchláže, adaptace atd.). I pověstné uzlíky jsou zápis, jedná se o formu písma. Zalomení pozměňuje/posouvá význam, obdobně coby text splývající jako řeka bez odstavců a interpunkčních znaků. Křížení a směr písma, konkurence. Taktéž jazyk může být uměle stvořený, a tedy na základě zvuku, případně zapomenutý, nerozluštěný (opět písmo, audiozáznamy k prajazykům nemáme a dekódují se tudíž ze své matematické/systémové podstaty.)

Obsese je tuším příhodný výraz. 

Změněný stav vědomí? Nedostatek či naopak přemíra kyslíku? (výšky, jeskyně, zakouřeno)

Ano, ne/akceptovatelnost hranic souvisí s expresí, percepcí, recepcí i imaginací živého jedince.

. nihil novum: sumář

poezie - ale i jiné druhy umění - případně vybrané druhy sdružování - je vyjádřením určitého směrovníku - spojnice železného světa strojů a zeleného světa strojů

Janina6: 

Je-li libo... samozřejmě raději bych se nekomentovala.Už tu kdysi strašila. Zašantročeně tudíž stačí. 

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=540930

Jani, vůbec nerozporuji, pouze se pokouším urovnat si zřejmě neurovnatelné. Ostatně sám opsaný příspěvek je opět pouhým citátem. 

Vedlo mě k pousmání konstatování Ivana Diviše (ve videu od Mojšeho), a sice "na tuto otázku jsme připraveni, ale neradi ji slyšíme".

No. Nikdy nejsem dost připravena. Vylučuje mě to? Jan Zábrana nechává se slyšet: mrzáci. 

A poezie coby slovo. Tu možná, možná... zápis a zvuk. Jenomže v počátcích bez zápisu, tudíž paměť a zvuk. Zápis, paměť a zvuk. Snad její magičnost dílem spočívá v převodu černobílého 2D rozměru do pokulhávající plasticity příslušného umu se schopností nedokonale otřást skutečnou skutečností.

Blabla.

Co vím. Nic. 

Sil, v tomhle případě mě nadchla ta věta, protože pro mě říkà o poezii přesně to, pro co jsem nenacházela přesné vyjádření. Vím, vytrhàvat by se nemělo. Celý ten příspěvek je pozoruhodný.

Jednotlivost verše funguje obdobně jako jednotlivost citátu. Nebo pořekadla, zaříkání? Víš jistě, zda tě oslovil opuštěný výňatek, jehož role byla... jakousi iniciační pro tvou představivost, anebo těch pár zesílených a vytržených slov v tobě vědomě zastoupilo již tak pilně necitované komplexní vyjádření?

Já to nikdy jistě nevím. Neboť leccos se na sebe cyklicky podobá.

slučí, tohle: Možností jak (...) na sebe nenechat zapomenout - to je přesný; báseň jako způsob komunikace, jako jazyk, jímž dokážu komunikovat s někým, kdo by mi jinak zůstal nepřístupný. a to, že je s ní lépe - ano, poezie může být v osobní rovině kotvou i způsobem, jak (pře)žít... ale myslím, že toto je přenositelné i do společenské roviny. kdyby poezie úplně zanikla (jakože to se asi nestane) - nezchudla by společnost? jen bohapustě "filosofuju"...

štírko, ukrytá v máku, kadeřavá - ano, v podstatě jste vystihly tu rozmanitost, čím vším poezie pro jednotlivce může být, jak obohacující (anebo možná i trochu frustrující) může být.

janino, "učený" vztah... chápu, co tím asi myslíš, ale nevím, jestli vůbec rozhoduje o tom, že můžeš třeba odhadovat vývoj něčeho... já o poezii nevím vůbec nic... ale jako... právo přemýšlet o tom, kudy se poezie bude ubírat a jak se bude vyvíjet, si rozhodně neupírám... díky za stopu, hezká úvaha nad rolí poezie v rovině tvůrčí anebo čtenářské. možná, že společným jmenovatelem je - hledání a nacházení - a taky radost. (ale nevím, jen já to mám takto, většinou)

silene, ten případ s těmi šesti slovy mi opět připomněl - zaříkadlo... nevím, asi mám nějaký zvláštní obodbí - anebo mi taky občas zní v hlavě určitý verše (anebo sekvence slov, třeba i z něčího komentáře anebo z něčí prózy...) - pokud to ve mně vyvolává chvění, napětí, pokud se mi to propisuje do vnímání událostí, podnětů... dalo by se to také považovat za poezii? tu už mě napadá, že poezie = slovo, ale to je asi blbost. 

všem ostatním taky díky, případně omluva za hromadné avízo.

Poezií když píši hovořim se svou duší,když čtu hovořím s duší autora

"Působí jako klíč, který odmyká jisté zámky." Za tenhle citát, Silene, velký dík. 

Chtěla bych jen říct, že poezie má pro mě jiný význam, když ji čtu (při tom se dozvídám něco nového o světě, i o tom vnitřním... ) a trochu jiný, když ji zkouším tvořit (tady asi především objevování, hledání, určitě psychoterapie, často i hra, vždycky jakési nutkání zachytit cosi, co se dožaduje zachycení... ale to už mi začíná znít blbě :) Jen cítím, že bez ní by to nešlo. Jestli a kam se vyvíjí, netroufám si předpovídat, na to je můj vztah k ní příliš živelný a málo "učený"... Díky, Luzz, za námět k přemýšlení!

Rozvichřit, slovo, které jsem hledal 

. S Farguem už jsem tolikrát, a tak do mozaiky ještě třebas...

. https://youtu.be/xNB57Tyjcn4

. Isakovského teorie o podtextu básně je dosti zajímavá. Není to ovšem objev, nutnost této koncentrace, nebo - jak jsem to dosud sám nazýval, kdykoli jsem o tom přemýšlel - napětí, je známa mnoha básníkům. Bez tohoto napětí, bolestného, radostného atd. není báseň básní, nýbrž jen rýmovanou a rytmovanou prózou. Mnoho lidí může psát verše, ale bez schopnosti ucítit v sobě a fixovat v básni zvonem řeči, rozmístěním slov či jiným z nespočetných prostředků tohoto napětí, nebo možno též a snad lépe říci zjitření, nemohou se z nich stát básníci. 

Báseň nemusí působit na rozum, na jednání přímo, kdo se tak domnívá, ať sbalí krámek, kde tyhle rozumy prodává. Báseň také nemusí mít sdělovací účel. Může být vyjádřením, vypovězením se nebo svého prožitku bez sebemenšího pomyšlení na čtenáře, ba mnohdy u symbolistů máme dojem, že se snaží zcela a pouze pro sebe, že hledají vyjádření pro nové, složité, nuancované zážitky a děje, a to často vyjádření velmi subjektivní, málo srozumitelné a málokdy - dá-li se o tom v poezii vůbec mluvit - univerzální. Stačí, že báseň působí na cit, že nás rozvichří. Jak cit působí na schopnosti rozumové a na jednání, je zbytečno dokládat, stačí si jednoduše vzpomenout na oblast, kterou známe všichni: na lásku. Ale není ani nutno, aby báseň přímo a ostře vyvolávala jediný a určitý cit. Stačí, jestliže se zařízne do nitra, uvízne v paměti, někdy jen atmosféra, jindy několik, nebo jenom jeden verš, na který si vzpomeneme, nebo který nám hučí v uších často celé měsíce ode dne, kdy jsme báseň četli nebo slyšeli. Jako příklad z vlastní zkušenosti mohu uvést řádek z kterési básně Blatného: "Pro tebe, hudbo, samet svírající hrdlo..." Sama o sobě, vytržena z kontextu, jsou tato slova nejasná, nedořečená, přitom však mají neobyčejnou hudebnost, jsou neotřelá, jejich spojení je nezvyklé. Kdysi jsem tento verš četl v Blatného sbírce Tento večer a nemohu se upamatovat, že bych si jej byl nějak zvlášť povšiml, že bych si jej četl dvakrát, že by se mi nějak líbil, nebo že bych si jej zapamatoval. Potom jsem odjel na docela jiné místo, knížku jsem s sebou neměl, možno říci nevzpomněl jsem si na ni, asi za půl roku jsem se přistihl, že si hučím a mumlám nějaká slova, stále je opakuji, znovu a znovu. Uvědomil jsem si to: byl to citovaný verš. Napsal jsem jej na papír. Velmi se mi líbil a navozoval mi celé náladové klima, které jsem kdysi měl a ztratil. Přitom jsem nevěděl, čí je to verš, kdy a kde jsem k němu přišel, proč se mi vynořil až nyní anebo proč vůbec. Jenom to jsem věděl, že to není můj verš vlastní, že nenapadl mě, že je odněkud (neměl jsem v té chvíli tušení odkud), ale ten verš mi nepatřil. Až později, a nebylo to snadné, jsem zjistil, kde jsem jej četl. Celý den jsem byl pod dojmem z něho, těch šest slov bylo pro mě největším zážitkem toho dne, ačkoli jsem tehdy mluvil s přáteli, byl osm hodin v práci, četl nějaký román a viděl film. Všechny ostatní zážitky byly podřízeny dojmu z šesti nic neznamenajících slov. To je příklad. A takových podobných, ovšem v různých obměnách, jsou sta. Pasternak, Jesenin, Hora, Halas, Orten, Fikar. Poezie utěšitelka? Snad také. Jistě je namnoze tím, co nám pomáhá nést břímě života. Vím, co říkám, a opakuji: břímě života. Tím docházím k tomu, co jsem řekl: báseň nemusí navozovat přesný, vyhraněný ( a tím ovšem i ohraničený) cit. Stačí, když působí jako klíč, který odmyká jisté zámky. Stačí, když odhazuje písek nad pramenem, který hrká zasutý dole. Rozechvívá nás, činí pozornými a vnímavými. Přivádí nás do podnebí a ovzduší, ve kterém rosteme a můžeme tvořit. Nemylte se, poezie jen zřídkakdy ovlivňuje. Stačí mi a vidím cenu básně pro člověka v tom, když je realizací onoho z pohádek známého magického slova, na které se skály otvírají a uvolňují cesty k pokladům. V člověku ovšem.

(Jan Zábrana, 26. února 1953)

cit. Z ISBN 80-7215- 154-1

. Luzz, kolikrát si přemítám stran atropocentrismu v celé jeho směšnosti (?), možná že právě v slovu je... ten vzájemný průmět relevantní? 

Norsko, sláva tobě! 

Poezie je pro mě především... jiné vidění světa, ať už vnějšího, či vnitřního...je prohlubní duše... určitým ztišením v sobě samé...

A pak je také prostým darem... vidět vše jako poprvé a naposledy (cituji mou oblíbenou básnířku M. Procházkovou, s jejími verši souzním).

Může být ale také samotným nahlížením... pod povrch slov...

k3, děkuji. oceňuju tvoje přirovnání poezie k léčivým bylinám! (bez ironie; je to opravdu milé)

a co zamýšlím... ne, směrem k písmáku a kvalitě zdejší poezie tu diskuzi nesměruji, to by nedělalo dobrotu. a ke kvalitě konkrétních děl anebo směrů poezie obecně vlastně taky ne. opravdu se "jen" ptám - čím je pro vás poezie - a čím by mohla nebo měla být.

..asi nikdy nebude ukončený.                                                                    ..strava. Pro mě má mnoho výrazů barev a chutí. O výživě ani nemluvě.  ..vším, odpočinkem i kreací, smířlivostí i revoltou, vrstevnatou hádankou, vázanou kyticí slov i náručí i divokými léčivými bylinami        ..můžeme od ní očekávat i funkce, ale nemusíme.                                    ..ano jde o zásadní způsob jak sdělovat a sdílet, což ale může být způsob sebevyjádření podobně jako s hudbou a výtvarným uměním.    ..dál bych asi odpovídal na všechno ANO. A dál to může být asi cokoliv jiného. Každá diskuze v tomto směru může být přínosem a nejen u poesie, zrovna tak v próze.

Nevým co zamýšlíš, zda to má být zamyšlení nad úrovní poesie na Písmáku? Záleží na momentálním stavu mysli a ta nemusí být vždy naladěná na tvorbu oduševnělého vysoce kvalitního díla, někdy má právo si i lehce odpočinout:).                     

díky, že jste se zastavili. 

mojše, ten člověk byl spíš uchvácen sám sebou a svou pozicí na vrcholu potravního řetězce... a vrcholné dojetí... tím myslíš - vytržení? extatický stav mysli? v některých případech asi ano, i když v souvislosti s tímto mě jako první spíš napadají různá zaříkávadla a podobně... je i toto poezie? (za mě ano)

egile, poezie se dokáže přizpůsobit, bezpochyby... samozřejmě mě napadá, jestli je to pořád poezie nebo už nějakej jinej druh (sebe)vyjádření... ale to bychom si museli poezii nějak hezky a jednoznačně nadefinovat, což je podle mě (při vší té diverzitě a přesazích) asi nemožné... ještě mě k tomu napadá, že důležitou roli hrají i (nejen) náhlé události, které dokážou některé evoluční větve úplně odříznout... vymírání, zánik specifických ekosystémů... z čehož může plynout celkové oslabení

norsko, já věděla, že jsi v jádru romantický a citlivý kluk!

Mně přijde, že evoluce je zkrátka proces, slepý proces bez konce. Stejně tak nemůže být konečná ani evoluce poezie. Její recentní evoluční strom je výrazně rozrůzněný. Což je (v rámci evoluční analogie) dané tím, že vznikly nové (převážně virtuální) ekosystémy, na něž si poezie vytváří spousty aktuálních adaptací. Viz třeba insta-poetry a další. 

Vědomím.

Voda, která mě drží nad vodou