hmm

snaku dospěla jsem též k názoru, že "zlátnou" není metafora, ikdyž se zlatou barvou to moc společného nemá, prostě se to jenom tak říká, když je něco sluncem osvícené do teplého odstínu. Dobrou

Dagmaram: myslím, že v tom není problém, každý jazyk má své aktuální limity a člověk se občas snaží dostat až na hranu pojmenovatelného. Pořád ale platí, že popisuješ realitu pokud možno co nejvěrněji a bez zásahu LS. Navíc "zlátnou" v tomto případě podle mě není metafora, protože jak jinak popsat změnu barvy směrem ke zlaté. Nejde o personifikaci. U genitivních metafor typu "monstrance barů" (Nezval), to je něco úplně jiného, tam do textu zasahuje autor nebo lyrický subjekt velmi aktivně.

snaku díky za hezký koment, mě jenom trochu rozmyslelo, že jsem v posledním haiku napsala "vršky jilmů zlátnou", protože jinak mi to prostě nešlo popsat.

Jasně, že nejsou zlaté, ale kruci, jak jinak to říct, svítí žlutě jako lampion? safra další metafora :-)

díky moc všem za příspěvek

Je pravda, že tam, kde přímému zobrazení dojdou slova, např. v případě potřeby popsat (poeticky) něco odtažitého, technického, nepřímé, metaforické básnění si hravě poradí.

Inspirativní komentáře... hmm, to jsi nejspíš četla moje. No vidíš, Dášo, jak ti jdu k duhu... (originální smajlík)

Například genitivní metafora skutečně je významovým prolnutím dvou substantiv a nový význam se nachází kdesi mezi: Takže když Holan napíše: "ležím kříž odříkání" význam je kdekoliv, kde si čtenář dovede představit prolnutí kříže a odříkání. Problém je v tom, že se metafora nehodí jako přesný nástroj, protože vždycky nabízí relativně široké sémantické pole.

A například v haiku je genitivní metafora  jasným příkladem toho, jak autor nebo lyrický subjekt přizpůsobuje realitu podle vlastních představ - a proto je zde metafora nevhodná.

dlouho jsem neměla čas na přemýšlení ani psaní. Teď jsem jenom něco málo napsala, a díky inspirativním komentářům hlava sepla. Mám to ráda a ráda se k takové "práci" vracím.