RAMBO: PRVNÍ KREV - Válka na vlastním území

Začíná jeho další rutinní ráno, které je prologem k další rutinní službě uvnitř malého ospalého městečka Hope. Černá káva bez cukru, sladká kobliha a vyzvednutí služební zbraně. Šerif William Teasle stojí před skromnou policejní stanicí, rozhlíží se a nosem nasává čerstvý vzduch sluncem prozářeného rána. Cestou k vozu přátelsky pozdraví několik obyvatel města, kteří míří za svými každodenními povinnostmi. Zná je všechny. Zná každého ve městě. Ostatně je to jeho město, jeho hrad a k tomu, co patří jemu, se chová velmi majetnicky. Stanovené hodnoty, pravidla a priority nesnesou v jeho vnímání světa žádné odchylky a jednu takovou potenciální odchylku právě pozoruje skrze čelní sklo vozu. Tmavě zelená bunda, bujná kštice a podezřele nepřítomný pohled. Další tulák, co narušuje pevně stanovený řád. Přibrzdí vůz, stáhne okénko a rychle to vyřídí. Tohle určitě nebude žádný problém.

 

Muž fyzických rolí  

Trasy životních cest a cestiček bývají zahalené do neproniknutelných mlžných oparů a ani sebelepší plánování budoucích kroků nemůže zaručit stoprocentní dosažení stanovených cílů. Častým problémem jsou jen těžko předvídatelné překážky, výmoly a zákeřně maskované díry připomínající rozsáhlá minová pole, ke kterým neexistuje mapa. Pravidlo věčných pokusů a omylů se tudíž stává standardem, s nímž musíme počítat. Tím si ostatně v životě prochází asi každý. Pečlivá příprava na vlastní pouť je jedna věc, ale předvídání budoucnosti z řad cizích lidí, kteří o vás nevědí naprosto nic, je zcela jinou disciplínou. Na dlouhé trase plné odříkání a strastí dokázal mladý herec Sylvester Stallone přeměnit jednu ze svých priorit ve skutečnost. Sportovní drama Rocky (1976) získalo tři ceny Akademie a sám Stallone byl dokonce nominován na cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Nikdo z kritiků a filmových teoretiků tehdy ani na moment nezaváhal. Dříve nebo později ten Oscar prostě přijde. Každý mu s naprostou jistotou předpovídal budoucnost charakterního herce. Četné teorie o novodobém Marlonu Brandovi se však poměrně brzy rozplynuly.

Říci někomu ve druhé polovině sedmdesátých let, že Sly projde transformací a stane se z něj akční ikona, která při své snaze přinést publiku nekonečnou zábavu nezřídka šlápne i do béčkových vod, asi by si dotyčný klepal na čelo. Natolik měl tehdy herec našlápnuto. Natolik v něm mnozí spatřovali budoucnost pro nezávislou kinematografii.

Stallone je od přírody srdcař s unikátní fyzickou výbavou. Jeho zatvrzelá vůle, houževnatost, umění přijímat porážky a dělat nevšední rozhodnutí mu nakonec umožnily prorazit a podmanit si filmový průmysl. Když bylo po finanční stránce nejhůř a hrozilo mu spaní pod mostem, neměl problém odhodit stud a zahrát si v lehkém soft pornu. I tato drobná životní etuda pomáhá dotvořit obraz člověka, který byl pro dosažení vytyčené životní mety schopen udělat takřka cokoliv. Po klíčovém zlomu však přišla série unáhlených rozhodnutí. Přehnaná důvěra ve vlastní pisatelské schopnosti a okamžitá snaha navázat na úspěch Rockyho vedla ke dvou veskrze průměrným projektům. Drama P.Ě.S.T. (1978) ani sportovně laděný snímek Cesta k ráji (1978) nedokázaly naplnit obrovská očekávání a filmovým publicistům navíc došlo, že ony tři obličejové výrazy a upřené pohledy smutného baseta, které napoprvé pobláznily celý svět, jsou vlastně kompletním hereckým rejstříkem mladého Stallona.

Autorský scénář k filmu Rocky fungoval, neboť si na nic nehrál a Stallone v něm do jisté míry reflektoval svůj vlastní životní příběh. Příběh outsidera, který si dokáže splnit americký sen. Postava druhořadého boxera byla ryzí a funkčně kombinovala silnou fyzickou stránku s vnitřním konfliktem. Přesně z toho důvodu je uvěřitelné i hercovo druhé alter ego - John Rambo. Ve své podstatě totiž kombinuje velmi podobné ingredience. Jde o mimořádně charismatickou a silnou postavu s bolestnou minulostí.

To, co Stallone ztrácel na hereckých schopnostech, vždy bohatě doháněl svými fyzickými předpoklady a charismatem. Rambo: První krev (1982) (dále jen „První krev“) představil Stallona poprvé jako herce, který se nebojácně vrhá do každé akční scény, a to natolik intenzivně, až se divák při první projekci reálně obává o jeho zdraví. Když během adrenalinového úvodu odhazuje Rambo policisty jako hadrové panáky a vymaní se z cely díky svým bojovým dovednostem, jde o natolik přesvědčivou prezentaci hbitosti a fyzické síly, že ani na okamžik nezapochybujeme o věrohodnosti dané scény. V celkovém obraze sice První krev může vyvolávat dojem nepravděpodobného dobrodružství, ale protože je středobodem filmu Sylvester Stallone, nemáme problém tuhle vizi koupit a přijmout ji za svou. První krev rozhodně patří mezi základní pilíře akčního žánru a jako taková si zaslouží obsáhlejší připomínku. Začít ovšem musíme nikoliv u filmu, ale u literatury.

 

Zrod vietnamského veterána 

Pro nikoho ze zdejších čtenářů určitě nebude žádným velkým tajemstvím, že vlivný akční snímek První krev má svůj předobraz ve stejnojmenném literárním díle. Knihu First Blood (1972) napsal kanadsko-americký romanopisec David Morrell. Je zajímavé, kolik lidí se dodnes mylně domnívá, že Morrell je skutečný veterán z vietnamské války, díky čemuž má být jeho literární debut ovlivněn autentickými zážitky. Není tomu tak, nicméně jisté střípky z osobního života spisovatele do románu skutečně pronikly.

David Morrell pochází z Ontaria, kde se 24. dubna 1943 narodil. Již v pubertálním věku snil o dráze spisovatele a ve svých sedmnácti letech se pro tuto kreativní činnost definitivně rozhodl. Velké věci se však jen málokdy rodí ze dne na den a k vysněné knize tudíž vedla poměrně dlouhá cesta. Morrell začal na amatérské úrovni zkoumat televizní scénáře a několik jich cvičně zkusil i napsat. Později svůj zájem už zcela seriózně zaměřil na studium americké a anglické literatury. V roce 1966, po získání bakalářského titulu na St. Jerome’s University ve městě Waterloo, nastal zlom. Morrell zatoužil po Americe a ještě ten samý rok svou tužbu uskutečnil. Následovalo sbírání zkušeností na Pennsylvania State University, kde jako postgraduální student získal magisterský titul za výzkum americké literatury. Právě zde poznal Philipa Younga, patrně prvního učence slavného Ernesta Hemingwaye. Na Morrella měl velký vliv také spisovatel sci-fi literatury a ufolog Philip J. Klass, s nímž se seznámil v Iowě. Právě ten jej hlouběji zasvětil do profesionálního psaní beletrie. David Morrell se v Iowě usadil a roku 1970 začal coby profesor dějin literatury vyučovat žáky na tamější univerzitě.

Zhruba tou dobou začaly v mysli Morrella pomalu krystalizovat různé nápady, na základě kterých se zanedlouho zrodí ikonická postava jeho prvního a rovněž nejslavnějšího románu. Podnětů bylo všude kolem něj bezpočet. Kniha First Blood v důsledku neobsahuje žádný politický ani sociální komentář. Jejím středobodem je především polarizace dvou krajně odlišných postav. Nicméně obě tyto postavy, tedy vietnamskou válkou poznamenaný Rambo a šerif Teasle, jsou výsledkem politických a společenských třenic, které Amerikou sedmdesátých let otřásaly v základech. Po přestěhování do Spojených států si Morrell všímal, jak často se ve společenských kruzích lidé kvůli politice hádají. Neustálé střety mezi starou a mladou generací, v jejichž názorovém epicentru stála vietnamská válka i agresivní politika prezidenta Richarda Nixona, vedly Morrella k pečlivému analyzování situace a sběru informací. Výsledným produktem se stali dva muži stojící na opačných stranách barikády. Šerif Teasle zastupuje onu konzervativní generaci. Morrell si jej představoval jako staršího republikána z padesátých let, kdy Spojeným státům vládl Dwight D. Eisenhower. Teasle je zapomenutý a zapšklý veterán z korejské války, který si uprostřed malého městečka vybudoval své malé království.

Psychologický profil Ramba sestavoval Morrell na základě pozorování svých studentů. Byli mezi nimi agresivní protestanti prahnoucí po ryzí demokracii i několik mladíků, kteří měli možnost okusit válku na vlastní kůži. Morrell viděl, nakolik obtížné je pro tyto "děti" zapadnout zpět do zajetých kolejí. Odpoutat myšlenky od prožité zkušenosti a stát se opět plnohodnotnou součástí společnosti. Jeden chlapec mu popisoval, jak během dne procházel městem a kousek od něj bouchnul výfuk při startování auta. Mladík okamžitě zalehl na chodník jako při nepřátelské palbě. Na Morella působili všichni tito chlapci jako zmatení cizinci sužovaní posttraumatickou stresovou poruchou. Sám Morrell si díky tomu vzpomněl na nepříjemnou zkušenost, kterou zažil během stěhování do Ameriky. Arogantní celník na hranicích mu dal tehdy velmi nevybíravě najevo, že je pouhým cizincem v zemi, která mu nenáleží. V zemi, kde jeho politické názory nemají absolutně žádnou váhu. Tohle všechno se významnou měrou promítlo nejen do postavy Ramba, ale do celého příběhu. Rambo se nenáviděl za to, co z něj válka vytvořila, co mu provedl systém. Rambo je synonymem pro válečného demonstranta a šerif Teasle představuje nenáviděný systém. Dva vlaky na stejné koleji mířící proti sobě.

 

Krvavý úspěch

Kniha First Blood se na pulty amerických knihkupectví dostala v lednu roku 1972. Příběh zasazený do okresního města Madison County (stát Kentucky) sleduje traumatizovaného vietnamského veterána, který nepadne do oka místnímu šerifovi. Protože se Rambo i přes opakované výzvy do horského města vrací, je zatčen a vyfasuje pětatřicet dní za tuláctví. Klaustrofobické prostředí uvnitř policejní stanice začne u Ramba oživovat vzpomínky na bolestná muka, která zažil, když za války padl do nepřátelského zajetí. Jakmile se zástupci zákona pokusí vězně oholit, vypukne nečekané peklo. Rambovy instinkty automaticky přepnou mysl do bojového režimu. Z jeho těla se stane vražedná zbraň, jež si násilím vynutí cestu na svobodu. Rambo během potyčky zabije jednoho důstojníka, ukradne motorku a najde si úkryt v nedalekých horách, kde mu hluboké lesy poskytnou dokonalé krytí. Šerif Teasle okamžitě zorganizuje odvetná opatření. S pomocí vrtulníku, psovodů, policistů a později i národní gardy rozpoutá rozsáhlou hru na kočku a myš.

Navzdory občasné kritice poukazující na množství násilí a detailně popisných krvavých pasáží si poměrně útlá kniha razila neohroženě cestu k úspěchu. Prodeje rostly a David Morrell si záhy začal uvědomovat, že s největší pravděpodobností napsal budoucí bestseller. V proudu následujících let byla kniha přeložena do úctyhodných šestadvaceti jazyků! Vzhledem k faktu, že ani jedna z hlavních postav není vyloženě kladná, přičemž samotnému Rambovi může čtenář opravdu jen stěží fandit, šlo o nečekané překvapení. Ještě ten samý rok se spisovatel rozhodl prodat knižní práva, neb zájem filmových studií byl enormní. Společnost Columbia Pictures práva odkoupila za sto sedmdesát pět tisíc dolarů a Morrell se těšil na brzké filmové zpracování. To však ani v nejmenším netušil, že Ramba čeká desetileté produkční martyrium, během něhož si práva najdou cestu ke třem filmovým společnostem, vznikne šestadvacet příběhových námětů, osmnáct podob různých scénářů, bude zvážena více než desítka režisérů a nespočet hereckých aktérů, kteří o hlavní roli projeví zájem.

 

Produkční peklo

Troufnu si napsat, že mám relativně solidní všeobecné znalosti o základních i méně známých pilířích světové kinematografie, avšak zorientovat se v bludišti chybných rozhodnutí, úhybných manévrů a změti jmen, která jsou součástí mnohaletého produkčního pekla, v němž se budoucí film První krev nacházel, to je opravdu výzva. Na základě několika zdrojů včetně mých chytrých knih se ale to hadí klubko pokusím trochu rozplést.

Jak už tedy bylo řečeno, Columbia Pictures projevila zájem jako jedna z vůbec prvních produkčních společností a navíc nabídla za odkup práv zdaleka nejzajímavější sumu. Hlavním iniciátorem obchodní transakce se stal producent Lawrence Turman, který v knize viděl okamžitý hit stvořený pro převod na stříbrné plátno. Teprve po letech Turman přiznal, že jednal trochu unáhleně, omámený nánosem příjemných emocí a vidinou rychle vyprodukovaného trháku. Jako vedoucí projektu byl najat opravdu těžký kalibr v podobě scenáristy a uznávaného režiséra Richarda Brookse. Ten zazářil mimo jiné dramatem Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) a především slavným, byť v době premiéry nesmírně kontroverzním thrillerem Chladnokrevně (1967) o dvojici lupičů, kteří s cílem finančního zisku přepadnou na samotě stojící dům a poté, co se loupež nezdaří, vyvraždí uvnitř žijící rodinu.

Brook se dal ihned do adaptace scénáře, přičemž celou práci pojal v rovině alegorického výpadu vůči válce, kterým chtěl vzdát úctu hrdinům z druhé světové války i těm ze stále trvajícího vietnamského konfliktu. Kolem obsazení titulní role se neustále vznášel otazník, ale šerifa Teasla si mohl docela klidně zahrát 190 centimetrový majitel hlubokého hlasu Lee Marvin. Plánované natáčení mělo probíhat v Novém Mexiku, Wyomingu a čistě teoreticky i na území Kanady. Vše ale zůstalo pouze v představách filmařů, neboť do projektu zasáhly dvě zásadní události. Počítalo se s tím, že válka ve Vietnamu brzy skončí, aby mohlo mít zamýšlené sdělení filmu účinnější dopad na publikum. Jenže už tu byl prosinec roku 1972 a konec války v nedohlednu. Druhým problém představovala podstata samotného scénáře. Brooks šerifa Teasla velmi polidštil a dokonce do příběhu zakomponoval scénu, v níž policisté odloží zbraně a šerif začne Rambovi promlouvat do duše, načeš ho neznámý střelec smrtelně postřelí. Rambo umírá a Teasle odchází vstříc vycházejícímu slunci. Ve výsledku Rambo působil jako bezcitný vrah a Teasle byl jakýmsi hlasem morálky.

Už na papíře příběh moc nefungoval a start natáčení navíc ležel kdesi v nedohlednu. Vedení Columbia Pictures dalo od projektu ruce pryč a Lawrence Turman musel potupně uznat svou porážku. Na scéně se však objevuje energický producent John Calley pracující pro Warner Bros. Ten zkraje roku 1973 kupuje práva za výhodných sto dvacet tisíc dolarů. Je to pro něj již druhý důvod k radosti během krátké doby, protože nedávno uzavřel manželský svazek s českou herečkou Olgou Schoberovou.

V tomto bodě s dovolením přeskočím jména tří režisérů, kteří za sebou ani pořádně nestačili zavřít dveře a už se zase museli poroučet k odchodu. Přejděme rovnou k muži jménem Martin Ritt. Tento režijní veterán k projektu nastoupil zhruba v době, kdy postavu Ramba odmítl Robert De Niro s odůvodněním, že nebude hrát vraždícího šílence. Oslovený Clint Eastwood byl pro změnu časově zaneprázdněn a spíše po očku pokukoval po režijním křesle, což zase nevonělo vedení Warner Bros. V nastalém zmatku si Martin Ritt přečetl čerstvý scénář od Waltera Newmana, jehož největším dosavadním úspěchem byla spolupráce na scénáři pro western Sedm statečných (1960). Walter příběh pojal jako odvážnou kritiku amerického armádního systému, přičemž plukovník Trautman, tedy Rambův mentor a jediný člověk, kterému věří, zde sehrál úlohu vypočítavého záporáka. Příběh končil opravdu nevšedně. Trautman, chránící vlastní zájmy, zabije jak Ramba, tak šerifa Teasla. Ačkoliv už na hlavní roli předběžně kývl Paul Newman a o šerifa Teasla se začal zajímat Robert Mitchum, režisér Ritt o celém podniku vážně pochyboval a potápějící se loď nečekaně opustil.

A rázem tu byl další personální kolotoč. Schéma veškerých problémů se opakovalo jako přes kopírák. Někdo napsal scénář, pak nastoupil režisér s představou o hereckém obsazení dvou klíčových rolí, daní herci začali kecat do scénáře a rázem tu byl opět ten prokletý začarovaný kruh. Herci většinou trvali na přepsání určitých pasáží, což pro daného scénáristu samozřejmě znamenalo napadení jeho nedotknutelného mistrovského díla. Dříve nebo později šel tudíž projekt opět k zemi. Nicméně náznak jakéhosi postupu směrem vpřed se již rýsoval na obzoru.

 

Změna karmy  

Po domluvě s vedením Warner Bros nechal producent John Calley angažovat dvojici nových nadějných scénáristů. William Sackheim a Michael Kozoll začali ihned psát a vznikající scénář díky tomu zaznamenal jednu výraznou změnu. Psal se již začátek roku 1977. Nálada ve společnosti procházela proměnou a většině Američanů začalo docházet, že Vietnam byl osudová chyba. Scénář tedy Ramba vykresloval nikoli jako vražedného šílence, ale spíše se z něj snažil utvořit neutrální postavu. Především šlo ale o první verzi příběhu, ve které Rambo na konci přežije. To byl obrovský posun vpřed. Jenže studiu náhle a celkem nečekaně došel dech (a možná i odvaha). Jednoduše nevěděli, co s hotovým scénářem dělat a další předzvěst produkčního chaosu už nikdo nechtěl absolvovat. Ve světě filmu jde o velmi neobvyklý krok, ale studio se rozhodlo nabídnout hotový scénář a tudíž i knižní práva k odkupu.

Za tři sta sedmdesát pět tisíc dolarů je odkoupil producent, herec a hollywoodský veterán Carter DeHaven, kterému v té době bylo neuvěřitelných jednadevadesát let! Čtete správně. Problematický projekt, s nímž si nevědělo rady jedno z největších filmových studií na světě, koupil člověk narozený v roce 1886. Rozhodně však nešlo o nějaký unáhlený manévr starého pána, jemuž straší ve věži. Kdepak. First Blood byla velmi populární knihou a nejedno zvučné jméno filmového průmyslu si uvědomovalo potenciál takové látky. Proto k sobě rozpracovaný projekt neustále lákal další a další jména jako velký magnet vhozený do hromady špendlíků. DeHaven měl po ruce jednak režiséra Johna Frankenheimera a také přislíbené financování od produkční společnosti Filmways. Určitě tedy bylo na čem stavět, obzvláště když měl Frankenheimer jasno i ohledně obsazení. Ramba mohl hrát Michael Douglas a šerifa Nick Nolte. Byl tu prakticky hotový scénář, zajištěný režisér i příslib solidní herecké podpory. Co se mohlo pokazit? Inu, všechno.

Společnost Filmways začaly dohánět dlouhodobé finanční problémy, tudíž nebylo vůbec jasné, zdali zajistí dostatečný rozpočet. No a aby toho nebylo málo, Carter DeHaven se ve svém požehnaném věku odporoučel na věčnost. Projekt opět zamrzl a Frankenheimer zcela logicky ztratil zájem. Filmways sice balancovalo nad černou propastí, ale kolem problematického projektu neustále kroužili další potenciální zájemci. O režii uvažoval třeba Sam Peckinpah, který Ramba hodlal nabídnout svému kamarádovi Krisu Kristoffersonovi. Byl tu Mike Nichols, v jehož představě mohl vietnamského veterána ztvárnit jedině Dustin Hoffman. Upřímně, okolo obsazení hlavní role někdy létaly opravdu zajímavé volby. Al Pacino mi přijde ještě celkem v pohodě, ovšem režisér John Badham plánoval obsadit Johna Travoltu! Ba co víc, jednoho dne zoufalí zástupci Filmways zavolali do slunné Itálie. Proč? Možnost zahrát si Ramba získal i Terence Hill, což mi přijde opravdu bizarní. No jen si zkuste představit Travoltu, který z každé nebezpečné situace elegantně vytančí, nebo Hilla, co policisty vypíná svými hbitými razítky.

Nebojte. Pomalu ale jistě už se dostáváme z hlubin tohoto začarovaného lesa. Máme tu počátek osmdesátých let a dvojici poněkud lehkovážných, ale zároveň nesmírně odvážných filmových investorů/producentů. Jmenují se Mario Kassar a Andrew G. Vajna a společně vlastní nezávislé studio Carolco Pictures. Ano, přesně to legendární studio, které jeden čas konkurovalo velkým filmovým hráčům a za přemrštěné peníze jim „kradlo“ přední herecké hvězdy. Myslím, že divoká historie studia by sama o sobě vydala na jeden obsáhlý článek, ale zpět k tématu.

Filmways tou dobou už neexistovalo, neboť krachující společnost odkoupilo Orion Pictures včetně scénáře a knižních práv. Dvojice Kassar a Vajna dala dohromady čtyři sta tisíc dolarů, což byly prakticky veškeré jejich finance, které Carolco Pictures utržilo za předchozí nízkorozpočtové projekty. Za dotyčnou sumu Carolco od Orionu odkoupilo scénář i knižní práva. Náhle měli svérázní producenti v rukou největší projekt své dosavadní kariéry a přemýšleli, jak dál. U dveří studia velmi brzy zaklepal Ted Kotcheff. V širším měřítku relativně průměrný režisér, avšak pro dva nadšené investory to největší jméno, se kterým kdy měli čest. Kotcheff se o První krev zajímal již v roce 1976, ale trpělivě si počkal na moment, kdy se rozbouřený oceán uklidní. Ta doba byla konečně tady. Carolco Pictures náhle získalo režiséra, jehož jméno by mohlo přitáhnout potencionální investory, ale pořád tu nebyla žádná velká herecká hvězda. Něco, co by věci uvedlo takříkajíc do pohybu. Kotcheff měl k Hollywoodu velmi blízký vztah a tudíž si v zásobě držel i pár zajímavých kontaktů. Jeden z těchto kontaktů režisér využil, díky čemuž přišel patrně nejzásadnější zlom tohoto příběhu. Nabídku na hlavní roli obdržel Sylvester Stallone.

 

John Rambo 

Jako naprosto většina lidí v Hollywoodu, i Stallone o nesmírně komplikovaném projektu slyšel. Měl pocit, že zájem o titulní roli projevil v proudu let snad každý herec, co za něco stál. Scénář od dvojice Sackheim a Kozoll si Stallone přečetl během víkendu a opatrně odsouhlasil účast. Radost režiséra a dvojice producentů však byla předčasná. Stallone nečekaně ucukl a vzal si čas na přemýšlení. Nad tím projektem se vznášela zlá aura a poslední, co herec teď potřeboval, byl další neúspěch. Jeho pracně získaný kredit se díky nezdaru několika filmů nacházel v ohrožení. Jediné, co kariéru herce drželo tak nějak nad vodou, bylo pokračování boxerských dramat Rocky II (1979) a o pár let později Rocky III (1982), který ale upřímně řečeno za moc nestál. Po důkladném zvážení se Stallone pro První krev definitivně rozhodl, ale vynutil si právo na přepsání scénáře. Základ příběhu měl sice obrovský potenciál, jenže k postavě Ramba necítil herec absolutně žádné sympatie.

Byl přesvědčen, že ta postava může fungovat pouze pokud získá srdce. Teprve pak mu publikum bude ochotno naslouchat, bez ohledu na skutečnost, že jde o divokého muže: „Udělejme z toho chlapa oběť. Člověka, který se chce vrátit, ale společnost mu to neumožní. Kromě fyzického rozměru mu dopřejme i ten emocionální.“ Po svém proslovu dostal Stallone zelenou a když přišel s nápadem, že za celý film Rambo nikoho nezabije, režisér nadšením zalapal po dechu. Stallone tedy ze scénáře odstranil celý seznam zabitých nepřátel a ponechal v něm jedinou oběť, která si však za svou smrt může do značné míry sama. V rámci polidštění postavy získal Rambo konečně i křestní jméno John. Celkový obraz byl náhle zřejmý. John Rambo byl mladík, kterého poslali do války, prstem ukázali na nepřítele a následně z něj ukovali stroj na zabíjení. Po návratu na Ramba však společnost začala plivat. Lidé ho označovali vrahem dětí, porouchaným individuem. Stal se obětí jen proto, že měl odvahu bojovat za svou vlast. Místo hrdiny tu zůstal stát prokletý démon. Idea měla komplexní tvar a dvojice Kassar a Vajna mohla začít řešit nový ožehavý problém. Jak zaplatit „Italského hřebce“, který si za roli Ramba řekl o tři miliony dolarů.

 

Buď, a nebo  

Částka, kterou Sylvester Stallone požadoval, nám může připadat přemrštěná, ale s přihlédnutím k vleklým problémům okolo celého projektu a dlouhému seznamu předešlých zájemců šlo o férový přístup. Pro Kassara a Vajnu však byla nastalá situace více než složitá. Vše, co měli, dali za práva a scénář. Citelně jim začalo docházet, že přístup „nejdříve střílet a pak se ptát“ má svá jistá úskalí. V úvahu připadaly dvě možnosti. Buď sklopit hlavu a prodat všechno dalšímu zájemci, nebo riskovat. Pořádně riskovat. „Žijeme jen jednou!“ Patrně tohle heslo si povedená dvojce nezávislých producentů zakřičela z plných plic a po hlavě se vrhla na variantu číslo dvě. Jak Kassar, tak Vajna si v Evropě otevřeli čtyři nové bankovní účty a zažádali o půjčku. Dali dohromady dva miliony a s potem na čele poprosili herce, zdali by nepočkal a ujistili ho dovětkem, že zbytek dostane z výdělků utržených za kinoprojekce a z prodejů VHS kazet. Sly souhlasil a na přetřes mohl přijít další problém.

Zajištění lokalit, rekvizit, platy určené hercům, kameraman, režisér, kaskadéři a vůbec celý štáb. Kalkulace za celkový rozpočet se vyšplhala na patnáct milionů dolarů. Tučnou půjčku zprostředkoval Kassarův strýc pohybující se v bankovnictví. Jako pojistku museli dát oba producenti do zástavy veškerý svůj majetek včetně rodinných domů a automobilů. Pokud by si na sebe První krev nevydělala, nebo ještě hůře, kdyby propadla v kinech, skončila by dvojce producentů na dlažbě. Možná dokonce v kriminále.

 

Ticho před bouří 

Zajištěný rozpočet umožnil dokončit proces obsazení klíčových rolí. Ted Kotcheff se postaral, aby roli šerifa Williama Teasla dostal výborný Brian Dennehy. Mistr povětšinou menších rolí. Věčná škoda, že tento charismatický, robustně stavěný chlapík nedostal v Hollywoodu větší šanci. Kdykoliv se v nějakém filmu vyskytne, automaticky na sebe svou přítomností strhne pozornost. Jenže co naplat. V srdcích většiny diváků zůstane zkrátka navždy zapsán jako ten hajzl, co škodí Rambovi, což rozhodně není málo. Vlivem neustálého přepisování scénáře získal Teasle vyloženě zlou karmu. Kromě změny povahy byla do pozadí zatlačena i jeho armádní minulost. Pokud mě paměť nešálí, tak v knize je poměrně značný prostor věnován skutečnosti, že válčil v Koreji. Kromě jedné, možná dvou vět a několika vojenských metálů u Teasla v kanceláři nezůstala ve filmu po této backstory žádná stopa. Každopádně, Dennehy si svou roli nesmírně užíval a vytvořil vskutku pamětihodného záporáka, jehož patogenní umanutost ho žene vpřed se zarputilostí buldoka.

Trojlístek hlavních postav nepřekvapivě uzavírá plukovník Trautman. Tedy muž, který obrazně řečeno stvořil Ramba. Toho získala legendární ikona starých hollywoodských časů Kirk Douglas. Ten se podobně jako Kotcheff motal okolo projektu již v sedmdesátých letech a původně pokukoval po roli šerifa. Ukořistěný Plukovník Trautman mu ale nakonec příliš dlouho nezůstal. Pouhé dva dny před startem natáčení, které probíhalo v Kanadě, vytasil herec před Kotcheffem a Stallonem vlastnoručně upravenou verzi scénáře. Douglas už měl nejlepší herecké roky tak trochu za sebou a asi toužil naposledy zazářit. Trautman měl dostat daleko více prostoru a Douglas, kterému táhlo na sedmdesát, si do této verze dokonce připsal i pěstní souboj s Rambem. No, Stallone asi musel valit oči, obzvláště když Douglas trval na tom, že Rambova postava na konci musí natáhnout brka. Této vize se k nelibosti hlavní hvězdy filmu opětovně chytil i Kotcheff. Otázka okolo smrti Ramba bude až do konce natáčení zdrojem občasných sporů mezi hercem a režisérem. I přes úctu, kterou Stallone k legendárnímu herci cítil, muselo dojít k přeobsazení. Plukovníka Trautmana dostal na poslední chvíli Richard Crenna. Ten do Kanady narychlo přicestoval z Chicaga a dokonale zmatený nastoupil rovnou na plac.

 

Každý muž má mít svůj nůž  

První krev určitě není tím typem filmu, který si pamatujeme pro desítky nejrůznějších rekvizit. Bohatě stačí jedna jediná, obzvláště když tato rekvizita překročila hranice kinematografie a stala se nedílnou součástí globální popkultury. Ikonický „Rambo nůž“ má na svědomí americký nožíř James Lile. Talentovaný Lile svou živnost naplno rozjel začátkem sedmdesátých let a precizní zpracování jeho výrobků mu brzy přineslo široký věhlas. A to takový, až si ho všimla produkce budoucího akčního hitu. Zadání od Sylvestera Stallona znělo jasně. Nechtěl pouhou rekvizitu, ale funkční nůž, který by se stal plnohodnotnou součástí jeho filmové postavy. James Lile design založil na sérii nožů Randall 18 vyráběných během vietnamské války. Idea těchto nožů určených pro letce spočívala v duté rukojeti, do níž byla uschována malá sada pro přežití. Pilot z havarovaného letounu měl ihned po ruce třeba jehlu, rybářský háček, nit, zápalky či malý chirurgický skalpel.

Nožíř při výrobě vsadil na nerezovou chirurgickou ocel, přičemž povrch je opracován metodou pískování. Díky tomu získaly ploché strany čepele temně matný odstín. Horní stranu čepele zdobí třináct pilových zubů určených k řezání dřeva, masa a kostí. S trochou zručnosti dokáže pilka zdolat i ostnatý drát. Dutá rukojeť je obalená tmavě zelenou nylonovou tětivou, kterou lze v případě nutnosti odmotat a použít třeba k výrobě improvizovaného luku. Konec rukojeti tvoří vodotěsný, šroubový uzávěr, do jehož vnitřní strany je vsazen kompas. Uvnitř schránky se nachází zmiňovaná sada pro přežití zabalená do plastového, voděodolného pouzdra. Záštita nože (přechod mezi čepelí a rukojetí) je zhotovena rovněž z chirurgické oceli a její konce tvoří tvary plochého a křížového šroubováku. Kompletní sadu tvoří i tmavá, kožená pochva vybavená pouzdrem na brousek a kožená šňůrka. Při lezení po skalách si tak svůj nástroj zkázy můžete uvázat okolo paže či nohy. Stačil jeden jediný nůž a James Lile měl vystaráno až do důchodu. Tomu se říká proměněná životní šance. Máme kompletní herecké obsazení, platný scénář, režiséra a obří nůž, s nímž může hlavní hrdina porcovat slony. Ideální čas vyrazit na plac.

 

Krev a pot  

Film se natáčel na mnoha místech jihozápadní části Fraser Valley, což je oblast v Britské Kolumbii. Kromě nádherné přírody je součástí této rozlehlé geografické oblasti i okresní obec Hope. Tedy místo, kde dojde k osudovému střetu mezi Rambem a šerifem Teaslem. Start začal uprostřed listopadu 1981 a pokračoval až do dubna následujícího roku. Kromě peripetií spojených se ztrátou zbraní, nevyzpytatelným počasím a častých úrazů na straně kanadských kaskadérů si nejvíce vytrpěla hlavní hvězda filmu. Vezměme to hezky popořadě.

Vždy budu tvrdit, že z čistě historického hlediska se režisér Ted Kotcheff objevil ve správný čas na správném místě. Stačí pohlédnout na jeho filmografii. Veskrze průměrná díla zavátá nánosem prošlých let. Díla, na která si asi jen málokdo vzpomene. První krev jej ale zastihla v jedinečném tvůrčím rozmachu. Možná to bylo zapříčiněno ideální konstelací hvězd, možná nadšením a důkladnou přípravou. Kdo ví? Faktem je, že lepší film už nikdy nenatočil. Na place byl velmi důsledný, úzce spolupracoval se svým kameramanem a řekněme, že jeho pečlivost lezla trochu na nervy hlavní hvězdě.

Jedny z prvních realizovaných scén zahrnovaly dění na policejní stanici, kde Rambo okusil šikanu od strážců zákona. Jistě si vzpomínáte na moment, v němž Arthur Galt obuškem přetáhne Ramba po zádech. Jeho představitel Jack Starrett se ránu pokaždé snažil krotit, ale z nějakého záhadného důvodu trval režisér na neustálém opakování dané sekvence. Asi po osmém pokusu už si Stallone s purpurově zbarveným hrbem došel za kameru a podrážděně se zeptal, jak dlouho to ještě režisér hodlá protahovat. Kotcheff mu velmi nevzrušeně odpověděl: „Jsi přeci herec, tak musíš něco vydržet.“ Ona policejní stanice se vůbec stala jakýmsi synonymem pro bolest. Stallone si během útěku narazil žebra a vše završila jedna ošklivá zlomenina. Černého Petra si v tomto případě vylosoval herec Alf Humphreys. To je ten policista, kterému Rambo podrazí nohy a dodělá ho loktem mířeným na obličej. Stallone dal do svého chvatu trochu více energie než chtěl a výsledkem byla výrazná bílá náplast, která hercův nos zdobila téměř ve všech následujících scénách.

Časový rozvrh se podřizoval tvrdé disciplíně. I když režisér strašně toužil po permanentním pošmourném počasí, nemohl si dovolit čekat, až se nebesa umoudří. Proto mají úvodní scény skoro až letní nádech, který ostře kontrastuje se zbytkem filmu. Jakmile totiž slunce jednou zalezlo za mraky, zůstalo tam až do konce natáčení. Teploty se pohybovaly okolo nuly až dvou stupňů pod bodem mrazu. Pro představu. Richard Crenna měl na nohou neustále dva páry ponožek a pod svým vojenským kabátem svetr a nátělník, zatímco Stallone běhal po okolních lesích jen v tílku. Nikdo ze štábu si ani náznakem nedovolil stěžovat na zimu, neboť by to vůči herci znělo skoro až urážlivě. Stallone v pozdějších rozhovorech vzpomínal, že podruhé by do něčeho takového nešel. Ta zima skutečně není hraná. Ostatně, skutečný je i Rambův improvizovaný „oděv“ vyrobený z kusu špinavého pytle, který herec našel v nějaké polorozpadlé kuče. Jelikož nešlo o sériovou rekvizitu, ale vlastnoručně vyrobený originál, musel se během přestávek hlídat jako poslední výkřik módy od Gucciho. Mimochodem, Stallone má svůj výtvor dodnes v osobním vlastnictví a je na něj patřičně hrdý.

I když kaskadérská čísla obstarávali kanadští profesionálové, docházelo k poměrně častým zraněním. To později přimělo režiséra zburcovat produkci a vyžádat si účast amerických kaskadérů (Amíci asi umějí lépe padat na hubu). Avšak z jednoho nepovedeného kousku v důsledku vznikl skvělý záběr. Policejní vůz stíhá Ramba na motorce. Městskou zástavbu vystřídá kopcovitý terén obklopený divokými lesy. Na konci honičky vůz zapadne mezi kameny a po náspu sjede o pár metrů dolů. Když si film pustíte a na scénu se pořádně zaměříte, ihned vám dojde, že ono nečekané převrácení policejního vozu na střechu je dílem náhody. Zatímco v kabině uvězněný kaskadér si bolestně narazil rameno, Kotcheff skákal nadšením. Ihned zneužil situace a překvapeného Briana Dennehyho nechal do převráceného auta přikurtovat hlavou dolů, aby získal perfektní detail šerifa, který se souká ven. Dennehy je naštěstí velký profík a ta scéna díky tomu vypadá opravdu přirozeně.

Co však radost nepřineslo asi nikomu, byla krádež. Tedy patrně krádež, protože dodnes nikdo neví, kam se zhruba čtyřicítka upravených střelných zbraní vlastně poděla. Šlo o pušky, pistole a samopaly, které ve filmu používají policisté a národní garda. Zásilka arzenálu z Ameriky se na kanadských hranicích jednoduše ztratila. Prostě byla fuč a natáčení muselo být zcela logicky přerušeno, neb představa policistů, kteří Ramba po lese nahánějí s klacky v rukách, jaksi nezapadala do uměleckého konceptu. Jenže co s tím? Rozpočet byl napnutý k prasknutí. Zadlužená dvojka Kassar/Vajna se začala křižovat a pomalu sepisovat poslední vůli. Nakonec museli oba producenti spolknout hrdost a začali o peníze doslova žebrat u svých rodinných příbuzných. Šlo bez nadsázky o nejvypjatější moment celého natáčení, tedy skoro.

 

Tvrdý dopad 

Sylvester Stallone absolvoval zhruba sedmdesát procent všech kaskadérských čísel sám, což mimo jiné znamenalo, že na půdě zdravotního střediska obce Hope byl pomalu častěji než na place. Dokonce i personál znal zanedlouho křestními jmény. Důvody návštěv netřeba nějak obšírněji rozvádět. Pořezaná dlaň, pár stehů na hlavě, četné naraženiny, namožené svalstvo atd. Nejhůře pro něj dopadl legendární skok ze skály, k němuž Ramba donutí nepříjemné okolnosti. Kompletní scéna je tvořena třemi částmi spojenými pomocí střihu do jednoho souvislého dějového segmentu. Detail na Ramba přitisknutého ke skále, skok a následný dopad do koruny stromu. Vše samozřejmě zpestřují prostřihy na dotěrnou helikoptéru, pátrající psovody a policisty.

Krok číslo jedna se natáčel v největší výšce, asi třináct metrů nad zemí. Při detailu, kde Ramba vidíme od pasu nahoru, stojí herec ve skutečnosti na šikovně skrytém okraji skály. Tělo se jednoduše tiskne ke stěně, ale nohy stojí na travnatém terénu. Zbytek obstaral šikovný úhel kamery. Druhý krok představuje samotný skok. Šlo o nějakých osm metrů volného pádu a herec dopadl do obrovského vzduchového polštáře. Potud tedy vše v pořádku. Posledním krokem byl dopad do koruny vzrostlého smrku. Samotný strom není tak vysoký, jak se nám film snaží přesvědčivě vnutit. Přesto šlo o reálný pád pořízený ve skutečném venkovním exteriéru. Stallone skočil z přistavené plošiny a skrze větve propadl až dolů, asi jako kulička ve hře Tivoli. Výsledkem byla dvě zlomená žebra a natržená slezina.

Nikdy v budoucnu už herec takto nebezpečnou scénu uskutečňovat nebude. Profesionálové jsou tu od toho, aby herecké hvězdy v náročných situacích zastupovali a je jen dobře, že Stallone po této zkušenosti poupravil své priority. Výsledek je ale nezapomenutelný. Hercova odvaha, realismus celé sekvence a šikovná skladba záběrů pomohla stvořit jeden z nejikoničtějších kaskadérských kousků moderní kinematografie.

 

Budoucí průšvih? 

Konec natáčení byl tady a na řadu mohly přijít postprodukční práce. Původní sestřih filmu měl asi tři a půl hodiny, což je celkem běžná záležitost, neboť právě z této obrovské masy se postupně skládá finální podoba filmu. Jenže! Sylvester Stallone po zhlédnutí filmu nevěřil svým očím. Natočený materiál mu připadal jednoduše strašný. Nemohl v tom moři záběrů nalézt nic než dlouhý nezáživný chaos. Tak například úvodní scéna na policejní stanici zde trvala asi čtyřicet minut. Pasáž s policisty v lese, které Rambo po jednom zneškodňuje, měla neuvěřitelnou hodinu! Osobně si vůbec neumím představit, co tam ti poldové celou tu dobu dělali. Stallone se logicky začal obávat o svou nahnutou kariéru a potřeboval uvolnit nahromaděný vztek. Jako hromosvod mu posloužil režisér, kterého ihned označil za diletanta a neschopného filmaře. Herec byl natolik zoufalý, že chtěl od dvojice producentů odkoupit negativ a spálit ho. Takové řešení ale pochopitelně nepřipadalo v úvahu a nezbývalo, než tu káru dotlačit do cílové rovinky.

Změna k lepšímu už naštěstí čekala za rohem. Rozpracovaný film bylo nyní potřeba prodat. Jinými slovy zajistit distribuci. Ani tohle není nikterak zvláštní jev, pokud tedy nemáte konkrétního distributora zajištěného předem. Střihač Joan E. Chapman z natočeného materiálu zhotovil čtyřicetiminutovou propagační ukázku. V zásadě jde o jakýsi průřez celým filmem, který potencionálním zájemcům představí zápletku, nejzajímavější momenty a závěr. A světe div se, připravená ukázka vypadala skvěle! Měla parádní tempo, tah na bránu a krásně vypíchla ty nejlepší pasáže. Stallone získal trochu optimističtější náladu a spolu se svým agentem, producenty a režisérem vyrazil na Americký filmový trh (American Film Market) nabídnout zboží. Stallone před zástupci distribučních společností pronesl krátký proslov, pak zhasla světla a začalo promítání. Sotva cívka dojela na svůj konec, vypuklo hotové šílenství. Celý výjev připomínal dění na burze, kde se divocí makléři předhánějí v nabídkách. Byla to neuvěřitelná satisfakce, obrat o sto osmdesát stupňů. Distribuce nakonec připadla společnosti Orion Pictures. Paradox, že?

Stallone nyní věděl, že natočený materiál má nezpochybnitelný potenciál. Spolu s Chapmanem zapadli oba do střižny a jako přísloveční kameníci vytesali výsledný devadesátiminutový produkt, který dnes zná každý správný fanoušek akčního filmu. Tedy jeden rozdíl tu ještě byl. Ted Kotcheff nemohl zapomenout na slova Kirka Douglase a donutil Stallona natočit alternativní konec, v němž Rambo spáchá sebevraždu. Stallone tento záběr s nechutí vložil do testovací projekce a vyrazil s kůží na trh. Vybraní diváci chrochtali blahem, ovšem jakmile v závěru Rambo propadl Trautmanovu zbraň a střelil se do hrudi, zaplnilo sál sborové bučení a rýpavé narážky. Šlo o jednoznačný signál. Hrdina musí přežít. Tak se také stalo a vznikla notoricky známá a jediná verze filmu. Dobré rozhodnutí, které v budoucnu ocenila především Stalloneho peněženka. Kirk Douglas si později nikdy nenechal ujít příležitost, aby si herce při vzájemných setkání trochu nedobíral: „Ten můj konec byl stejně lepší. Tvá verze je dobrá pro byznys, ale Rambova smrt by filmu dodala uměleckou hloubku.“

 

Tóny zlatého kováře  

Nesmírně plodného skladatele, jakým byl Jerry Goldsmith, asi není nutné představovat. Tou dobou již hrdý držitel ceny Akademie za infernální partitury pro film Přichází Satan! (1976), odvedl bezchybnou práci i zde. Hřmotné orchestrální stopy dokážou skvěle umocnit napětí i akční pasáže a hudba všeobecně patří mezi výrazné prvky filmu První krev. Co si ale budeme povídat. Skutečně ikonickou se stala především Goldsmithova notoricky známá skladba „It’s a Long Road“ nazpívaná kanadským popovým zpěvákem Danem Hillem. Původně pouze instrumentální song prochází i dalšími filmy o neohroženém bojovníkovi a tvoří vlastně jakýsi ústřední motiv celé série. Na ten první film, kterému je věnován celý tento článek, se teď podíváme zblízka a připomeneme si, na čem stojí jeho trvalé hodnoty.

 

Sám proti všem  

Patrně každý z nás už První krev alespoň jednou viděl, tudíž ústřední motiv zápletky není nutné nějak zevrubně rozebírat. Snad jen v krátkosti. John Rambo (Sylvester Stallone) je válečný veterán a bývalý Zelený baret, který jde navštívit svého kamaráda, respektive bratra ve zbrani. Ten však podlehl rakovině vyvolanou kontaktem s chemickou zbraní (patrně Agent Orange). Skleslý Rambo putuje krajinou, až dorazí do horského městečka Hope ve Washingtonu, kde se prakticky ihned znelíbí místní ruce zákona. Šerif Will Teasle (Brian Dennehy) naloží Ramba do hlídkového vozu a vysadí ho na okraji města s odůvodněním, že jednou z jeho povinností je držet podezřelé tuláky od města. Rambo má ale svou hlavu a varování šerifa ignoruje. Je tedy zatčen a odveden na místní stanici. Tam si Ramba vezme do parády sadistický seržant Arthur Galt (Jack Starrett). Verbální útoky, uzavřené prostředí a fyzické šikanování u Ramba vyvolají vzpomínky na mučení, které prožil ve Vietnamu. Při pohledu na ostrou břitvu jeho mysl exploduje. Rambo se změní ve válečný stroj poháněný instinkty a probojuje si cestu ven. Několik policistů je zraněno včetně nabubřelého ega násilnického Galta. Ze řetězu utržený veterán unikne do okolních lesů a šerif Teasle začne organizovat nelítostný hon na člověka. Jeho cílem je Ramba pokud možno dopadnout, kdežto Galt touží po krvi.

I z dnešního pohledu musím ocenit moudré rozhodnutí Sylvestera Stallona, udělat z Ramba sympatickou postavu nebo minimálně člověka, s nímž může divák soucítit. Jde o postavu s velkou vnitřní autoritou, která vyplouvá na povrch především ve střední části filmu, kdy policisté hlavního hrdinu stopují a záhy tvrdě narazí, neboť Rambo své mistrovství přežít v exotické džungli funkčně přenese do lesů poblíž severozápadního Pacifiku. Tyto scény založené na fyzické síle a dominanci vzbuzují opravdový respekt. Stejným způsobem to ale funguje i z opačného spektra. Když Rambo visí na útesu a sadistický Galt se jej z policejní helikoptéry snaží zastřelit jako škodnou zvěř, fandíme mu a soucítíme s ním, protože víme o traumatech, která ho v myšlenkách pronásledují, a především chápeme, že je nevinný. Téměř všechny situace, do nichž se Rambo dostává, fungují bezchybně, protože Stallone je publiku dokáže prodat už svou přítomností na plátně.

Akční ikona osmdesátých let možná nemusí sklízet aplaus za své herecké schopnosti, ale lepšího představitele pro roli mazaného, smrtonosně nebezpečného vojáka by člověk v té době hledal jen těžko. Stallonovy tělesné předpoklady, zuřivá vážnost, upřímné podání a způsob, jakým si uprostřed lesa zjedná respekt, jsou fascinující. I pokračování se pokoušela pracovat s tímto způsobem zastrašování a záškodnického boje, ale tyto filmy nakonec vždy ustoupily dominantní přesile mohutných explozí, desítkám padlých nepřátel a „fantasy“ tužbám zhýčkaného publika, které prahlo po monstrózní akci.

Je však bez diskusí, že progresivní bojovník zocelený vietnamským peklem se svou mlčenlivostí, loveckými schopnostmi a vnitřním neklidem výrazným způsobem zvedl laťku pro vnímání akčního hrdiny. Každý ikonický hrdina však potřebuje minimálně stejně ikonického záporáka. Tady jsou hned dva, byť ten druhý za své neomluvitelné chování zaplatí už v první třetině filmu. Cejchem zlého muže je tak po většinu stopáže poznamenán převážně televizní herec Brian Dennehy. Šerif Teasle si od počátku nebere servítky. Je vykreslen jako egoistický držitel moci, který není schopen zastavit se před ničím: „Je to jeden muž. A je zraněný!“ Svou kořist zarputile pronásleduje, i když to znamená riskovat bezpečí svých podřízených a později i civilistů, které se z podstaty své profese zavázal ochraňovat. Nápor přehnaných ambic nedokáže zmírnit ani moment, v němž Rambo ušetří jeho život. Oslepující pýcha je předehrou pro Teaslovu budoucí zkázu, neboť své fatální chyby začne uznávat teprve před koncem, když už se „jeho“ město promění ve válečnou zónu. Je v pořádku nenávidět Willa Teasla, jde o jednoznačný důkaz, že Brian Dennehy odvedl na place skvělou práci.

Vše se ale určitě netočí jen kolem akce. I když je ono epické zúčtování uprostřed divočiny významným činitelem celého filmu, je nutné připustit, že pod drsnou slupkou je tu skryt i sociální komentář o předsudcích a útrapách, kterým někteří vietnamští veteráni museli čelit po návratu domů. Arogance mocenské struktury (v tomto případě policie) a její zamítavý postoj k reintegraci Johna Ramba je spouštěčem divokého násilí. První krev je na mnoha místech dosti přepálená, ale zároveň se snímku nedá upřít i jistý smysl pro realismus. Z tohoto hlediska tedy film celkem zdařile balancuje na hranici mezi napínavým akčním thrillerem a psychologickým dramatem.

Přítomnost bývalého Rambova velitele, plukovníka Trautmana (Richard Crenna), je nesmírně důležitým elementem. Crenna nemá moc prostoru vyniknout herecky, ale význam jeho postavy je pro děj nepostradatelný. Připomíná jakéhosi mentora, moudrého rádce i věštce, který podrobně předpovídá Rambovi budoucí kroky a zároveň šerifa varuje před ohněm, s nímž si neopatrně zahrává. Plukovník Trautman je hlasem rozumu, tvrdým kusem topazu mezi dvěma mlýnskými kameny. Tichá síla uprostřed sociopolitického konfliktu dvou mužů, z nichž ani jeden nehodlá ustoupit tomu druhému.

Otázky okolo válečných traumat a nespravedlnosti systému na mne sice více fungují v momentech, kdy Rambo spíše mlčí, naznačuje skryté pocity svým konáním nebo vše odbude jednou přesně mířenou větou, což ale neznamená, že by památný finální monolog postrádal sílu. Rambo v něm vášnivě nadává na nespravedlnost, na hippies a krvavá válečná zvěrstva, jimiž si on a nejen on musel projít. Tohle všechno tu již dávno před První krví bylo nesčetněkrát. Daleko lépe si s podobným tématem poradil Návrat domů (1978) od Hala Ashbyho, případně Lovec jelenů (1978) Michaela Cimina. Třeba takový Travis Bickle (Robert De Niro) z filmu Taxikář (1976) je rovněž násilnicky pojatou postavou s duší zjizvenou Vietnamem, ale film ho nikdy nenutí otevřeně hovořit o tom, co prožil, o tom, co se mu vlastně stalo. Některé věci dokážou být děsivější a emocionálnější, když se o nich zkrátka nemluví. I přes to jsem za ten Rambův slavný, možná trochu na sílu tlačený monolog rád. To, že se z Ramba před koncem filmu stane armáda jediného muže, beru s nadhledem a svým způsobem si tuhle pasáž nesmírně užívám, protože se vše děje v nastavených konvencích akčního žánru. Jenže tím, že Stallone do děje zakomponoval onu finální řeč, do které vložil svůj veškerý herecký potenciál, dokázal pozvednout hodnotu celého filmu. Vrcholem není akční inferno, ale procítěný monolog s myšlenkou.

Dnes jednadevadesátiletý Ted Kotcheff bude už patrně navždy vnímán jako muž jediného filmu (byť depresivní drama Zapadákov (1971) má rozhodně své kvality). Veskrze průměrný režisér zde jako zázrakem předvedl to nejlepší, čeho je schopen. První krev je skvělou ukázkou jeho schopností. Kotcheff dokáže souvisle přecházet z klidných pasáží do napínavých honiček a posléze vše podtrhne explozivní akcí. Velkou pomocí mu v tomto ohledu jistě byla kamera, za níž stál Andrew Laszlo.

Kameramany americké mainstreamové produkce můžeme v zásadě dělit do dvou skupin. Jsou tu námezdní pracovníci, kteří jednoduše natočí přesně to, co jim režisér ukáže, a pak tu jsou tací, pro které je důležitá úzká spolupráce s režisérem a vlastní kreativní vklad. Andrew Laszlo patřil bezpochyby do té druhé skupiny. Jeho kamera dokáže přehledně zprostředkovat každou scénu a přizpůsobit se její náladě. Například manipulace se světlem a stíny efektně zvýrazňuje sekvenci, v níž se z loveného hrdiny stává lovec. Osobně miluju pasáž, při které se zraněný Rambo skrývá za stromem, zatímco kamera paralelně kopíruje pohyb dravé helikoptéry s lačným střelcem sedícím uvnitř. Resumé je více než zřejmé. Díky přesné ruce režiséra a invenci přítomné za kamerou i před ní se mohl zrodit jeden z nejvlivnějších akčních filmů všech dob.

 

Kasovní trhák  

Na podzim roku 1982 vstoupil film do amerických kin. První víkend vydělal necelých sedm milionů dolarů, což se opakovalo ještě následující dva víkendy. Nakonec tedy stačily pouhé tři týdny k tomu, aby si dvojce Kassar a Vajna mohla konečně zhluboka oddychnout. Celosvětově film vydělal sto dvacet pět milionů, čili se dá bez nadsázky hovořit o obrovském úspěchu. Kritické reakce měly různorodou podobu, byť kladné recenze výrazně vyčnívaly. Prakticky každý oceňoval originálně pojatou hlavní postavu a implementaci jejích bojových schopností do syrového prostředí. Teprve čas však prokázal, jak výjimečný a pro akční žánr důležitý film na počátku osmdesátých let vlastně vznikl. Postava Ramba předznamenala úsvit nesmrtelných titánů stříbrného plátna, kteří v následujících letech dokonale opanují veškerý prostor. Jde vlastně celkem o ironii, neboť během zahájení své spanilé cesty nemusel jeden z nejvlivnějších akčních hrdinů zabít jedinou živou bytost.

První krev sice tak trochu zachránila kariéru Sylvestera Stallona, ale především neuvěřitelným způsobem pozvedla reputaci nezávislého studia Carolco Pictures. To se v následujících letech doslova utrhlo ze řetězu. Z dnešního pohledu je to téměř neuvěřitelné, ale studio o „dvou“ lidech dokázalo náhle a s naprostou samozřejmostí konkurovat těm největším hráčům Hollywoodu. Studiím s mnohaletou tradicí a prestiží. Pro dva obyčejné chlápky, kteří nesmírně zariskovali a v důsledku na tom strašně moc vydělali, započal dvanáct let trvající mejdan, během kterého si budou mazat konkurenci na chleba a přepíšou pravidla toho, jak přistupovat k filmové produkci.

Trilogie První krev (1982 - 1988), Rudé horko (1988), Total Recall (1990), Terminátor 2: Den zúčtování (1991), Univerzální voják (1992), Cliffhanger (1993) a další a další zajímavé pecky, za kterými Carolco stojí. Nezodpovědné investice, přerostlá ega, ztráta sebekontroly, nebezpečné riskování a nonstop párty. Naráz byl nevyhnutelný a jmenoval se Ostrov hrdlořezů (1995). Grandiózní, astronomicky předražený propadák, který Carolco Pictures definitivně pohřbil. Nechápu, že pozoruhodný příběh tohoto studia ještě nemá svůj vlastní film.

 

Legenda  

Můžete se nacházet kdekoliv na světě, ale jakmile před opáleným domorodcem, buddhistickým mnichem, zmrzlým Eskymákem nebo indickým fakírem vyřknete slovo „Rambo“, okamžitě bude dotyčný vědět, oč kráčí. Jde o zdomácnělý výraz pro namakaného chlapa, drsňáka z předměstí či člověka, který se s ničím moc nesere. Rambo je fenomén a První krev tento fenomén oživila. Je pravda, že v porovnání s následujícími filmy působí originál jako opuštěný, poněkud temný solitér, ale právě v oné špinavosti a sázce na realismus tkví jeho trvalé kouzlo. První krev může být vnímána v rovině psychologického dramatu, depresivního thrilleru i akční podívané. V zásadě jde ale především o intenzivní příběh jedné zjizvené duše, která po návratu z pekla musela vést válku i doma před svým vlastním prahem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---