Černá díra - 26. Rozcestí

Rozcestí

Arm si nemohl pomoci. Musel neustále sledovat, jak se ti dva láskyplně pošťuchují. Jeho staré já by jim to už dávno zatrhlo, protože by mu to připadalo odporné. Ale teď? Záviděl jim každou částí své duše. Poté, co ho Kvenlia vytáhla z bezedné temnoty, pohlížel na svět jinýma očima. Už ho neviděl tak černě a jeho existence mu konečně dávala smysl. Také ho to nutilo přemítat nad tím, jaká zodpovědnost mu usedla na ramena. Co když se Kvenlia mýlila? Nedokázal ani pomyslet na to, že zklame. Že by byla Kvenliina oběť zbytečná.  Ani pořádně nevěděli, kde pramení původ té temnoty. Jel na bělákovi, hned za Imirisem a Jsen. Mířili na sever a doufali, že je houstnoucí temnota dovede k pevnosti. Věděli, kde zhruba leží Frynovo území, ale to se za poslední dobu velmi rozrostlo. Možná bude trvat, než najdou jeho sídlo.

„Musíme zrychlit tempo,“ zamumlal Arm.

Imiris se na něj otočil s nadzdviženým obočím. „Nemůžeme jet rychleji a ty to dobře víš,“ odpálkoval ho. Neznělo to nijak nepřátelsky, jen se snažil promítnout do svého hlasu špetku autority.

„Zvládnu jet rychleji,“ namítla Jsen. Předpokládala, že je to kvůli ní. Arm jí dal najevo, že není přesvědčený o tom, že by je měla doprovázet. Ale byla to její volba a žádný elf ani jiná bytost jí v tom nemohli zabránit. Potřebovala Imirisovu blízkost.

„Není to kvůli tobě,“ ujistil ji hned Imiris. „Už takhle máme svižné tempo. Koně by to odrovnalo, kdyby museli tak dlouho a rychle hnát. Už tahle mají zoufale málo odpočinku. Což mi připomíná, že bychom měli na chvíli zastavit. Musí se alespoň napojit.“

Arm nesouhlasně zamručel. Nechtěl se zdržovat, ale věděl, že má Imiris pravdu. Přiměl svého koně zpomalit do mírného klusu. Zanedlouho uslyšel zurčení vody. Předjel pár hrdliček a navedl je k úzkému potoku. Nechtěl si to připustit, ale opět se stmívalo. Další noc, na kterou budou muset zastavit. Šestá noc o toho, co mu ji jeho otec vzal. Nejraději by jel, dokud by on a jeho kůň nepadli vyčerpáním. Ale potřeboval Imirise, ačkoliv si to nechtěl úplně připustit. Musel mít na blízku někoho, kdo by mu pomohl, kdyby šly věci do kytek.

„Přepíme tu,“ zavelel. Odvedl svého koně k potoku a nechal ho, aby se pořádně napil. „Hodný kluk,“ zašeptal mu do ucha. Jeho hebká sněhobílá hříva ho utěšovala. Když zavřel oči, představoval si, že jsou to Kvenliiny jemné černé vlasy. Zhluboka si povzdechl a přiměl se k návratu do kruté reality.

„Najdeme ji,“ slíbil mu Imiris, který dával napít svému i Jsen koni. Musel odtušit jeho pocity svými schopnostmi. Arm musel přiznat, že mu občas lezly na nervy, i když v určitých chvílích dokázaly být velmi nápomocné.

„Bojím se, že až dorazíme, bude příliš pozdě. Ne, že bych si myslel, že ji zabije. To ne. Udělá něco mnohem horšího. Těší ho utrpení druhých a Kvenlia je pro něj cenná trofej. Bude ji mučit všemi způsoby, které si jen dokážeš představit. Na nic jsem nezapomněl, Imirisi, i když bych si to moc přál. Udělal jsem spoustu strašlivých věcí, které mě až do smrti budou strašit v nočních můrách,“ odmlčel se. Nevěděl, proč o tom začal vůbec mluvit.

Cukl sebou, když mu Imiris položil ruku na rameno. „To nemusíš,“ namítl, přestože mu byl vděčný.

„Dostane se z toho, Arme. Během pobytu v paláci neskutečně zesílila. Nedokážeš si ani představit, jak moc. Změnila se a ty jsi neměl možnost to spatřit,“ zarazil se, protože tahle narážka se mu zdála naprosto nevhodná. Zmiňovat, o jak moc přišel, mu opravdu nemohlo pomoci. „Promiň. Já jen, že už prostě není tak slabá, jak si ji znal,“ dodal nakonec.

„Já vím,“ odpověděl Arm. „Dívka, kterou jsem před dobou, která se zdá být nekonečně vzdálená, vyvlekl z hořící Kenty, je pryč. Tahle dívka by neudělala nic takového, čeho se na palouku dopustila Kvenlia. Nedokázala by se obětovat pro mě, ani kdyby to znamenalo záchranu světa. Vybrala by si stoprocentně svou sestru. Její volba vyžadovala hodně odvahy. Ale já mám strach, Imirisi. Bojím se, že vás zklamu, že zklamu ji.“

Imiris ho objal a sám se tomu gestu podivil. Nikdy to neměl ve zvyku, ale nyní to přišlo samo. „Nezklameš ji, ani nás. Dokážeš to,“ řekl povzbudivě. Vnímal, jak je Arm pod jeho objetím prkenný, ale nakonec povolil a také mu věnoval jakousi formu otevřené náruče. „Měli bychom se vrátit do tábořiště,“ řekl nakonec a odtáhl se. Arm přikývl a začal odvádět koně ke stromu, aby ho mohl přivázat. Oddělil se od Imirise, protože chtěl zkusit ulovit králíka, nebo jinou drobnou zvěř. Věděl, že čím víc se budou blížit severu, tím menší bude pravděpodobnost, že dokážou najít něco k snědku.

Jsen pozorovala Imirise, který se k ní vracel se zamyšleným výrazem ve tváři. „Moc mu chybí, že?“ zeptala se ho s úzkostí v hlase.

Imiris pomalu přikývl a posadil se vedle ní. „Pořád nechápu, jak si k sobě ty dva našli cestu,“ zamumlal.

Pousmála se. „Připomíná mi to nás. Jsme taky odlišní, Imirisi. Přesto jsme se dokázali sblížit. I když nevím, jak dlouho nám to může vydržet,“ posteskla si. Nechtěla nad tím přemýšlet ani teď, ani nikdy později. Uvědomovala si ale, že jejich společný čas bude vždycky omezený na její smrtelný život. Bude s ní Imiris chtít být, i když se její kůže začne scvrkávat? Zahnala tu myšlenku daleko, do koutku své mysli.

„Asi máš pravdu. Protiklady se asi opravdu přitahují.“ Přitáhl si Jsen do náruče a vnímal každou píď jejího těla na tom svém.

Netrvalo dlouho a Arm se vrátil s párem králíků. „Chtěl jsem, aby měl každý jednoho, ale nemohl jsem žádného dalšího najít,“ řekl výmluvně. Posadil se naproti Imirisovi se Jsen v náručí a začal králíky čistit. Nakonec podal druhé Imirisovi, aby ho mohl opéct. „Zajímalo by mě, jak jste se vlastně vy dva dali dohromady,“ nadhodil do ticha, které přerušovalo pouze praskání ohně.

„To je nadlouho,“ odbyl ho Imiris. Všiml si Armova vyčítavého výrazu a povzdechl si. „Tak fajn, ale jen když nám vysvětlíš to své s Kvenliou.“ Ihned si všiml bolesti, která se jeho bratrovi mihla ve tváři. Trochu toho zalitoval, ale přiměl se zůstat si stát za svým názorem.

Arm dlouho mlčel, ale nakonec se pustil do vyprávění. Povídali si dlouho do noci, mezi tím, co pekli maso a večeřeli. Nakonec se uložili ke spánku poté, co Jsen usnula v Imirisově klíně. Arm sledoval, jak si láskyplně uložil na deku a hned se k ní přitulil. Sám se natáhl kousek od nich, aby jim dopřál alespoň nějaké soukromí. Ještě dlouho naslouchal šumění větru, než i on konečně usnul.

?

Putovali takhle několik následujících dní, až takhle uplynul první i druhý týden. Arm počítal každou zatracenou hodinu, o které věděl, že Kvenlia trpí v otcově sídle. Zapřísáhl se, že se mu pomstí a zničí všechno, na čem mu kdy záleželo. On mu toho také vzal až příliš.

Zrovna přemýšlel, že by si měly koně odpočinout, když najednou zaznamenal změnu prostředí. Rukou pokynul jeho společníkům, aby se za ním zastavili. Přitáhl otěže a nasál okolní vzduch. Ucítil to téměř ihned.

„Právě jsme vkročili na jeho území,“ oznámil Arm. Zhoupnul se z koně a otočil se na Imirise se Jsen. Všiml si, jak se k němu dívka tiskne. „Máte poslední možnost z toho vycouvat,“ nabídl jim a významně se přitom podíval na Jsen. Ta mu v odpovědi pouze zavrtěla hlavou.

„Jsme s tebou, Arme. Odpočineme si, než se vydáme do hloubi temnoty.“ Také sesedl z koně a vyndal ze zavazadel něco k snědku. Každému podal hrst ořechů a sušené maso.

„Máme nějaký plán?“ zeptala se tiše Jsen. Seděla na tvrdé zemi a pohled upírala do dálky před sebou. Byla hluboce ponořená do sebe a snažila se připravit na to, co je čekalo.

Imiris se zadíval na Arma, protože ho zajímalo, co se mu honí hlavou. Byla pravda, že si vlastně vůbec nepřipravili své následující kroky

„Přemýšlel jsem o tom cestou,“ začal pomalu Arm. „Vím, že se vám to nebude líbit, ale myslím si, že až se dostaneme k pevnosti, budeme se muset rozdělit.“ Přesně jak očekával, Imiris už se chystal něco namítnout. Zarazil ho pohledem a pokračoval: „Znám to tam a dokážu se nepozorovaně dostat do cel, kde Kvenliu pravděpodobně drží. Moje magie mě ponoří do tamních stínů.“

„Co když to Fryn pozná? To, že jsi tam. Přeci jenom, jestli si je vaše magie podobná, můžete být nějak propojení,“ namítl hned. Bylo dost pravděpodobné, že má pravdu. Byla to děsivá představa.

„Budu muset na tohle riziko přistoupit. Pořád je to menší riziko, než kdybyste šli se mnou. Nezapomeňte, že máme komunikační kameny,“ připomněl jim. „Můžeme se s jejich pomocí spojit, když věci půjdou do hajzlu,“ už neměl vůli k tomu, aby hledal vhodná slova.

„A co budeme dělat my? To máme jen čekat v ústraní?“ zeptal se podrážděně Imiris. Neměl v oblibě se někde schovávat, zatímco ostatní nasazují svůj krk.

„Vy dostanete jiný úkol,“ řekl Arm. „Vím, že bys nedokázal někde jen tak čekat. Ty a Jsen se vydáte hledat původ temnoty. Mám za to, že musí být blízko pevnosti, pokud ji pohání Frynova síla. Dám vám vědět, až budu mít u sebe Kvenliu. Vy mi naopak dáte vědět, až najdete tu černou díru zla.“ Zhluboka si povzdech a promnul si tváře. Znělo to jako šílenství, ale nenapadlo ho nic lepšího. Věděl, že to bude o fous, tak jako tak.

Imiris si k sobě přitáhl Jsen, která děsem vypoulila oči. „Zní to šíleně,“ nadhodil. „Ale musím přiznat, že nemáme jinou možnost. Pokud tu temnotu opravdu najdeme, zároveň co ty najdeš Kvenliu, ušetří nám to čas. Pokud by na tebe náhodou přišel, mohli bychom si takhle nahnat alespoň trochu času navíc. Ale je to bláznovství,“ zašeptal do ticha.

Arm přikývl, protože to byla pravda. Byla jen malá šance, že by to opravdu mohlo vyjít.

Pomalu dojídali. Sbalili věci, které vyndali z cestovních vaků a pomalu se vydali na cestu. Míjeli lesy a palouky, které opájela prapodivná mlha, která se ovíjela kolem koňských kopyt. Všechny tři zvířata byly výrazně neklidné a pro všechny bylo nesmírně těžké, je udržet na uzdě. Obloha se na ně mračila a Arm měl pocit, že každou chvílí musí začít pršet.

Najednou to ale spatřili. Mlha lehce ustoupila a před očima se jim začal rýsovat obrys pevnosti. Tyčila se jen pár metrů nad zemí, ale díky svému tmavému povrchu vypadala o mnoho vyšší. Téměř splývala s oblohou, která byla tmavá, přestože mohlo být teprve po poledni. Imiris se zamračil, když na jeho smysly zaútočila bolest a nenávist. Ihned je zahnal, ale tušil, že čím budou blíže, tím víc na něj ta zloba bude útočit. Všiml si, jak Arm ztuhl. Přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno. Pod jeho dotekem sebou škubl, i když Imiris nevydal žádnou moc, aby ho uklidnil. „Arme,“ zašeptal. „Jsi v pořádku?“ Otočil se na Jsen a posunkem jí naznačil, aby jim dopřála trochu soukromí, ale aby se zároveň moc nevzdalovala. Byl jí vděčný, když si všiml, že to pochopila.

„Je tak blízko a přece tak daleko,“ zamumlal Arm.

„Zvládneme to. Dostaneme ji pryč a ty dokážeš uzavřít tu temnotu,“ řekl mu povzbudivě Imiris. Přiměl ho, aby se na něj otočil. Měl neskutečně ztrápený výraz. Nikdy by neřekl, že něco takového uvidí.

„Nejdřív ho zabiju,“ zavrčel. „Za všechno co udělal jí, její sestře a nespočtě dalším. Chci, aby věděl, čeho je jeho syn schopný.“ Nenávist v jeho hlase byla téměř hmatatelná

„Arme,“ řekl Imiris varovně. Bál se, že se v něm začíná probouzet jeho staré já. Když ale roztáhl svou moc, zjistil, že ta zloba pramení z hluboké bolesti a ztráty. „Zvládneme to,“ zopakoval.

„Musíme. Už jsme zvládli i horší věci, ne?“ Arm se tou otázkou chtěl spíše uklidnit. Potřeboval si srovnat myšlenky a zachovat chladnou hlavu. Jinak by se mohlo stát, že udělá spoustu chyb, které si aktuálně nemohl dovolit. Ne, když se jedná o Kvenliu.

„Tady se hádám, rozdělíme,“ řekl Imiris, mezitím co si k sobě přitáhl Jsen, která se k nim opět připojila. „Pamatuj si, že tě může odhalit, Arme. Buď prosím opatrný.“

„Spoj se s námi, když se bude dít něco podezřelého,“ špitla Jsen. Ačkoliv v ní Arm pořád budil respekt, musela přiznat, že jí jinak přirostl k srdci. Nechtěla, aby se mu něco stalo, už jen kvůli Kvenlie.

„Držte se co nejdále od pevnosti. Můžou se kolem pohybovat stráže, takže zbytečně neriskujte. Jakmile najdete zdroj, ozvěte se mi přes ten krystal. Budu se snažit dostat se tam co nejrychleji.“

„Je tu podivný klid,“ prohlásil Imiris. Nepřipadalo mu, že by byl důvod, aby zde pochodovali stráže.

Najednou on i Arm ucítili podivné šimrání v uších. Kameny v jejich kapsách ztěžkly a začaly lehce vibrovat.

„Jeho vojsko právě dorazilo do Liquendiru. Pospěšte si,“ naléhal na ně povědomý hlas. Oba si záhy uvědomili, že ten hlas patřil Qvelii. Jejich město bylo napadeno. Jedinou možností je uzamknout temnotu, což znělo téměř nemožně.

„Běžte,“ zavrčel Arm a sám se rozběhl směrem k pevnosti.

„No, alespoň už víme, jak ty kameny fungují,“ zamumlal Imiris zděšeným hlasem. A taky najednou chápal, proč to tu působilo klidně. Většina vojska musela odtáhnout směrem k Frakturnu. Alespoň něco hraje do našich karet, pomyslel si. Vzal Jsen za ruku a zamířil ke skalnaté krajině, která pevnost obklopovala. Připadalo mu to jako dobré místo, kde by se mohlo schovat něco tak důležitého, jako jáma zla. Zároveň by to místo mohlo alespoň částečně skrýt jejich přítomnost.

Zachvěl se při představě obleženého Liquendiru. Doufal jen, že se jim podařilo dostat všechny ženy a děti do bezpečí. Musel věřit, že jejich hradby odolají a Frynovi xirilové a jiné zrůdy se nedostanou do centra města. Máme silnou obranu, mumlal si pořád dokola. Jakmile se ocitli za prvním skaliskem, pustil uzdu své moci. Nechal ji, aby se plížila a hledala směr, kde jsou ty natrpklé a dusivé emoce nejsilnější. Dusilo ho to, ale musel vytrvat. Se Jsen ruku v ruce postupoval kupředu, do temnoty.

---