Ženy a muži

Raději než s chlapy na fotbale jsem svůj čas, zejména v mládí, trávil v ženské společnosti. V podstatě kdekoliv, a kdykoliv.
Souvisí to možná s tím, že fotbal, hokej, ani jiné kolektivní hry jsem se nikdy nenaučil, a tak je nemusím. Na kolo v principu nikoho dalšího nepotřebuji.
Ale stejně, dívky, ženy, milenky, kamarádky, známé, mám prostě raději.

Svět módy mi není nijak blízký, ale o co je tato záliba horší než věčné debaty o tom, jak Sparta, či někdo jiný cosi zkazila, a že se proto nedá už smysluplně žít.

Vtipy o blondýnách, které jistě vznikly jako reakce odmítnutých mužů, rozhodně nemusím. Vidím-li mordu rozšklebenou zlým smíchem, a představím si blond hlavičky, které se nějakým způsobem dotkly mého života, smát se musím, ale směji se něčemu jinému.

Na půvab, se kterým ženy lžou, muži nikdy nedosáhnou.
Dodnes vidím nahé děvče sedící na posteli, které telefonicky informuje mámu, že je právě ve městě a něco neodkladného vyřizuje.
I já jsem mu uvěřil.

Spolužačka v autoškole, kterou jsem střídal, kroutila volantem tak zdařile, že jsem této úrovně docílil až po několika měsících praxe.

A taneční?
Jsem docela dřevo, a vždy jsem jim byl. Tančit jsem se nenaučil. Alespoň ne pořádně.
Ale rozhodně jsem se v hodinách neschovával na záchod.
Těšil jsem se. Na slova, na tajemnou ženskou vůni, na setkávání…
Při dámských volenkách jsem sedět nezůstával.

Ženy jsou prostě lepší!
Možná, to ještě před krysami a bakteriemi, tady stihnou převzít.
A potom:

Bude fajn.