Krize duše

Poslouchám vrnění větráku na procesoru s úmyslem něco smysluplného splodit.
Má však, v současné době, smysl něco tvořit? Kreativita, zdá se,
začíná být utlačována do pozadí, konzum převažuje nad kreativitou do té míry,
že se zdá, jako by rok 89 vůbec nebyl. Chtěli jsme to tenkrát opravdu takhle?
Co je vlastně ta demokracie, kterou tak často zmiňujeme ve svých projevech?

Demokracie, nebo její odlišné a přizpůsobené podoby, má schopnost se adaptovat
na prostředí, které se jejími principy řídí. Demokracie je tedy nejpřízpusobivější
politický systém a její možnosti jsou takřka neomezené v kreativním slova smyslu.
Proč tedy lidé dále volí život v totalitních a diktaturních ulitách mysli?
Je snad každému třeba se bát, jak bude vnímán, posuzován, hodnocen?
Pokud se tomu podíváme na kloub, vysvětlení je jasné.

Za totality vychovaní lidé mají problém svobodně přemýšlet. Mají jakési zkostnatělé
a normalizované psychické procesy, které jim zajišťují potravu, teplo
a ochranu před nebezpečím, které však tito lidé nalézají prakticky všude.
Tak tento paranoidní systém nechávají dále fungovat, nakažují jím ostatní
a zkušenosti otevřené lidi a postupem času degradují na prostá zvířata,
které si uvědomují jen potřebu jídla a drog jako jsou alkohol a cigarety, za které jsou mnohdy ochotni
zaplatit svou ctí.

Doposud nebyl nalezen způsob, kterým se současná situace dá změnit,
jedno je však jisté. Tento princip demokratizace myšlení bude zdlouhavé naplnit a možná se až
naše děti dozví, jak dokážou v totalitě vyrůstající lidé interagovat
v principech čisté svobody a demokracie.

Pěkný den.