Romance nad jarní Prahou

Jas, co by v září svítil zlatě

Má dosud azurový tón

Jen co si jaro stáhne gatě

Už začne foukat na trombón,

 

Jehož tón dějinami pluje

A všechny Prahy nafukuje

- ty v paralelních vesmírech

 

Takže jsou náhle všechny tady

A třebas dávno chcíply hlady

Vidíš je jinak, než jen v snech

 

Tak třeba Praha Valdštejnova

Jenž měla zmizet bez stopy

V níž smaží žlázy do zlatova

Býka z únosu Evrópy

 

Kterého s Diem ztotožnili

Ti, kteří tenkrát ještě žili,

Jež zvěčnil Adrian de Vries

 

Dnes vyrábějí zcela tiše

Venuše z růžového plyše,

Tváří se, že jsou beznervé…

 

A co Praha na celé čáře

vodní; až by se jeden lek´

že tam maj břidlicové tváře

 

od jemně drobných šupinek

 

A holčičky s ocásky štiček

používaj perly jako míček,

za medvídky maj tuleně

 

Když pražský vodník – jejich táta

Z hospody do Vltavy chvátá

Vypadá značně zhuleně…

 

A vzduch je jarem zrovna mokrý…

Což skoro nikdo netuší,

Na barokních fasádách okry

Oživí jako retuší

 

A kde stáli barokní svatí,

Tam řečtí bohové nahatí

Zdobí oltáře kostelů

 

A na oltářních plátnech ladné

Venuše, Dafné, Ariadné

S barvou těl jemných pastelů…

 

Nejhezčí Prahy jsou pro děti,

Kterými každý kdysi byl

Čím hloubějc sáhneš do paměti,

Byl by hřích, bys je nechytil

 

Každá z těch Prah má svoje kódy

Rok, měsíc, den a doprovody –

- jako jsou vůně, nálada

 

Že každé jaro v našem žití

Jinak a solitérně svítí

O tom je tahle balada…

---