Choroba

Vlezla do mě další choroba.
Nezval jsem ji, jako zveme v dychtivém očekávání děvče do prvního samostatného bydlení. Vlezla do mě sama. Tedy spíš ve mně už žila dříve, ale dala pokoj.
Není bohužel v ničem podobna mladému děvčeti. Dívky odcházejí, ona asi neodejde, ale může provést v podstatě kdykoliv nenadálý přepad, jako rozvedená manželka, vlastnící klíče od dříve společného bytu, odnášející si koberec a kaktus.

Teď se tedy projevila. Dala o sobě vědět na běžkách.
A potom opakovaně, doma, i v ordinaci.
Když jsem při jízdě sanitkou do nemocnice spatřil střechu našeho domu, kolem kterého vůz náhodou projížděl, na zlomek vteřiny jsem zauvažoval, jestli ho ještě uvidím.
Ale optimismus mi vrátil s definitivní platností šéf oddělení, na které jsem byl v nemocnici přijat. Krátce mi vysvětlil podstatu problému a doplnil příznivou prognózu mého zdravotního stavu.
Jeho dovětek „Pravdu má ale jen patolog“, dovršil moji důvěru v tohoto rozhodného muže.

Nicméně, další chorobu mám.
Třeba se ve mně potvory poperou, vzájemně se zahubí, a potom:
Bude fajn,
a ne jako je nyní:
Fajn už bylo.
Ale ne, tak to není! Pořád ještě jsem, takže:

Je fajn!