Bruntál

A pak žluťásci jako podzimní listí

které umí létat

tápali na křídlech

šel jsem hlubokým lesem

a ticho bylo takové jako když muž a žena

drží se za ruce a hledají očima hvězdy na stropě ložnice

a celé sídliště až na pár posledních

kteří blázny nazýváni bývají

dávno nesvítí

však světlo bylo všude okolo

a v korunách stromů se rozlilo modré jezero

a vítr přešel po hladině kaluží jako Kristus

a voda se zachvěla

nastala přítomnost

a nic nebylo minulé ani budoucí

jen slunce stálo na obloze jako žárovka visící u stropu sovětského bytu v Bruntále

a mohl jsem číst písmena Pravdy, která byla nalepena na skle

to byly noviny, které mívali Rusové na oknech namísto záclon

a každý věděl, že šlo o lež

ale tvářili se mnozí, že zlo je dobré a dobré, že je zlo

aby každý večer padali do hromadných hrobů postelí

a hnili

a pak čerňásek, který vstal snad ze samodržek na tvých stehnech  

připomněl, že vlastně za zrcadly jsme

kam vstoupili jsme vteřinou

která se připomíná jako touha

a andělé, jež za motýly ukryli se

nám ukazují cestu právě

mezi nebem a zemí  

a Bruntálem a peklem