Tužky

Moje máma za Druhé světové války tajně studovala, angličtinu a ruštinu. Vedle němčiny, ji znalost těchto jazyků nakonec zavedla po válce ke kariéře profesorky na jazykové škole. V hektické poválečné době byla ještě jako studentka příležitostnou průvodkyní sovětské delegace v továrně KOH-I-NOOR v Českých Budějovicích, která vyráběla, jak možná někteří víte, světově proslulé tužky.
Brána továrny byla ozdobena, tak jak bylo dobou dáno, rudým transparentem se zlatým nápisem. No, konečně proč ne. Každá doba má svoje písně a rituály. To co asi zaujalo všechny věci znalé Čechy, byla slova na transparentu:
Sovětská tužka, náš vzor!
Sovětský delegát, který česky neuměl se mámy zeptal, co je nad branou napsané. Když mu nápis přeložila, do rozpačitého ticha tiše pronesl:
"Soudruzi, my jsme ale přijeli se u vás naučit tužky vyrábět."

Dnes se všeobecně tvrdí, že se poválečné Československo stalo obětí tlaku Sovětského Svazu. Bude to do značné míry pravda. Výše popsaný pitomoučký příběh, ve mně ale vzbuzuje důvodné podezření, že bezbřehé vlezdoprdelení situaci o mnoho zhoršilo.

Ale co, už to není aktuální!
Náš nový Velký Bratr za oceánem je konečně ten pravý, a má nás opravdově rád. Bude-li cokoliv po nás chtít on, nebo parlament hvězdnatého Tábora bezpečnosti a prosperity, je v našem zájmu jim bez zbytečných otázek a jiných keců, co nejrychleji vyhovět. Lépe ovšem bude, odezírat nahlas nevyslovená přání se rtů.

Nebo, že by to bylo jinak?